...aneb, co o nás píší jinde. Není všecko zlato, co se třpytí a není všecko objektivní pravda, co je psáno v novinách. Pro informaci jak to všecko začalo a jak se to dělá je nutno se ohlédnout o několik dnů zpět. Na začátku bylo slovo. Spousty slov na stránkách www.freiheit.cz. Následovala mailová korespondence:
Novinář: Zpráva z www stránek - Vážený pane Tichý, měl bych na Vás prosbu. Jmenuji se Richard Švanda a jsem externím spolupracovníkem Krkonošského deníku. V něm pravidelně vychází rubrika Lidé odvedle, která si klade za cíl vyzdvihnout osobnosti z různých odvětví lidské činnosti pocházející z Podkrkonoší. Na Vaše webové stránky jsem se dostal zcela náhodou, ale moc se mi líbí. Chtěl bych se Vás proto zeptat, zdali byste měl zájem o zpropagování své osoby a činnosti v našem Deníku. Pokud byste zájem měl, potřeboval bych od Vás zaslat text, který by Vás vystihoval co do osobní a profesní stránky a asi 5 fotografií s popiskami. Nebo mohu zaslat cca 5 otázek, jejichž vyplněním bych medailonek Vaší osoby vytvořil. Mockrát děkuji za odpověď a jsem s pozdravem Richard Švanda externí spolupracovník Krkonošského deníku.
Člověk odvedle: Vážený pane Švando, velice mi lichotí Váš zájem o mou zanedbatelnou maličkost. Obávám se, že bych celé té plejádě významných osobností z rubriky Lidé odvedle i Vám osobně jen kazil renomé. Snad ještě kdyby to byla rubrika Lidé úplně vedle. Navíc mé osobě byl k blížícím se osmdesátinám z mě neznámých důvodů věnován čerstvě vydaný vlastivědný sborník č. 24 Krkonoše - Podkrkonoší, který vydalo Muzeum Podkrkonoší v Trutnově (2020) a tam to všecko je! Živočichopis, dílo i obrázky. Nikdy jsem nebyl Sokol - spíš orel, co lítá sám a o nějakou slávu nestojí. Přesto mi poslední dobou začínají z nevídané publicity mramorovatět nohy a celé tělo mě svědí od masivního pozlacení agresivním bronzem. Na druhou stranu, protože jsem podle slov mé nejmilejší manželky „hodnej strejda" (myšleno starý vůl) je mi líto odmítnout prosbu na první dojem slušného člověka. Pokud se Vám zdá, že vedle není dostatek jiných zajímavějších člověků a nebudete trvat na tom, abych sám o sobě psal nějaké chvalozpěvy, jsem ochoten na pár otázek touto cestou odpovědět s vědomím, že papír snese všecko a u nás v ulici Krkonošský deník naštěstí (s prominutím) nikdo nečte. Srdečně zdravím z Monte Bú Tonda Tichý.
A nakonec asi takhle: Páne šiditelí, páne šiditelí, Čukča nět čitátěl, on pisátěl. Ale tohle jsem čet a je to fííborný!
* * * * *
Antonín Tichý je náchodským rodákem. Žije však ve Svobodě nad Úpou a s tímto městem ho pojí nejedna věc. Jak se sem dostal, vysvětluje následovně: „Náhodou. V podstatě násilím. Jako nezletilec jsem byl přestěhován rodiči na samý práh jedné z branek do Krkonoš, kde končí koleje. Mně se z té díry na druhém konci okresu, kde jsem strávil dětství, vůbec nechtělo. A odtud mě přímo do centra Svobody přivedla láska. Žijeme spolu dosud, i když jsme si vlastní hnízdo postavili kousek výš ve stráni. V minulosti se tam popásaly krávy - Monte Bú alias Kúhberg - chcete-li vzletně a oficiálně Sluneční stráň. Na malebné linky krkonošských dvojčat Černé hory a Světlé se Sněžkou vykukující za lesem koukám z okna. Jako typický český pecivál a celoživotní „pěší pták" jsem se odvážil jen do kopců za humna. Není se čím chlubit, ale můj vztah ke Krkonoším je vlastně takový ‚sňatek z rozumu‘. Přesto se čím dál častěji přistihnu, jak málo je znám. A to jsem si řadu let cíleně budoval pověst odborníka přes hory."
Antonín Tichý se zajímá nejenom o Svobodu, ale i o celé Krkonoše, o nichž publikuje v regionálním tisku. Co ho motivovalo k tomu, aby začal psát? „Hned na úvod těžká otázka! Ač by to do mě, venkovského kluka s přiblblým výrazem nikdo neřekl, naučil jsem se rozeznávat jednotlivá písmena abecedy, ještě mi nebylo pět. Momentální touha umět je nejen přečíst, ale i napsat mě dokonce přivedla na chvíli předčasně do školy. Pak jsem až do ,manžestru‘ v roce 1989 ve volných chvílích četl a četl. Po revoluci jsem pyšně usoudil, že už mám načteno a začal jsem se o nabytá moudra dělit s ostatními v několika postupně vznikajících tiskovinách. Tak jednoduché to bylo," říká s nadhledem Antonín Tichý.
Kromě toho spravuje webové stránky www.freiheit.cz, kde publikuje velmi zajímavé příspěvky. K tomu, proč zrovna webové stránky, říká: „Webové stránky mi ,děvenka moje starostlivá, inteligentní‘ nadělila pod stromeček o Vánocích v roce 2008. Zcela logicky usoudila, že bych měl své geniální myšlenky archivovat na jednom místě v nějakém současném médiu. Po konzultacích s webmasterem byly oficiálně spuštěny v březnu 2009. Podotýkám, že jsa samouk, s počítačem si dosud netykám. Pouze dvěma prsty trefuji bukvy na klávesnici. Dokud dceruška platí, píšu."
Za ta léta, která se Antonín Tichý studiu Krkonoš věnuje a která uveřejňuje své poznatky nejenom na webových stránkách, ale také třeba v časopise Krkonoše - Jizerské hory, jenž vydává Správa KRNAP ve Vrchlabí, vypátral řadu zajímavostí a vyvrátil i řadu historických omylů. „Během badatelské činnosti mě nejvíc zaskočil nedostatek vzdělání, který jsem během praktického života nijak fatálně nepociťoval. Jsem přímo ukázkový produkt socialistického školství a ještě ke všemu línej. Především neumím jazyky! Přitom veškerá regionální historie je samá němčina. A ještě k tomu kurent - škrabopis, který odradí i leckterého vzdělance. Přesto s pomocí ,strýčka Google‘ čtu a překládám. Pochopitelně velmi eufemisticky řečeno! Zásadním objevem je pro mě každá maličkost, o níž nic nevím. Při vší skromnosti se mi doufám podařilo osvětlit několik drobných omylů, které se táhnou písemnými materiály jako červená nit, jak je generace od generace bezmyšlenkovitě opisuje. O zahnojení internetu nemluvě. Na ten virtuální Augiášův chlív by ani stovka Tondů nestačila. Chcete-li něco konkrétního, tak mám radost z vyluštění několika záhad kolem původu Maxovky na Rýchorách, zpopularizování trutnovského vynálezce Adolfa Linky a jeho sněhových bruslí značky Tajfun a hlavně za vydatné spolupráce s fundovaným genealogem Janem Drocárem vypracování obrázkového rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette. Je toho pochopitelně víc, ale s natřásáním peří musím opatrně, dokud ještě nějaké mám," dodáva Antonín Tichý.
Sám je autorem knihy Antipády, jež je autobiografickou prací. Plánuje Antonín Tichý do budoucna vydat další knihu? „Knihou bych to snad radši nenazýval. V rukopise to byl slaboučký notýsek vytrysklý z momentální potřeby sentimentálního starce vyzpovídat se honem, honem než to zapomene. Otrlost čtenářů jsem vyzkoušel postupným zveřejňováním textů časopisecky. Občas mi někdo poklepal uznale na rameno, a když se našel dobrodinec ochotný zaplatit minimální částku nutnou ke spuštění rotačky, tak jsem si ten luxus dovolil. Díky mnoha šťastným okolnostem vyšla knížečka, která je v mých očích a slovy starousedlíků ,klein aber fein‘. Jeden z mých idolů Ivo Šmoldas údajně kdesi prohlásil, že ti nejlepší spisovatelé napíšou v životě jen jednu knihu, aby se to lépe pamatovalo. Tak asi tak!"
Antonín Tichý však pokračuje ve své práci badatelské i literární pilně dál, a tak otázka, která se dere na jazyk, zní: „Má Antonín Tichý nějaké cíle, kterých by rád dosáhl?" Na to odpovídá: „Je mi hnedle osmdesát. Spousta mých vrstevníků už dávno protrhla cílovou pásku. Z Wikipedie, bez možnosti jezdit od archivu k archivu, navštěvovat muzea a hlavně trajdat po horách a potkávat zajímavé lidi toho asi moc nevybádám. Hemingway ze mě už asi taky nebude, hlavně na ten konec jsem srab. Mé rodné číslo je hned za Jamesem Bondem, takže už od mládí jsem chtěl být stejně jako velký Skot: ,Starým mužem s dobrou pověstí‘."
(Autor Richard Švanda)
* * * * *
O jednom krkonošském pisálkovi téměř všecko najdete v zobrazené obsáhlé publikaci a navíc ještě spoustu mnohem zajímavějších článků. Nenechte si ji uniknout, jen co se v trochu normálnějších časech objeví v prodeji.
