Freiheit

Všeobecně známý nález truhly s pozůstalostí českého génia Járy Cimrmana v Liptákově v Jizerských horách i s nešťastným závěrečným pyrotechnickým efektem, není v českých luzích a hájích nic zvlášť neobvyklého. A to není třeba připomínat takové historické perly, jako byly svého času rukopisy královédvorský a zelenohorský, či podvržený archiv nacistických dokumentů z padělatelské dílny tajné policie, vylovený z šumavského Černého jezera v létě roku 1964. Jakýkoli objev zapomenutých archiválií, byť i jen místního významu, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Také ve Svobodě nad Úpou byla při vyklízení letitého haraburdí z přístavby za budovou Městského úřadu, nazývanou „šatlava", na jaře letošního roku (2010) objevena doslova regionální bomba. V objemné dřevěné bedně o rozměrech 104 x 88 x 53 cm s transportními držadly na bocích a okovaným víkem uzamykatelným na petlici byl uložen archiv stavebních výkresů renomované architektonické projekční kanceláře Oskara Fischera a Franze Hollmanna se sídlem ve Svobodě nad Úpou a pobočkou ve Vrchlabí, obsahující stovky skic, návrhů i prováděcích plánů z meziválečného období až do roku 1945. Je připojeno i několik starších plánů od jiných architektů, pokud na ně uvedená firma ve své činnosti navazovala.

Prokazatelně nejstarší společenskou organizací s nepřerušenou kontinuitou je ve Svobodě nad Úpou jednotka Sboru dobrovolných hasičů, založená 5. 10. 1868. Jen o dva roky mladší byl spolek divadelních ochotníků, kterým však došel dech už před desítkami let. Ať už si příslušníci Florianova cechu říkali sportovní spolek dobrovolných hasičů (od založení až do konce II. světové války) nebo požárníci v letech budování socialismu, vždy své členství v obecně prospěšném spolku považovali nejen za svou morální povinnost, ale i za osobní čest a byli na ně patřičně hrdí. Svědčí o tom mimo jiné i mnohonásobně početnější členská základna než dnes. Také současní „soptíci" měli před sto lety své předchůdce. Jednu takovou mládežnickou skupinu zachytil svobodský fotograf Josef Jeschke v roce 1913 před vraty hasičské zbrojnice, která tehdy sídlila v zadním traktu domu Richterových číslo 105 v lipové aleji na břehu řeky Úpy. Dnes jsou zde garáže technických služeb Městského úřadu. Škoda jen, že jediná identifikace je označení dvou chlapců, o nichž je na druhé straně pohlednice odeslané poštou napsáno, že jsou to „náš Karel a Emil".

Honosné hlavičkové obchodní papíry některých dávných firem dokládají, jak vypadaly, nebo v plánech majitelů měly vypadat, mnohé dosud existující, ale i zcela zaniklé tovární i jiné objekty. Typickou ukázkou je uvedená obrazová část faktury papírenské firmy Johann August Fiebiger, sídlící ve Svobodě nad Úpou, z roku 1935. Uvedený majitel firmy, jehož život je podle nápisu na rodinné hrobce na svobodském hřbitově vymezen daty 8. 12. 1843 - 2. 2. 1922,  dlouholetý starosta města, patřil k podnikatelské rodině Fiebigerů, jejichž jméno se v seznamu obyvatel objevuje už od 17. století. Jediným z jejich podniků, který od svého založení v roce 1889 dodnes úspěšně vyrábí původní sortiment, střešní a izolační lepenku, je svobodská provozovna akciové společnosti Dehtochema KRPA, který by si jistě zasloužil samostatný článek.

Česko - země neznámá.

Zvukový záznam rozhovoru s redaktorkou Eliškou Pilařovou o Prosperovi Piette - Rivage, papírenském podnikateli ze Svobody nad Úpou, pro vysílání Českého rozhlasu 25. 4. 2010 najdete zde.

Při pohledu na mnohdy vyložený nevkus celých satelitních městeček se snůškou importovaných stavebních stylů, která obklopují historická sídla téměř na celém území České republiky, ale i na jednotlivé nevýrazné stavební projekty, postrádající jakýkoliv nápad, vychází tato dávná studie z roku 1932 ze srovnání stále jednoznačně jako vítěz. Pro prosperující papírenskou firmu „Prosper Piette" ve Svobodě nad Úpou ji v ukázněném funkcionalistickém slohu s variabilním členěním půdorysů a barevnou odlišností fasád narýsoval architekt Ludwig (Lájos) von Fodor. Jako protiváha dělnické kolonie o několika blocích rozdílně vysokých domů s celkem 39 byty různých kategorií, budované od roku 1920 v Dolním Maršově na Novém Světě, měl soubor komfortních vil pro administrativní zaměstnance papírny vyrůst nad tehdy Hedvičinou, dnes Starou alejí, pod kopcem Muchomůrkou na protilehlém pravém svahu úpského údolí. Bohužel, ani tehdy se vlivem nastupující hospodářské krize, a po diktátorském uchvácení moci v sousedním Německu i nejisté politické situace, nepostoupilo dál, než k výstavbě jediného objektu na plánu zcela vpravo, známém později podle jména nájemníka jako vila Colombo (ve výřezu dole). Oba velkorysé stavební projekty, jak „novosvětský" renomovaného vídeňského architekta ing. Theodora Thiele, tak uvedený Fodorův, znamenaly svého času vizionářský průlom do konzervativní maloměstské a venkovské výstavby v širokém okolí. Zatímco osamělý dochovaný blok dělnických bytovek na Novém Světě, dnes již značně vybydlený a nahlodaný časem se přece jen poněkud přežil, svědčí jediná vila Fodorova o nadčasovosti celé studie, která by svým urbanistickým řešením směle obstála i v současnosti.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/2

Se jménem Piette se v Krkonoších lze občas setkat ještě dnes. Ve Svobodě nad Úpou však téměř denně a na každém kroku. Při mém, byť ryze amatérském zájmu o regionální historii, není divu, že mě postava místního velikána, osvíceného podnikatele, mecenáše a humanisty Prospera Piette de Rivage s čestným přídomkem „Otec Krkonoš" velmi přitahovala. Jednotlivé kusé informace se mi postupně skládaly v řetězec souvislostí, z nichž vyčnívaly známé i zcela nečekané osobnosti veřejného života, nejen v úzkém regionu, ale s mírnou nadsázkou i v celém tehdejším Rakousko - Uhersku. Prvním podnětem k sestavování rodokmenu této zajímavé rodiny byla základní rodopisná data z rozchváceného archivu Pietteho papírny, objevená ve sbírce „horského vůdce" Šedého vlka, jinak věčného tuláka, krkonošského patriota, podivína, sběratele kuriozit a kamaráda Jaroslava Hofmana. Výpisy z matrik shromažďované rodinou Piette v době válečné nutnosti prokázat árijský původ jsou dnes uloženy ve sběratelově pozůstalosti v SOkA Trutnov.

Podle zprávičky v „Neue Trautenauer Zeitung" z 8. února 1919 prodal pan Alois Scholz svůj hostinec Na Dunaji, ležící při okresní silnici z Trutnova do hor poblíž železničního nádraží Svoboda nad Úpou - Janské Lázně, vyhlášený zejména jako vítaná zastávka povozníků, za částku 50.000 K vdově po bývalém špičkovém hostinském z Trutnova, paní Spiske. Při pohledu na starou fotografii na první pohled zaujmou tři věci. Že se objekt současné restaurace Modrá řeka vizuálně příliš nezměnil. Jen silnice probíhala blíže u domu a hlavně -  benzinové čerpadlo dnes nepředstavitelně téměř pod okny. V intravilánu městečka Svoboda nad Úpou, i s přihlédnutím, že uvedená lokalita patřila až do roku 1960 katastrálně k obci Mladé Buky, to však v pionýrských dobách rozvoje automobilizmu nebylo nic neobvyklého. První benzinovou čerpací stanici zprovoznil i přes odpor místních obyvatel lékárník Ludwig Breuer v hlavní ulici před lékárnou už v roce 1910. Uprostřed zástavby byla i další „benzinka" před pohostinstvím U pošty na dnešním náměstí Svornosti a konec konců i ta na zaniklé křižovatce naproti dnešní restauraci Helena. Vesměs šlo o jednoduchá zařízení o jednom stojanu s příležitostnou obsluhou. Kdo z mladších si však ještě vzpomene na dlouho jedinou provozovanou benzinovou pumpu se stálou obsluhou a rozšířenou nabídkou několika druhů pohonných hmot, olejů a mazadel s prostornými zásobními nádržemi kousek od nádraží u vjezdu do věčně smrdícího provozu podniku Dehtochema? Tu v součinnosti s výstavbou nové rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou na přelomu 70. a 80. let minulého století nahradila svého času moderní čerpací stanice na ekonomicky výhodnějším místě naproti bývalé Weisshuhnově papírně. A díky zpřísněným bezpečnostním a hygienickým předpisům, přece jen poněkud stranou obydlených sídel. Nováčkem ve svobodském místopisu je zeleno bílá stanice firmy Lucraco u historického železného mostu přes Úpu, s tanky v sousedství říčního koryta, chráněnými proti úniku ropných produktů moderní technologií.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2009/11