Freiheit

Ve stínu současné mediální hvězdy, obnoveného sklenářovického pomníku padlých z první světové války, zůstává zapomenuto několik cenných sakrálních památek této zaniklé obce. Především osud dvou velkých kamenných křížů zachovaných dodnes se diametrálně liší. Zatím, co tak zvanému Seidlovu kříži z roku 1873 v ohbí Vojenské cesty vedoucí Bartovým lesem na Rýchory, to po výrazných kosmetických úpravách sochaře Rollanda Hantla z Mladých Buků v roce 2000, mezi dvěma mohutnými jasany stále sluší, zobrazený Dvorský kříž byste na jeho původním místě marně hledali. 

Jaro roku 1923 přivítali obyvatelé Sklenářovic hned dvojí slavností. Sešli se 13. května, aby odhalili pomník třinácti svých spoluobčanů padlých na bojištích I. světové války. Mladobucký farář Franz Nentwich za asistence kaplana Falty zároveň vysvětil nový obecní zvon. /K obětem válečného běsnění lze počítat i ten původní, odevzdaný s nelíčenou lítostí pro potřeby  zbrojního průmyslu 13. října 1917./ Za zvuků vyhlášené kapely ze Zlaté Olešnice kráčel vsí průvod s vyšňořenými jezdci v čele, ke statku dlouholetého starosty Wenzela Steidlera. Na voze v záplavě zeleně a květin obecní chlouba - dílo zvonaře Herolda z Chomutova. Zvonek o váze 56 kg a průměru 560 mm, za který obecní zastupitelstvo zaplatilo 2 500 Kč pevné prvorepublikové měny. Čestné kmotry, paní Marie Richterová z čp. 34 a Kateřina Peschke z Mladých Buků, provázené houfem bělostných družiček, mu vybraly jméno „Sv. Kateřina". Odvěké poslání zvonu v obci bez kostela poeticky vyjadřoval německý nápis na jeho plášti: „Živé svolávám, mrtvé oplakávám, blesky odvracím." Ve zvoničce malé kapličky k němu přibyl 23. října 1932 ještě druhý, zasvěcený Panně Marii. Hold hrdinům, zvěčněným na kamenném pomníku z trutnovské dílny sochaře Franze Bartosche, vzdal pan řídící Friedrich Kasper a báseň „Padlý voják" symbolicky přednesla jedna z pozůstalých, slečna Anna Zierisová. Tklivý nápěv závěrečné vojenské písně „Měl jsem jednoho kamaráda" dávno odvál čas, oba zvony uchvátila nejspíš druhá válečná lítice minulého století. Zvoničku i pomník padlých postihl po roce 1945 osud celé nešťastné vesnice. Zatímco pomník vstal zásluhou galerie Veselý výlet z rozvalin a v obnovené podobě se na jaře letošního roku vrátil na původní místo, jako memento zbytečně zaniklé horské osady, žalující trosky někdejší zvoničky milosrdně pohlcuje všemocná okolní příroda.

Foto Miloslav Bartoš

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/10

Trutnovského rodáka Rudolfa Peschela sbližují s místem jeho původu i početné náměty jeho děl. V regionu téměř neznámý, dnes již zesnulý umělec, strávil v Trutnově, kde se 28. 9. 1931 narodil, pouhých prvních patnáct let života. Po skončení II. světové války žil v tehdejším východním Německu, kde v letech 1952 - 1957 vystudoval Vysokou školu výtvarného umění v Berlíně, obor grafiky a ilustrace. Jeho precizní „industriální grafika" s technickými motivy strojů, lodí a architektury a především knižní ilustrace, jej řadí k předním německým umělcům druhé poloviny 20. století. V rozmezí deseti let 1964 - 1974 získaly jím vypravené knihy pětkrát titul Nejkrásnější kniha roku s dvěma tituly pro Nejhezčí knižní obálku v roce 1973 a 1978 navíc. Jeho uvedená knižní značka i přes mizerný papír a tiskařské provedení „trabantové" úrovně někdejší en-dé-er, vykazuje pevnou virtuózní linku mistrně zvládnutého řemesla a důvěrně známý urbanistický výsek s hned několika výraznými dominantami dává tušit hlubokou citovou vazbu k městu prvních dětských krůčků a jinošských vzpomínek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/10

Tisíckrát diskutovaná a stále diskutabilní, proklínaná a blahořečená, nechtěná a vyžadovaná, nenáviděná a milovaná, užitečná i škodící, mnohokrát odepisovaná a stále sloužící, technicky zastaralá a důkaz umu českých ručiček, živitelka a vydřiduch, pěst na oko a logická součást krajiny, nespolehlivá i zachránce. V poslední době i danajský dar a předmět soudního sporu - to všechno je lanovka na Sněžku. Záleží jen na úhlu pohledu. Nesporným faktem zůstává, že už u zrodu monstra, které nevratným způsobem poznamenalo majestát nejvyšší české hory a zároveň za půlstoletí své existence přepravilo miliony spokojených návštěvníků Krkonoš, stála především zpupnost tehdejších mocných, stejně jako ojedinělé nevyslyšené hlasy protestu několika osvícených ochránců přírody i poválečné nadšení budovatelů. Okouzlený hledáček kamery jednoho z nich zvěčnil v zimě 1948 tesařskou symfonii řemeslně dokonalé dřevěné konstrukce architektonicky nenápadité údolní stanice v Peci pod Sněžkou. Na prahu nového milénia jsme o padesát let starší, ne však moudřejší. Na Sněžku se chystá nový atak. Opět je tu zpupnost, tentokrát peněžního diktátu. Řady ochránců přírody zmohutněly, leč stále nemají váhu.   Budovatelé se pro tak lukrativní džob najdou vždycky. A široké veřejnosti je to jedno. Takový je život.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Dva sběratelsky velmi zajímavé odznaky spolku „Veselá mysl" z Luční boudy, kterému v meziválečném období mohly v proslulosti konkurovat snad jen vyhlášené moučníky z kuchyně tamtéž, jsou malou upomínkou na zpěváka a hráče na citeru, vtipného vypravěče a neúnavného propagátora spolku, jehož byl nejspíš duchovním otcem. Během čtyř desetiletí své působnosti na nejstarší a největší hřebenové boudě Krkonoš se Hans Soukup zapsal do paměti tisíců návštěvníků, které večer co večer obveseloval hrou i zpěvem k poslechu i tanci. Nově příchozím hostům prodával zpěvníky s texty populárních písní, které rozjaření návštěvníci s jeho doprovodem nadšeně zpívali. Po druhé světové válce spáchal Soukup sebevraždu skokem z nejvyššího poschodí svého domu v Jelení Hoře. Hořce si prý vyčítal, že hrál málo českých písniček, což považoval za svůj podíl viny na světové válce. Přitom vícedenních návštěvníků z české strany Krkonoš bylo nepoměrně méně než z Pruska, pro které byly dokonce z Berlína a Drážďan vypravovány zvláštní sportovní vlaky až do dnešního polského Karpacze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/1

Při vší úctě k českým průkopníkům lyžařského sportu v Krkonoších, nelze přehlédnout řadu příslušníků tehdejšího německého etnika, jejichž jména jsou v krkonošské historii zapsána stejně výrazně, jako jméno Josefa Rösslera - Ořovského, Jana Buchara, hraběte Harracha, či Bohumila Hanče. Ze tří „otců" ten nejméně známý je Cajetan Bayer. Neúnavný vrchlabský organizátor, „Otec lyžování", továrník Quido Rotter, stejně jako svobodský papírenský podnikatel Prosper Piette - Rivage, „Otec Krkonoš", propagátor a mecenáš formátu Jana Harracha, si své místo na slunci zasloužili především podporou lyžování nemajetné školní mládeže. Pan učitel Bayer z Janských Lázní jejich vznešené myšlenky realizoval. Ve svém okolí si paradoxně vysloužil titul „Otec sáňkování", i když byl zároveň také jedním z prvních lyžařů. /Kdyby byla pravdivá pozdější informace A. Hinze v ročence HDW 1930 o Bayerově lyžování v Černém Dole již roku 1886, bylo by to dokonce první doložené použití lyží na území Čech./ Dnes není třeba historii vylepšovat a i serioznější údaje řadí černodolského pana učitele - který mimochodem nastoupil na zdejší škole až v roce 1888 - k jedněm z prvních zimních sportovců. Horlivého čtenáře Bayera ovlivnil nejspíš výkon Fridtjofa Nansena, který v roce 1888 projel na lyžích sám napříč Grónskem. Právě pro čtenářský klub v Černém Dole objednal na náklady W. Rennera v roce 1891 první pár lyží z Berlína. Na cestách z Janských Lázní do Černého Dolu se asi osvědčily; podle nich si nadšený lyžař Bayer nechal z javorového dřeva zhotovit vlastní pár. Později si s poštmistrem Schröterem objednali další lyže z obchodního domu Hagen v Oslu. Stál i u zrodu sáňkařského sportu v Janských Lázních. Kolem roku 1900 pořádal závody, o nichž Lessentin později napsal, že byly první nejen v Krkonoších, ale vůbec severně od Dunaje. Spolu s Quido Rotterem a Prosperem Piette - Riwage inicioval Cajetan Bayer v roce 1903 založení spolku zimních sportů „Úpské údolí"...

Měli bychom si občas připomenout ty, kteří prošlapávali stopu mnoha dalším generacím krkonošských lyžařů slavných jmen, byť i tu opravdovou v dávném sněhu na úbočích Černé hory zavál čas.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Druhá krkonošská „expedice" do Štýrských Alp za dalším poznáním kolébky dávných kolonistů, kteří v 16. století pomáhali zabydlet Krkonoše, odstartovala symbolicky v časném prvomájovém ránu, současně se vstupem Česka do staré dobré Evropy, scházející se postupně v EU. Předcházela jí loňská výprava popsaná historikem Miloslavem Bartošem v článku „Cesta za klauzami" (Krkonoše - Jizerské hory 9/2003). Jen jsme oproti loňsku zvolili opačný směr: Nejprve půvabné lázničky Bad Aussee, obklopené ještě částečně zasněženými alpskými vrcholy, s osvědčeným průvodcem panem Lamerem, a pak teprve Vídeň s jejím tajemstvím archivů a antikvariátů.