Freiheit

O starých horácích se v žádném případě nedá tvrdit, že by měli zvlášť mlsné jazýčky. Dostali-li však chuť na „klůt" něčeho tvrdšího, neznala jejich vynalézavost mezí. Dnešní ochránci přírody se málem osypou při pouhém pomyšlení, co vše jim tehdy Krakonoš ze své pomyslné zahrádky marnotratně nabízel. Ve spojení s lihem se na pitelnou kořalku daly zpracovat i ty nejneuvěřitelnější přírodní produkty. Vedle domácích vín se tak v pololegálních palírnách stáčela jaloucouka řečená paratýfus, jeřabinka, višňouka, vořechouka, kořalka z bezinek i bezového květu, červená větrouka z jahod, borůvková rosolka, malinový a ostružinový lesňák, ale i miškulant z lipového květu a medu, hořká z puškvorcového kořene nebo zednická kodercouka ze žita a chlebových kůrek. Nápaditý hostinský Škoda z hospody na Rezku zajistil své rezkovačce z modřínových výhonků málem nesmrtelnost. Stejně tak štěpanický David Honců, který proslavil rodové jméno jiskrně žlutou honcoukou z březové šťávy. Hrabačovští štamgasti z hospody U Jarmary zas nedali sáhnout na vyhlášenou místní „voňavou" šiškouku z malých zelených smrkových šištiček. Konec konců i fámami opředený životabudič - čábrčuk Krakonoše Janouška, není nic jiného než kdysi tak rozšířená enciánka neboli hořcouka. Většina těchto převážně hořkých likérů vznikala původně jako zdravotní nápoje zázračných babek kořenářek, které k medicínské dokonalosti dovedli pověstní „laboranti" z Karpacze. Z jejich vědomostí čerpali výrobci bylinných likérů v mnoha drobných provozovnách rozesetých po severním podhůří Krkonoš. Tím prvním byl Christian Gottlieb Koerner, který založil likérku v Staniszowě, někdejším Stonsdorfu, pod bájnou horou Witoszou, už v roce 1810. Tradiční „Echt Stonsdorfer Bitter" produkují jeho dědici v Německu dodnes.

/Snímek další Koernerovy továrny v Kunicích, dnes součásti Jelení Hory, je z doby mezi světovými válkami/.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/5

„Pijme pivo s bobkem - jezme bedrník, nebudeme stonat - nebudeme mřít." Mnoho podobných popěvků, kterými staří Čechové oslavovali svůj národní mok, upadá pomalu v zapomnění. Obliba oroseného pulitru s čepicí smetanové pěny však neklesá. K nostalgickým vzpomínkám na pospolitou atmosféru hospůdek a rozmanitost chutí výrobků stovek drobných pivovarů s dlouholetou tradicí se druží i vzrůstající zájem o historické předměty s pivní tematikou. Sběratelským hitem posledních let jsou staré pivní lahve s patentním porcelánovým uzávěrem a vylisovaným plastickým firemním nápisem či znakem pivovaru, v neposlední řadě i díky trvanlivosti použitého materiálu. Také pivní tácky jsou poměrně rozšířeným sběratelským oborem, i když ty opravdu staré se vyskytují jen řídce.

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná dřevěná plastika, umístěná kdysi v bývalé hospodě U Haranta na trutnovském Krakonošově náměstí. Bájný flanderský král Gambrinus, patron všech pivařů a pivovarníků se svými atributy sedí obkročmo na sudu, na jehož víku je německý nápis „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582" včetně pozapomenutého loga podniku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/8

Dřevěný osmiboký altán dal na troskách svého erbovního hradu nedaleko Vlčic postavit zbohatlý obchodník s plátnem Jan František Theer, od té doby „ze Silbersteinu", v roce 1794. Za půldruhého století jeho existence se v podhradí odehrálo lecjaké theatrum. V časech těch nejznámějších dramat, spojených s příchodem chalupáře Václava Havla koncem šedesátých let, už byl však zbořen. Také slavné premiéry divadla Na tahu, pod taktovkou dalšího souseda Andreje Kroba, se odehrály bez jeho stafáže. Zato o bujarých taškařicích německých spolků z okolí z let třicátých, kdy byl nájemcem hradu majitel přilehlého hostince Wenzel Reis, by mohl vyprávět. Kdyby mohl. Jedna z divadelních feerií, spíše však sled živých obrazů s jednoduchým dějem, vznikla dokonce na motivy smyšlenek, pověstí i historických reálií o hradu, které horlivě sbíral učitel Richard Kühnel z Mladých Buků. Autoři ji nazvali „Břečtejnští", podle dalšího z názvů lokality. Vrátili se v ní do bájemi opředeného 11. století a v příběhu nedoloženého zakladatele hradu Wolfa Ulstedta z Cách se na nádvoří hradní ruiny sešly realistické postavičky krkonošských horáků s patronkou horníků, zde důlní čarodějnicí Barborou, i s Krakonošem v zástupu skřítků a víl. „Tak jako od hlavní cesty se cesty v horách rozbíhají v tisíce stezek a pěšin k vrchům a údolím, tak se od skutečnosti rozbíhají cestičky a pěšiny do říše fantazie. Ze světniček bud a tkalcoven v údolích po nich putují ruku v ruce dva veselí tovaryši - pověst  a pohádka". Tolik autoři. Co dodat?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/3

Magická přitažlivost třpytivého žlutého kovu a bájemi opředená místa jeho přírodního výskytu, lákají do rýchorského zlatonosného revíru, ještě téměř čtvrt tisíciletí po ukončení těžby, stále nové zvědavé průzkumníky. Tentokrát jen osamělý čáp, využívající s vrozenou bravurou termiku nad Sklenářovickým údolím, netečně zaznamenal pestrobarevnou skupinku rojící se v deštivém sobotním aprílovém ránu na křižovatce turistických cest u informační tabule. V pláštěnkách s kapucí a v pomačkaných hučkách museli z té výšky připomínat nejspíš sedm osiřelých trpaslíků. Kdyby nebyl ignorant a letěl s nimi po proudu Zlatého potoka na konec osady Bystřice, mohl pozorovat, jak se ten majestátný rozšafa v čele co chvíli zastaví a důležitě určuje rukama směr pohledů ostatních. Zatím, co mu ten nejmenší permoníček snaživě vnucuje jakousi černou krabičku, další si ho s odstupem přes podobnou krabici prohlíží. Dva staříci souputníci s prokvetlými plnovousy jsou očividně asynchronně naprogramováni: jeden souhlasně přikyvuje, druhý energicky vrtí hlavou. Rtuťovitý neposeda neustále kamsi odbíhá - tu přivoní k rašící bledulce, hned zas něco kutí u potoka s vysloužilým talířem. Poslední holobrádek, stále o krok pozadu, vysílá paží v krátkých intervalech nějakou neznámou morseovku směrem k pobíhajícímu psisku, slyšícímu občas na jméno Kuba. Odtud ze země jsou to, až na moji maličkost, všechno mistři svého oboru, kteří se přes relativní nepřízeň počasí sešli při miniexpedici pracovně nazvané Zlatinka 2002.

O největší válečné letecké katastrofě v Krkonoších náš časopis informoval již před lety. Milovníci vojenské historie jistě znají z prostoru Sněžky i další tragické nehody letadel. Pro širší čtenářskou veřejnost volně cituji z kroniky Pece pod Sněžkou tři havárie, které se udály na katastru této obce.

Kolem 16. hodiny odpoledne  17. 9. 1939 narazilo na vrchol Studniční hory, blízko okraje Studniční jámy, letadlo hamburské společnosti Lufthansa, které zbloudilo v mlze. Tříčlenná posádka zahynula a byla s vojenskými poctami pochována na hřbitově ve Velké Úpě.

Starobylé zilvarovské městečko Pilníkov souzní v myslích současníků nejen se slévárnou, ale i s jedním z prvních poválečných JZD, dlouhou dobu co do rozlohy i největším na trutnovském okrese. Přesto byl Pilníkov prvních padesát let našeho století střediskem především průmyslovým. Vznik tří ze čtyř největších průmyslových podniků je spojen se jménem gründerské rodiny Wőgererů. Otec zakladatel Ferdinand Wőgerer má „na svědomí" obě železárny, známější ovšem později jako výroba hedvábných stuh firmy Harpke a slévárna litiny Josefa Hűbnera. Syn Karel z druhé podnikatelské generace Wőgererů, postavil roku 1906 doslova na zelené louce, na dohled od vlčické železniční zastávky, poměrně rozsáhlý tovární komplex na výrobu vláken z umělého hedvábí nazvaný Silkin. Továrnu postupně obklopily různé provozní i obytné budovy, kanceláře, garáže a kůlny a název přešel na celou aglomeraci. Není bez zajímavosti, že významný podíl akcií Silkinu vlastnil také velký propagátor Krkonoš a mecenáš Krkonošského spolku /RGV/ svobodský papírník Prosper Piette de Rivage. Vídeňský průmyslník Jindřich Klinger, který závod koupil ještě před koncem první světové války, vyráběl zde široký sortiment hedvábných nití. Výroba degradovala v krizových třicátých letech. Navzdory tomu, že podnik byl v držení zaběhnuté a zkušené firmy Eichmann a spol. z Hostinného, produkoval již jen papírové provázky. V jeho kritických „Kristových letech" přišel rok 1939 a provoz byl zastaven zcela. Ve velmi krátké době tovární objekty zmizely či byly adaptovány na obytné účely. S pamětníky pomalu odchází i jméno Silkin. Oficiálně se totiž tato část Pilníkova jmenuje Letní.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4