Freiheit

Pro Teplice nad Metují mám slabost. Zejména pro Teplické skalní město a jistou chaloupku, která už není. Právě tam jsem si na prahu dospělosti ověřil, že celkem náhodná známost je to pravé děvče do nepohody, má femme fatale a láska na celý život. Nepřehlédnutelnou roli hrají i další relativně podružné aspekty. V minulosti na starých mapách a zejména v turistických průvodcích byly Adršpašské i Teplické skály naprosto samozřejmě prezentovány jako součást Krkonoš nebo aspoň jejich nejvýchodnější výběžek. Ať už to byla Keltská Sudéta (les kanců) latinská Gigantea (obří hory) Askiburgion (jasanové hory) germánských Vandalů, Riesengebirge (hory obrů) řečí až donedávna většinového obyvatelstva, šlo stále bez respektu k hranicím zemí a států o pás pohoří od Lužických, Ještědských a Jizerských hor přes Krkonoše a Orlické hory až po Jeseníky často i dál. Sice s rozdílným geologickým podložím, ale obývané převážně stejným etnikem se stejnými bájemi, pověstmi, zvyky a historií. Krakonoš byl i tady uznáván jako nejvyšší vládce po Pánubohu. Když to pozemský erár vyžadoval, tak snad někdy s přimhouřením oka i po králi nebo císaři. Všichni ti Pradědové, Rampušáci, Muhu a další Fabiáni jsou z hlediska věčnosti jen novodobá naplavenina. A jen tak důvěrně mezi námi - nadarmo se nešušká, že za všecko můžou trpaslíci se svou lokajskou povahou. Jejich horlivost v šíření věhlasu Krakonošovy říše nezná mezí. Přírodních útvarů pojmenovaných šéfovým jménem je všude jako naseto i daleko od domoviny Jeho Veličenstva s nahlášeným trvalým pobytem jak ví každé malé dítě v Obřím dole pod Sněžkou. A hned po pidimužících lidi. Ti nezapřou svůj původ z opice. Hospody, hotely, horské boudy, pivo, pivovar, sýry, vlaky, traktory, pěvecké i divadelní ansámbly, tiskoviny - to je samý Krakonoš nebo Krakonošovo i v místech kam Pán hor jaktěživ nevkročil. A že už byl téměř všude několikrát.

Omyl. Správně je „Nad Truhlárnou". Nehrajeme si přece na schovávanou, ale na seriózní žurnalistiku byť s historickým námětem plným nepřesností a omylů. Občané svobodští, kteří vědí, jaké je autor kvítko, očekávají v dubnovém čísle novin nejspíš nějakou kulišárnu. Ale ouha! V jistém okamžiku přejde smích i jiné maníky. Přiznávám, že při volbě tématu mě přepadla taková vlna nostalgie, že duben - neduben, řehtat se zrovna nebudem. Kdyby náhodou některý z hostů útulného pensionu „Nad Truhlárnou" zařízeného v rustikálním stylu v duchu svého názvu dřevo kam se podíváš, zatápěl v krbu městskými novinami Svoboda fórum, třeba ho zaujmou obrázky z minulosti objektu. Místní pamětníci pokud jim paměť slouží, si možná rádi zavzpomínají a těm později narozeným nebo „naplaveninám" pár slov z poválečné historie města, ve kterém žijí, snad taky nemůže uškodit. Doloženě od začátku minulého století až do konce druhé světové války byl majitelem domu s původním číslem 52 na svobodském náměstí i s přilehlou parcelou na které postupně vyrostla zmiňovaná truhlárna a několik menších přístavků a kůlen místní rodák truhlářský mistr a malozemědělec Richard Kulbe (1863 - 1937) a později jeho stejnojmenný syn (*1898). Jejich pravděpodobný předek Johann Kulbe (*1780) je jako truhlář ve Svobodě nad Úpou čp. 14 uváděn již při sčítání farníků v roce 1843. V souvislosti s výstavbou nové silnice do Janských Lázní uprostřed Velké války (1916) bylo původní čp. 52 částečně ubouráno. Po roce 1925 byl dům radikálně přestavěn do současné podoby. Po válce byli Richard Kulbe junior s manželkou Bertou rozenou Erbenovou, sedmačtyřicetiletou svobodnou sestrou a třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byl teprve rok vystěhováni prvním transportem 29. ledna 1946 ve vagonu číslo 21 přes Furt im Wald do cílové stanice Würzburg v americké okupační zóně poraženého Německa. Národním správcem truhlářství se stal zkoušený mistr truhlář Jaroslav Mervart (1904 - 1975) z České Skalice. Ten začal s velkorysou rekonstrukcí zastaralého provozu položením nové dřevěné podlahy a odstraněním transmisí s plandajícími řemeny. Dílnu postupně vybavil novými stroji a hlavně si pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Po únorovém puči v roce 1948 si truhlárnu i s problematickým správcem přehazovalo až do roku 1960 několik zřizovatelů. Jmenovitě národní podnik Pramen či Restaurace a jídelny, Krajská správa lesů nebo Ústřední rada odborů alias ROH, jejichž pořadí není podstatné. Začínalo to velkolepými plány a končilo zpravidla soudními spory s neústupným Mervartem. Nebudu zastírat, že to byl můj tchán a fotky jsou z rodinného archivu. Další kapitola začala převzetím budovy tehdejším střediskem Údržba obchodu v Trutnově přejmenovaném záhy na Technicko - opravárenský závod národního podniku Potraviny Pardubice. U toho už jsem byl od příchodu z vojny až do roku 1983 osobně, proto ta nostalgie. Ale to jen tak na okraj.

Chtělo by se napsat po dědečkovi. Ale ani majitel kouzelné vitrínky netuší, kteří dědečkové je zavěšené na různě zdobených šatlénech nosili v kapsičce u vesty. Z velké části více než stoleté kapesní hodinky většinou v torzálním stavu posbíral na klopotné cestě životem a slouží jen jako dekorace symbolizující pomíjivost času. Z ciferníků je oprýskaný smalt, jedněm chybí sklíčko, jiným ručičky, často i nožičky protože nejdou. Můj vlastní děda Antonín ale podobné cibule značky Patent Roskopf měl taky i se zmíněným šatlénem, stříbrným přívěskem. Frajersky je nosil v malé kapsičce u pasu kalhot. Svým pábitelským způsobem mě v dětství když jsem u něj trávil prázdniny, balamutil, že je jednou zdědím. Často se oháněl známým citátem Jana Wericha z filmu Hej rup. „Moje zlaté stříbrné hodinky nikomu neprodám". Nakonec prodal nejen hodinky, ale veškerý majetek včetně chalupy, prachy prohýřil s vdavekchtivými ženštinami a zemřel chudý jak ta myška v protestantském kostele. Ostatně, já jsem hodinky jako časomíru nikdy v životě, až na několik nutných okamžiků nenosil. Na co taky? Když mám hlad jím, když je tma spím, když je světlo pracuji...a když nevím, tak se zeptám. To už ale dávno neplatí. Jsem sice opožděné leč z nouze rovněž dítě své doby. Toho vibrujícího prevíta (pochopitelně mám na mysli mobil) mám taky. Jako umělecký artefakt se mi ale časostroje všech typů, rozměrů a značek vždycky líbily.

Tak tam jsem taky nebyl. A přitom stačilo tak málo. Po E 55 z Lince na Salcburg přes císařský Bad Ischl za panem Lahmerem do Bad Ausse při toulání se Solnou komorou po stopách dávných kolonistů Krkonoš z Tyrol, Korutan a Štýrska jsem ujížděl nejednou. Možná i dvakrát. Odbočit pár kilometrů na sever do vyhlášené vinařské oblasti v údolí Wachau do malebného kraje vinic a meruňkových sadů třeba jen na skleničku lahodného veltlínu z vinařství Jamek naši eurem nedisponující partu ani nenapadlo. A vysvětlovat na zámku Achleiten, který koncem minulého století koupil bratr zakladatele plzeňské Škodovky rytíř Jaromír Škoda, že moje matka byla také z rodiny Škodů, i když bohužel ke své škodě jen chudáků z Náchodska se mi při mé jazykové vybavenosti opravdu nechtělo. Tak se aspoň kochám panoramatem, jak je českým národním zvykem.

S příslovečnou drzostí nevzdělance ovládajícího stěží svůj jazyk mateřský se pouštím do parafráze originálního názvu hitu Lee Hazelwooda ze zlatých šedesátek, se kterým se v přebásnění Gottova textaře Eduarda Krečmera na „Boty proti lásce" svým nenapodobitelným projevem zapsala do našich srdcí tehdy mladičká zpěvačka Yvonne Přenosilová. Jen krátce před tím bodovala s původní verzí za Velkou louží dcera božského sameťáka Frankieho Nancy. Se záměrem představit nějak zajímavě těch pár kousků vystavené obuvi jsem úmyslně vykročil na pro hudebního ignoranta zapovězenou parketu muziky a písniček. Takže dámy, ódy na botníky plné lodiček světových značek Versace, Piccadily, Sain Laurent či Karl Lagerfeld nějakých poblázněných celebrit s botoxovými pysky a prachatými obstarožními nápadníky by mě ani nenapadly. Vždyť během života zaznamená člověk tolik roztodivných textů na téma boty, že si maně vzpomene kolik vlastních v mládí v tanečním rytmu různých kutálek, dixielandů a jazz bandů doslova prošoupal. Ještě teď se v koutě krčí pár mých starých bot jako v písni kapely Tchoři a závidí Ivanu Mládkovi boty z umělé hmoty. Já možná slámu v botách nosím jako Michal Tučný. I když boty toulavý jak táta mít bych chtěl spolu s Víťou Troníčkem a nebo ještě líp modré semišky nesmrtelného Elvise. Nejradši bych zahodil škrpály z minulých let a stejně jako tulák Wabi nohama stíral rosu na kolejích. Bez ohledu na mladistvé interprety z pravičáckého Orlíku i na hlášce, že doktor Martens to vyřeší hned, do hospody i do roboty, všude se hoděj těžký boty něco bude. Je tak na hony vzdálená populárnímu šlágru bývalé prodavačky bot boubelaté Edity Štaubertové - Moje střevíčky jsou jako ze zlata - asi jako všechny ty opěvované kožené, saténové, gumové, plátěné i goratexové výrobky obuvnického průmyslu kolekci miniaturních porcelánových botiček nakupených jako suvenýry z cest. Málem jsem zapomněl na dřeváky. To by mi sličná, chudá a počestná Francouzka, hou, hou, hou, dřevák na nohou, nikdy neodpustila. A nejspíš bych vyrobil obrovitou botu, kdybych nepřipojil krátký leč duchaplný konimentář.

Rytíř smutné postavy Don Quijote de la Mancha v typickém poeticky úsporném podání geniálního malíře, grafika a ilustrátora Vladimíra Komárka (10. srpna 1928 - 24. srpna 2002) plně odpovídá mým představám o vzezření tragikomického hrdiny z Cervantesova slavného románu. I kdybych výtvarnému umění rozuměl a nebyl jen udivený divák, nikdy bych se neodvážil mít v tomto směru kritické námitky. K důvěrnému přátelství s Vladimírem se hlásí celé zástupy ctitelů od opravdových osobností kultury přes bezvýznamné „celebrity", zanícené sběratele, až po vykuky kšeftující s jeho dobře prodejnými díly. Poutavý vypravěč z Nedvězí u Semil pověstný vítací cedulkou „Jen krátká návštěva potěší" měl široké srdce. Jen tak se může v současných galerijních nabídkách objevit i knižní značka s mým jménem. Nepatřím k ani jedné jmenované sortě, ale znali jsme se.

Aneb sedm genderově nesourodých trpaslíků vyhlíží příchod Sněhurky. Možná, že kdybyste snesli všechny busty a bustičky od Napoleona po Boženu Němcovou, co vám doma na poličkách lapou prach, sehnali byste mnozí do kupy ještě větší hejno. Kouzlo momentálního paradoxu tkví v tom, že takto pohromadě ztrácejí svou dobovou monumentalitu a působí nanejvýš komicky. I když každý jeden sám o sobě mohl být kdysi zbožňovaným idolem, nebo naopak se ocitl v této společnosti čirou náhodou, ne-li nedopatřením. Rád jednotlivé panáčky představím, ať víme, s kým máme tu čest. Začnu-li zeširoka, pak musím zmínit sochaře Ladislava Bittnera, který v poválečné Svobodě nad Úpou v dnes již zaniklé bývalé truhlárně Johanna Gleisnera na pomezí výběžku obce Mladé Buky do katastru našeho města plácal konjunkturální sádrové státníky. V jedné kazetě se obvykle sešli Lenin, Stalin, Masaryk a Beneš v různém provedení - in natura i s jemnou patinou, natření stříbřenkou i bronzem. Svou nadprodukcí stihl v krátkém čase vybavit většinu svobodských domácností a v provozovně jich ještě dost zůstalo, když se tam nastěhoval malíř pokojů Vlasta Korbelář s rodinou.