Když jdou na mužskýho léta a nemá odvahu začít v životě všechno znovu s cizí ženou v cizím pokoji - začne psát. Může ukrást několik frází z populárních písní (viz první věta) nebo zaloví v paměti vzpomínek. Takhle jsem z rozmaru „starého muže" krátce po šedesátce sepsal a dotlačil k vydání útlou autobiografickou knížečku, která se s chytlavým názvem Antipády opravdu prodávala v oficiálních prodejnách knih a je snad, jak velí zákon, zařazena i v nějaké významné regionální knihovně. Kdo ji koupil dráž, než za erotické číslo 69 korun českých, na kterém jsem trval, byl prodejci bezostyšně ošizen. Valnou část nákladu jsem za tu sumu, ve snaze se nezaslouženě obohatit, osobně rozprodal nejbližším přátelům. Náhodným známým jsem ji dával zadarmo v naději, že si ji možná někdo i přečte. Formátem, tloušťkou a pevnými deskami totiž přímo svádí spíš k podložení nohy u klavíru. Nechtějte znát celkový počet výtisků. Hezky se ale poslouchá, že dílko bylo i zásluhou vydání v předvánočním čase velmi záhy rozebráno. Netrvalo ani 11 let a první výtisk se objevil v antikvariátě, což se díky internetu dá snadno vysledovat. Dnes už bez této moderní vymoženosti snad ani nikdo nic neprodá. Škoda, že stejně jednoduše neevidují obsah popelnic odvozci komunálního odpadu ani sběrny starého papíru. Kam tím mířím? Kdysi jsem kdesi četl zajímavou úvahu, že spisovatelem se pisatel stává, teprve když se jeho knihy prodávají v antikvariátech. (Dokonce jsem ex post zaznamenal údajný výrok Ivo Šmoldase, že ti nejlepší spisovatelé napíšou v životě jen jednu knihu, aby se to lépe pamatovalo). Možná na tom něco bude, když původní cena výtisku nestačí dnes uhradit ani požadované poštovné. Tak jsem si sám sebe, patřičně zhodnoceného, znovu koupil. Další exempláře mi prosím nenabízejte, takový kanibal zase nejsem. Žert je vtipný pouze poprvé.
Spisovatelem snadno a rychle
Na titulu nebo v tiráži
Jak praví staré čínské přísloví - kdo jede na tygru, nemůže slézt. Asi jako když člověk chytne v životě psavou. Obvykle už nedokáže přestat. Jestli ty bláboly někdo čte nebo ne není důležité. Každý zářez se počítá. Ať už je pisátěl uveden na titulu jmenovitě jako autor či spoluautor nebo jen všeříkajícím a kol. - měl by v tom být především pořádek. V době internetové zejména. Většina vydavatelství se spokojí uvedením autora u publikací vydaných ve svém domě, takže úplnou bibliografii nelze najít nikde. Což leckterý ješita těžce nese. Skromnému začátečníkovi s tuctovým jménem zas nemusí být příjemné, když je mu přisuzováno známé a kvalitní dílo opravdového mistra, na jaké by se ani při největším vzepětí nezmohl. Konkrétně: Historii parašutistického výsadku Antimony z druhé světové války „Nás živé nedostanou" jsem bohužel opravdu nenapsal já, ale můj jmenovec JUDr. Antonín Tichý, právník a publicista, účastník II. odboje (13. 12. 1907 - 2. 3. 1988). Naopak lze pochopit jistou rozladěnost renomovaného historika umění, básníka, prozaika, kreslíře a filosofa devadesátiletého prof. PhDr. Bohumila Nusky, CSc. s početnou řadou sepsaných titulů, když se jeho skvostná knížka povídek se samokresbami „Obrazy neradostné" objevuje u anonce útlé prvotiny „Antipády" nějakého nýmanda. Autoři zvučných jmen mají patřičné heslo na Wikipedii. Pisálkové, kterým není jejich šlápota do byť jen regionálního písemnictví úplně fuk, si své literární počiny registrují všelijak. Někdo jen tak do bločku, někdo na vlastní webové stránky s tajným přáním, že budou mít jejich životopisci jednou z čeho vycházet.
