Freiheit

V novém roce by se mělo začínat s čistým stolem. Jenže co naplat, když z toho starého si táhneme zas několik centimetrů v pase navíc a prostorová rozložitost mnohých z nás se dá vyjádřit lapidárně - tlustej jako prase. Není divu, že každé druhé novoroční předsevzetí začíná slovy - budu se víc hýbat. Ale víte, jak to chodí. Kdo chce Pánaboha opravdu rozesmát, svěří se mu se svými plány. Na téma pohyb si dovolím ještě jednou volně citovat ze vzpomínek starého zbrojnoše. Jazykolam v nadpisu v žádném starém slovníku nebo moderní encyklopedii, byť by to byla třeba vševědoucí Wikipedie ani s pomocí šikovného strýčka Google nenajdete. Složeninu z počátečních slabik mých v dávnověku provozovaných pohybových aktivit, takového neoficiálního neolympijského pětiboje jsem vymyslel teprve dnes ráno. Ačkoli to zní téměř neuvěřitelně, živil jsem se původně manuální prací. A to byl setsakra tělocvik. Celý den na stojáka, k rytmickému kmitání rukama každou chvíli předklon, dřep, mnohokrát vzpírání, někdy táhnout, jindy tlačit. To nám tenkrát muselo stačit. A ve volných chvílích turistika. I když to zní až příliš sportovně. Spíš turismus. Anebo ještě lépe chůze. Od povinného chození do školy a s přibývajícími léty víc za školu a za děvčaty. Sem tam do hospody, řidčeji, zato pravidelně do kina. Až po osamělé chození po horách a do lesů. S tím souvisí i celoživotní vášeň houbařská. U nás v kopcích je to taky pěkný záhul. A když je dobrý rok, tak i docela dřina. Předklony a dřepy jako v práci, navíc „kačeří chůze", tak neoblíbená šikana nováčků vojenské služby i plížení ve smrkovém houští se stále se zvětšující zátěží. To například tanec bývala úplně jiná kategorie. Za našeho mlada to byla ryze párová disciplina s důrazem na dvojpohlavnost každé dvojice. Teprve na bujarých oslavách Mezinárodního dne žen, když byli chlapi našrot to baby začaly mršit s feministickými požadavky na rovná práva žen. V krátkém období mé aktivní kariéry, ve kterém jsem i tak nemohl na Star Dance ani pomyslet, jsem nejčastěji slýchal otřepaný vtip, který jistě každý zná. Jak se dáma ptá svého tanečníka, jestli tančí rád. A po nesmělém přikývnutí řekne - tak proč se to teda nenaučíte? Ale ten stoupající adrenalin z těsné blízkosti mladého rozpáleného dívčího těla, hříšná vůně a hraná nezávazná konverzace naštěstí vždycky zvítězil nad chvilkovým ponížením. Jó, kdeže loňské sněhy jsou? Práci, turistice, houbaření i tanci už dávno odzvonila hrana.

Stejně přeslazená jako reklamní plakát je prý i vyhlášená zmrzlina firmy Tichy, podle zmlsaných Vídeňáků ta nejlepší ve městě ne-li v celém Rakousku. Podle nadšených turistů ze všech světadílů, kteří u výdejního okénka cukrářského impéria na náměstí Reumannplatz 13, kam docestovali metrem červené linky U1 a neváhali vystát na kelímek božského pošušňání půlhodinovou frontu je nejlepší na světě! A což teprve patent zakladatele podniku Kurta Ticheho slavné zmrzlinové meruňkové knedlíky? Vídeň, hlavní město monarchie bývala svého času druhým největším českým městem po Praze. Ještě dnes jsou vývěsní štíty obchodů plné jmen jako Novak, Prochaszka, Woprschalek, Hrdlicka nebo Hawelka. Do vídeňské historie se zapsali velikáni jako Josef Hlávka, Gustav Mahler, Pepi Bican a v neposlední řadě i někdejší rakouský president Franz Jonas, syn manželů Jonášových s rodovými kořeny na Jihlavsku.

Konečně nasněžilo! Hurá, postavíme sněhuláka, napadne možná ještě dnes kluky a holky, když už je od věčného vysedávání u počítače bolí nejen sedací svaly, ale doslova celé tělo. Alespoň pro mou generaci to byla jasná volba. Tenkrát žádné elektronické hračky nebyly. Pro mnohé z nás vlastně nebyly žádné hračky. Doma to zavánělo spíš nějakou prací, takže jsme radši veškerý volný čas, tak říkajíc od slunka do slunka trávili venku. V zimě, kdy je světla pomálu, letěla školní brašna do kouta hned po příchodu ze školy. Už cestou jsme se trochu koulovali a dělali andělíčky v závějích, takže honem dolů promáčené sváteční tepláky, hodit na sebe ty záplatované, chňapnout krajíc s marmeládou a do tmy hoblovat mezičku za stodolou na sáňkách nebo s lyžemi. Většinou když se sešla větší parta jsme v mezičasech stavěli iglú nebo roztodivné sněhové pajduláky. Touha dokázat něco víc, než jen tradiční tři koule postavené na sebe a dozdobené knoflíky z uhlí (kde by ho asi dnešní fakani vzali?) a mrkví místo nosu, přežívá často do dospělosti. Jak jinak by mohly vzniknout obří sochy Krakonošů na náměstích horských měst i odvázanější fantaskní skulptury ze sněhu? Jednu takovou vyfotil kamarád Karel Nývlt ráno 18. ledna 2017 na náměstí ve Studánce, jak říkají svatoňovičtí důvěrně Malým Svatoňovicím.

Horáci jsou konzervativní a jen velmi neradi opouštějí dlouholeté bydliště. Někdy je vede touha po lepším, jindy nutnost. Když na podzim roku 2019 dosloužila naše stará dřevěná chaloupka a doslova se rozpadla stářím, nadělili jsme si pod stromeček nový moderní domeček. Je v souladu s naším současným bydlem také od německého výrobce a také v základní bílé barvě stěn s barevným štítem. Na rozdíl od klasických dřevěných bud rozsetých po horských stráních v okolí je naše budka pro jednu rodinku drobných zpěváčků v duchu současných hygienických požadavků na zdravé, pohodlné a moderní bydlení celá z recyklovaného vysoce kvalitního tvrdého plastu odolného vůči UV záření a veškerým vlivům povětrnosti se snadným přístupem k pravidelnému každoročnímu čištění. Už v roce 2014 získal tento výrobek významné ocenění za design Red Dot Award. Devět z deseti známých ornitologů budku údajně doporučilo jako vhodnou pro celoroční hnízdění drobného ptactva. Tak jen čekáme, co tomu řeknou početné sýkorky a lejskové z naší zahrady, které celou zimu svědomitě přikrmujeme slunečnicí a lojovými koulemi.

Zejména ty historické jsou vděčné téma, jak ostatně dokládají i oba kladné ohlasy na článek v prosincovém čísle městských novin Svoboda fórum. Bylo by věčná škoda nevyužít laskavé nabídky kolegy Karla Nývlta z Velkých Svatoňovic na publikování několika unikátních autentických snímků z málo zmapovaného válečného období. Pocházejí vesměs z archivu jeho otce, Karla staršího, který v době připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Trutnovska ke Třetí říši pracoval u říšské pošty. Ta stejně jako předtím pošta československá zajišťovala mimo jiné i autobusovou přepravu osob v regionu. Většina fotografií, na kterých lze bohužel s určitostí identifikovat pouze Nývlta seniora, byla pořízena v poštovním depu v Trutnově Na Nivách v Polní ulici číslo 4. Areál sousedící s vyhlášenou trutnovskou restaurací „Radio", včetně garáží a dílen, postavených snad teprve ve válce jako přízemní hrázděná stavba z neomítaných cihel o tloušťce stěny pouhých 15 cm je stále v majetku České pošty. Bezprostředně po válce přebrala vozový park silniční automobilová doprava ČSD a koncem čtyřicátých let minulého století zde údajně našly dočasný domov autobusy nově založené trutnovské pobočky ČSAD.

Řeč není ani o jednom z jezdců, ale o dnes již ikonické kultovní motorce s originálním designem, dvousedadlovém skútru Čezeta ČZ 175/501. Legendární stroj z tvůrčí dílny leteckého konstruktéra Jaroslava Františka Kocha zavedla Česká zbrojovka ve Strakonicích do sériové výroby v roce 1957. Model okamžitě vzbudil celosvětový zájem a podnik zahraničního obchodu Motokov ho vyvážel do mnoha zemí včetně USA. Neméně úspěšný byl po roce 1960 vylepšený typ ČZ 175/502 Čezeta. Přezdívku prase si ve své době unikátní stroj mezi československými motocykly vysloužil díky zaoblené kapotáži předního kola ukončené kulatým světlometem nápadně podobné prasečímu rypáku. Většina kluků mé generace se pyšnila řidičským průkazem okamžitě po dosažení plnoletosti - 18 let. To teprve pozdější „mlaďáci" sedlali své „kozí dechy" a „pařezy" jak jsme s opovržením říkali nízkým kubaturám do obsahu 50 kubíků, jako byl moped Stadion nebo jednosedadlový Pionýr. My jsme byli hrdí na své zetky a jawy stopadesátky, dvěstěpadesátky a ti nejtěžší frajeři z Mladých Buků jako bratři Pirožkové nebo Vlasák na burácivé péráky pětistovky OHC.