Freiheit

Advent, novoluní, poslední temná noc, ze které Lucie doušek upije - a za dveřmi jsou Vánoce. Kdysi nejvýznamnější svátek kalendářního roku s oslavou narození Spasitele. Pak svátky klidu a míru. Dnes jen komerční šílenství a souboj obchodních řetězců o co největší tržby. Lidé si posílají laskavá přáníčka navzdory nelaskavé době. Za humny zuří válka, vymknuta z kloubů doba opět šílí. Bohatší část světa se zbláznila a vymýšlí zástupné ptákoviny popírající odvěké zákony přírody a zbytek světa je v pohybu. Miliony nemajetných chudáků z pouští a pralesů s nasazením holého života míří do Drážďan, Amsterodamu, Bruselu či Paříže urvat bezpracně aspoň sousto z prostřeného stolu. A kovář, který by zavelel k rozhodnému úderu je v nedohlednu. Historie se opakuje a poučený pamětník se ve vzpomínkách vrací do dob mladistvého elánu, kdy jméno dnes zatracovaného a dehonestovaného prezidenta Osvoboditele, velebeného „Tatíčka" Tomáše Garrigue Masaryka zářilo jak hvězda jasná z temnot vesmíru. Některé jeho myšlenky nedokázal setřít čas ani pomatení historici s nesmyslnou otázkou - co by bylo, kdyby? Tak šťastné a veselé...

Nepublikováno

V torzovité fotografické pozůstalosti větroplacha Standy Steinera (1929 - 1997) nejsou jen snímky jeho sportovních souputníků na lyžích nebo svěřenců, kterým vštěpoval zásady lyžařské abecedy, rodinné záběry z turistických výletů, horská panoramata i krajinné detaily z okolí bydliště ve Svobodě nad Úpou či amatérské pokusy zachytit svou tehdy oblíbenou, lehkou a praktickou kamerou Admira 8 z brněnské Meopty zádumčivou krásu bizarních tvarů bukového pralesa na Rýchorách. Měl nos (to doslova) i oko na zajímavé kontrasty nebo groteskní seskupení objektů, pomíjivé přírodní úkazy a neopakovatelné situace. K stáru byl dle mínění mnoha známých tak trochu nekomunikativní ješitný frajer, ale to se konec konců říká i o mě, a pokud vím ještě o dalších dvou nebo třech svobodských gigantech ducha a přitom jsme všichni milí a příjemní chlápci, skromnost sama. I to je možná jeden z důvodů, proč většina filmů a fotografií skončila po jeho odchodu, kdy se jeho žena Zorka stěhovala do Domu s pečovatelskou službou v nějaké makulatuře ve sběrných surovinách.

Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.

Že je to jen pobouchané víčko od nějakého starobylého mazadla z tátovy dílny? To taky. Mě však připomíná krátké intermezzo, kdy jsem uměl stěží slabikovat hlásky než číst celá slova. A co si budeme povídat, i slova jsou jen slova. Nejvíc mě fascinoval hrozivý drak uprostřed. V dětské fantazii se z kusu vylisovaného plechu rázem stala cizokrajná mince velikosti tolaru pro víceúčelové použití při kupeckých hrách odkoukaných ze života dospěláků. Teprve později jsem zjistil, že to monstrum je zoomorfní okapový chrlič, jakých jsou plné fasády už od středověku.

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.

Rukavička dávného kavalíra s osahanou krajkovou manžetou, značně omšelá a vyšisovaná jako bych ji zvedal nejmíň tisíckrát. Nebo snad házel? Ale kdeže. Majitel je, čestné slovo, naprosto bezkonfliktní typ. Až by někdy zasluhoval nakopat do hýždí. Ani ta rukavička, i když je opravdu plechová nejen na pohled, nebyla nikdy součástí rytířského brnění. To jen nápaditý tvůrce využil iluzi chlapského stisku při konstrukci nezbytného miniaturního skřipce na lejstra v zaniklé době papírové. Podobné držáky v různém designovém provedení bývaly ozdobou pracovního stolu nejednoho úředního šimla. Připevněn poblíž dveří sloužil i v mnoha domácnostech jako nápadný „zapomětníček" se sepnutými lístečky vzkazů, připomínek, účtenek, úkolů, seznamu nákupů, receptů kuchařských i od lékaře, vstupenek do divadla, kina, zoo i na plovárnu, složenek, pohlednic a stovkou dalších nezbytností. Prostě všeho, co si dnes pohodlně naťukáme do mobilu. Naši předkové bývali hračičkové a dokázali si svůj životní prostor v rámci dobového vkusu zútulnit. V současnosti, kdy je vše stroze účelové se sázkou především na funkčnost, kde není prostor pro potěšení pro oko, je takováto staromódní nepotřebná prkotina přímo polaskáním na duši. Jak se tak laskám, najednou mě napadlo - sakra, kam jsem jen založil ten lístek z čistírny?

Nepublikováno

Myšlenkové pochody lidových tvůrců suvenýrů z Krkonoš jsou nevyzpytatelné dnes stejně jako před lety. Třeba taková svého času velmi oblíbená šikmo uříznutá březová placka se zčásti malovaným zčásti dolepeným barvotiskovým obrázkem. V decentním provedení může mít i přes uměleckou bezcennost nostalgické kouzlo starých časů a být „skousnutelným" kontrastním doplňkem současného interiéru. Proč se ale většina výrobců nespokojila s jedním tématem? No protože ve snaze po maximální prodejnosti se snažili na malou plošku narvat co nejvíc. Jako ten Čapkův pejsek s kočičkou když pekli dort. Všechny použité ingredience samy o sobě byly přece ňam, ňam. Ale dohromady se to nedalo žrát. Stejně zřejmě postupoval autor historické památky na návštěvu nejvyšších partií tehdejších pravděpodobně pruských Riesengebirge. Alespoň podle výběru hlavních dominant. Samozřejmě s vyloučením v těchto končinách netypických břízek jakoby obšlehnutých z nějakého rozměrného plátna trutnovského akademika Charlese Mayera, které do scenerie pasují jako pěst na oko.