Freiheit

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.

Jako titulní snímek jsem z nich vybral vlajkovou loď tehdejších vrcholových černohorských podniků, výstavný Horský hotel. Na spáleništi původní Volské boudy si ho v letech 1934 - 1935 nechal postavit hoteliér Jan Černý z Orlických hor, který svou krkonošskou kariéru začínal v sousední Sokolské boudě z roku 1929. Projektanti z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ve Svobodě nad Úpou, znalí místních poměrů měli šťastnou ruku. Monumentální několikapodlažní budova v nadmořské výšce bezmála 1300 metrů má oproti předimenzovaným gigantickým stavbám horských bud z období budování socialismu i některým současným velikášským projektům stále ještě relativně lidské měřítko. Ve válce se zde rekreovali váleční piloti říšského letectva a později ho zcela okupovalo výcvikové diverzní komando kapitána zbraní SS Herberta Giehla. Rodina Černých se nakrátko vrátila po roce 1945. Za totality zde „hospodařily" Interhotely, později Krkonošské hotely, po sametu dědicové původního majitele a dnes je Horský hotel Desítka majetkem městské části Praha 10. Jen o pomyslná prsa zpět co do významu, byla v souvislosti s výstavbou první lanové dráhy v ČSR na Černou horu těsně pod jejím vrcholem postavena v roce 1929 tělocvičnou organizací Sokol již zmíněná Sokolská bouda. Největší čtyřpatrová roubenka v republice navržená pražským architektem Františkem Kavalírem byla po necelých pěti letech pobita charakteristickými červenými eternitovými šablonami na ochranu před nepřízní extrémního horského počasí. Udala tak tón „oblékání" i pro několik dalších známých hřebenových bud. Že ji celou stavěl svobodský stavitel Capolago je jen bonus navíc. V době pořízení snímku se stafáží odborářských rekreantů patřila podniku Restaurace a jídelny v Trutnově. Zajímavostí je, že před výstavbou televizního vysílače Černá hora bylo veškeré telekomunikační zařízení soustředěno na „Sokolce". Unikátní stavba doplatila na zpackanou privatizaci a v roce 2019 musela být jako zchátralá a zdevastovaná ruina zbořena. Na jejím místě má dle slibů developerů vyrůst hodnotná moderní budova. Tak uvidíme! Lanovkou uvedenou do provozu 31. října 1928 všecko začalo. Dobytím málo přístupného vrcholu další krkonošské tisícovky se spustila stavební aktivita a následná turistická návštěvnost hory, štědře nabízející panenské terény zejména pro sjezdové lyžování. Horní stanice je zvěčněna s nezbytným znamením doby, nepřehlédnutelnou rudou pěticípou hvězdou ve štítě, shlížející na typický „malý český svinčík" milosrdně zakrytý sněhovou přikrývkou. Scenerie připomíná nákladní překladiště nejednoho přístavu, i když zde přistávaly po zhruba tříkilometrové jízdě vzduchem střídavě jen dvě velkokapacitní protiběžné kabiny, každá pro 30 cestujících. Mimoto obstarávaly přepravu téměř veškerého materiálu včetně pohonných hmot a v podvěsném kontejneru i mnoha tun koksu a uhlí. Zpola zaváté 200 litrové ocelové sudy jsou od nafty do agregátů a poctivé dubové „půlky" z trutnovského pivovaru nejspíš nevyházeli rozjaření hosté ze sousedního kiosku, který by ostatně taky mohl ledacos vyprávět. Vozka s koníkem zapřaženým do saní se je zřejmě chystá rozvézt do některého z blízkých hotelů. Kdepak tenkrát rolby! Lanovka, provozovaná ČSD sloužila do roku 1980, než ji nahradila nová, výkonnější a v jiné trase. Horní stanice byla srovnána se zemí v roce 1989. Na dalším snímku zachytil autor v průzoru mezi stromy kabinu číslo 2 - poválečný typ z Orličanu Choceň s ladnějšími tvary než původní hranaté vagony z České Lípy. Pohled na pramáti černohorských sjezdovek pod lany tak trochu evokuje lockdown letošní zimy. Terén mi připomíná můj první (ne)slavný sjezd plný kotrmelců na vlastnoručně vyrobených celodřevěných lyžích, slavných „Tip-ťopkách". V protějším svahu se rýsuje tehdy ještě funkční Krakonošův skokanský můstek. Jediný fotogenický Horský hotel Černý je v kolekci zastoupen dvakrát. Úplně vlevo vykukuje depandance Sport, zachycená v závějích sněhu při pohledu zezadu i na samostatném snímku. Podle kroniky současníka Johanna Bönsche byl prý objekt přistavěn za války pro zvýšení ubytovací kapacity. Jeden z belgických vojáků z diverzní SS divize Valonia namaloval na strop v jídelně mytologický výjev „Štvaní". Malba bájného lovce jedoucího na divočákovi byla později mylně považována za Krakonoše. Po roce 1963 byl Sport samostatnou provozovnou Interhotelů Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí. A nakonec ještě jedna Rudá hvězda. Dnes již neexistující stylová vila nedaleko centra Janských Lázní. V roce 1869 ji nechal postavit Klemens rytíř Walzel z Wiesentreu, lnářský magnát z Poříčí u Trutnova jako rekreační sídlo své rodiny. Jezdívali sem i příslušníci sňatkem spřízněné rodiny snad nejvýznamnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette - Rivage. To teprve servilní lázeňští soudruzi jí po roce 1945 pokazili pověst tím zpropadeným názvem. Koncem padesátých let byla vyhlášená odborářská zotavovna a později lázeňská ubytovna ještě v plném provozu. Nádhery ze starobylé továrnické vily zůstalo ve vnitřním vybavení už jen pomálu. Navíc dřevěné schody k personálním pokojíkům v podkroví za nočního ticha šíleně vrzaly. Jak tohle všecko vím? Kdypak jsem tam byl? A s kým? Ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví!

* * *

Všechny fotografie pořídil pan Bedřich Sýkora (1912 - 2001) rodák ze Seče nad Chrudimkou při zimní rekreaci v Janských Lázních někdy kolem roku 1960. (Děkuji a za drobné dodatečné úpravy se omlouvám).

Nepublikováno