Freiheit

Dnes je první letní den. Začíná astronomické léto. Podle křesťanského kalendáře má svátek Alois. A protože žijeme v poblázněné době, kdy téměř na každé datum připadá i mezinárodní den něčeho, slaví na celém světě nejen gayové a lesbičky 21. června Den hrdosti. Uměnímilovní Evropané mají svůj Evropský den hudby. Lojzové a Lojzičky prominou, ale od roku 2002 je také Mezinárodní den trpaslíků. Vyhlásila ho Fronta za osvobození zahradních trpaslíků založená ve Francii Fritzem Friedmannem. Jejím cílem je vynášení sádrových trpaslíků ze zahrad do volné přírody. Vynášení je tak ve slovníku „vynášečů" jen eufemistický výraz pro obyčejnou zlodějinu. Se stejnou samozřejmostí obsazují squatteři budovy, které jim nepatří a hackeři si přivlastňují na internetu duševní vlastnictví jiných autorů. Zástěrku o údajném učení tolerantnosti k zahradní architektuře nevyváží netolerantnost k majitelům trpaslíků.

Výstavný obytný dům s obchodními prostory v parteru, kde bylo po mnoho let vyhlášené železářství s širokým sortimentem nabízených výrobků, tak říkajíc „od jehly až po lokomotivu" stojí v poněkud upravené podobě v Horské ulici kousek od Krakonošova náměstí v Trutnově dosud. Na místě starobylého roubeného Tschöpova hostince „U Zeleného stromu" s mansardovou šindelovou střechou a mohutným dřevěným balkonem v patře si ho nechal v 90. letech 19. století postavit obchodník a majitel slévárny v Pilníkově Josef Hübner (1846 - 1927). Místo na jedné z hlavních tepen města bylo vždycky terno, což dokládá i moderní komplex obchodů na protější straně ulice, kde bývala ještě za mých školních let sladovna městského pivovaru. V Hübnerově domě byl tenkrát národní podnik Technomat, kde později v jedné z kanceláří úřadoval kamarád Otta Štemberka starší.

Víte co je bukalie? No nebudu napínat. Názvy sběratelských oborů nejsou mezi normálními smrtelníky nějak zvlášť rozšířené a jedinců, kteří se ještě ve škole učili vedle latiny i řečtinu, také valem ubývá. Bukali není klukovské hanlivé označení obyvatel sousední vesnice Mladých Buků, ale řecký výraz pro lahev. Bukalie je tudíž chorobné shromažďování lahví všech tvarů a velikostí nikoliv pro jejich obsah s určitým procentem alkoholu, ale především pro jejich výtvarnou krásu a zajímavou historickou hodnotu. Sklo je ideálním roky prověřeným materiálem, který znali už obyvatelé starověké Mezopotámie i stavitelé pyramid v Egyptě. Miliardy vyrobených lahví a lahviček z čirého skla i nespočtu jeho barevných variant by už dávno zaplavily planetu nebýt vedle trvanlivosti skla i možnost jeho recyklace. Trvanlivost je bohužel zároveň i negativum. Každý střípek odhozený v přírodě vydrží celá tisíciletí a přirozeně se nerozloží pravděpodobně nikdy. Často se tak v zemi skrývají hotové „poklady" v podobě zachovalých a neporušených lahví.

Můj skvělej děda Antonín, kterého jsem si užil krátce jen v raném dětství, razil zásadu, že sranda musí být i kdyby na sůl nebylo nebo tátu věšeli. A humor ho prý neopouštěl, ani když k stáru zůstal chudý jako ta příslovečná myš z protestantského kostela. Rád krmil mé dětské ucho o prázdninách dezertérskými povídačkami vojenského zběha z rakousko - uherské armády v první světové válce. Děda se nepřidal k žádné bojující straně a přežil jako „zelený kádr" v hlubokých karpatských lesích na Slovensku. Balamutil mě častokrát jak coby neuznaný levoboček jednoho nejmenovaného bonvivána z rodu Kinských, kteří v dávných dobách opravdu vlastnili jeho rodné Hlušice, zdědil v mládí zámek, mlýn a pilu, které se mu podařilo zakrátko do mrtě probendit s kumpány z mokré čtvrti, takže mu zůstala jen stará babka. A nakonec s hurónským smíchem prozradil pointu. Dnes už vím, že je to hodně vousatý vtip, ale tenkrát jsem jeho vyprávění snad i věřil. Zámek byl pouze visací, pila oblouková a mlýn takový docela maličký, vlastně jen mlýnek na kafe. A starou babkou prý vůbec nemyslel babičku, ale známou pomůcku sekáčů na klepání kosy. I můj táta byl šprýmař, i když zdaleka ne takový pábitel jako děda. Příroda je krutá a její zákony jsou neúprosné. Moje genetická výbava je tudíž logicky dost pošramocená.

Nostalgický pohled na větry bičovanou plošinu rozsáhlé Rýchorské louky, ještě téměř holou bez ostrůvků zakrslých bříz a deformovaných smrků tolik připomínajících Skandinávii s dosud novotou svítící Rýchorskou boudou vedle starší Maxovky také stále ještě v relativně dobré kondici a ničím nerušené panorama východokrkonošských tisícovek, to už dnes nabídnou jen staré zažloutlé fotografie. Z rozchvácených trosek fotografické pozůstalosti nadšeného turisty a amatérského fotografa Fritze Hiltschera už se na těchto stránkách objevilo ledacos. Jednou z povedených fotografií z rodinného alba Hiltscherových, exponovaných při některé z oblíbených vycházek do nejbližšího okolí bydliště v Mladých Bukách a později ve Svobodě nad Úpou, kterou by bylo škoda schovávat před zraky milovníků Rýchor je nedatovaný snímek z raných třicátých let minulého století.

Sova Minervina vylétá, až když se smráká. Alespoň podle idealisty Hegela. Častokrát se ale tak připozdí, že už je bezmála pozdě - dodávám já. Což dokládá i výrok nepochybně moudrého moravského básníka Jana Skácela. „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost - nevím." Se stářím moudrost evidentně nesouvisí. Obrátím - li naruby známý citát jiného filosofujícího intelektuála Jana Wericha, vyjde mi, že každej blbec - mladej - bude jednou starej blbec. Největší úskalí však číhá v zjištění, že hlupák, který ví, že je hlupák, vlastně není hlupák. Protože opravdový hlupák to neví a žije v zajetí iluze, kdovíjak není chytrý. Moudrý člověk stále pochybuje, zatímco blbec je si stoprocentně jistý. Lakonicky to už dávno shrnul jeden nejmenovaný rabín: „Máš - li IQ tykve, nespasí tě ani mikve." Spousta podobných blbostí mi korzuje na vzletné myšlenky chudou mozkovnou při pohledu na skupinku sůviček, které se pod můj šlarafistický krov slétly z příbytků přátel.

Ani zaklínadlo dnešní generace být za všech okolností in i při volnočasových aktivitách není jak vidno nic nového pod sluncem. To mě napadne vždycky, když s nastávajícím jarem pozoruji každým dnem početnější peloton pestrobarevně vyšňořených bikerů, jak s ladností roztáčejí kliky svých strojů s mnohonásobnými převody za našimi humny „hore kopcom" na Rýchory. V dobách kdy byl i u nás ve Svobodě nad Úpou činný cyklistický spolek „Rübezahl" zaznamenaný už v okresním adresáři z roku 1906 a následně i 1910 se jízda na kole stávala stále rozšířenější sportovní činností, i když neobsahovala zdaleka tolik speciálních disciplin jako dnes. Není jistě náhoda, že Český svaz cyklistiky byl při svém založení v roce 1883 prvním sportovním svazem na českém území. V současnosti v sobě zahrnuje silniční i dráhovou cyklistiku, horská kola, cyklokros, bikros a další odvozeniny zahrnuté pod zkratkou BMX, krasojízdu a kolovou, trial, ženskou cyklistiku a speciální handbike pro handicapované. Každá disciplina vyžaduje jiný typ kola i způsob jízdy. O tom všem se cyklistickým pionýrům z počátku minulého století pochopitelně ani nesnilo. Sotva jejich tátové sesedli z vysokých „Kohoutovek" osvojila si mládež nové stroje v podstatě stejné konstrukce jako ty dnešní. Jen s tím rozdílem, že bytelné cestovní velocipedy nejrozšířenější značky Premier z Chebu nebo Slavia od firmy Laurin a Klement a řady dalších tuzemských i zahraničních výrobců byly vesměs a doslova jiná váhová kategorie. Po svobodských památkách na dávné kolaře se slehla zem, tak nezbývá než použít snímek od nejbližších sousedů z Mladých Buků. Zejména když i jejich dělnický cyklistický spolek nesl rovněž jméno pána blízkých krkonošských hor. Praktický slušivý outfit je nechtěnou parafrází na pointu k otřepanému vtipu - pak přijedu já, celý v bílém. Zvlášť dáma vlevo by se na jakémkoliv vehiklu vyjímala i dnes. Do dnešních dnů se zachoval jen zvonek místního výrobce na řidítkách jejího štíhlejšího souseda. A ani to možná není on.

Zvonek na jízdní kolo výrobce Emil Mosler Mladé Buky - regionální produkt

Nepublikováno