Freiheit

Jednou přijít musel! Naštěstí to nebyl sympatický Martin Kavan v typickém červeném svetru s ležérní bejsbolkou na hlavě z televizní Pošty pro tebe. Spontánním setkáním s tušenou nevlastní sestrou po padesáti letech považuji podobná překvapení za vyčerpaná. Že by se o moji přízeň ucházeli nějací utajení levobočci, toho se dávno neobávám. Paměť mi už sice neslouží, avšak je-li něco aspoň teoreticky možné, tak to prostě možné je. Jenže kdo neví, snadno se dovtípí, že tak prachatý senior, aby to někomu stálo za tu blamáž, zase nejsem. Přesto jednoho krásného dne kde se vzal, tu se vzal, aniž by zazvonil (natož dvakrát) - pošťák za dveřmi. Přesněji za oknem. Očividně unavený sotva stál na nohách. Nebezpečně frajersky balancoval na hraně zábradlí našeho balkonu a v očích měl čitelnou prosbu: Pít! Dejte pít! Byl to holub. Výbavou několika rozlišovacích kroužků na obou končetinách jakoby chtěl naznačit, že ačkoli má nejobyčejnější hábit domácího holuba, nepatří k těm vychytralým létajícím městským krysám, které sežerou, na co přijdou, ničí střechy a roznášejí parazity a choroby včetně ptačí chřipky. Navíc ještě jen tak mimoděk znečišťují sochy! I laik by měl poznat, že panáček je poštovní. A to ne jen tak ledajaký aby nosil tajné depeše jako za krále Klacka, ale závodník - sportovec.

Dilema, zda ukojit žízeň znaveného borce nebo se pokusit ho zvěčnit v plném lesku zářícího slunce vyhrála druhá varianta. Podotýkám, že nejsem nijak zdatný fotič. Mobil by byl pro devět z deseti pohotových lovců jasná volba. Já ho ale staromilsky užívám jen k hovorům. Patří sice podle ohrnutého nosu sotva plenkám odrostlé mládeže k těm z kategorie blbějších, přesto je prokazatelně chytřejší než já. Podle očka kamery na zadní straně asi dokáže i fotit. Kompaktní kapesní blikátko Sony, jak rád zdůrazňuji ještě „na petrolej" sice mám taky, ale jediné co umím je zmáčknout ten čudlík nahoře, když mám dojem, že je objekt v záběru. Zpravidla zjistím, že je dlouhou nečinností vybitá baterie. Nebo se mi nervozitou roztřesou pařáty, takže výsledkem je jakási mlhovina v Andromedě. Tentokrát jsem zrovna neměl nic upito a holoubek postál jako nějaká modelína. Snad bych ho stihnul i nakreslit. V bujné fantazii jsem si na jeho místě maloval nejen televizního pošťáka v sešlapaných teniskách. Při zatížení regionální historií mě jako první napadla asociace s admirálem námořního loďstva rakousko - uherské monarchie Franzem Holubem. Jeho vazba přes košatý rodokmen papírenské podnikatelské rodiny Piette na krkonošské městečko Svobodu nad Úpou je mnohokrát doložená. Od něho je přes oslí můstek jen skok ke světoznámému leteckému pionýrovi Igo Etrichovi, který podle ladných křivek připomínajících letícího ptáka nazval svůj první proslulý holubí letoun „Taube". Také on má rodové kořeny v někdejším Freiheitu. Opeřený vetřelec později dokonce usrkl z nabídnuté misky s vodou, ledabyle se ošplouchnul a frrr k modrým horám v dáli. Že by Polák?                      Poštovní holub křídly o vzduch bije, vraceje se domů... (pravil klasik).

Nepublikováno