Freiheit

"Kdyby dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo." Sebevědomý verš jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Jose­fova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu - ze dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho souputníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrva­le nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní ži­vlové ničící nenávratně. Z nich nejobávanější je oheň. To jsou paradoxy, říkával Vaněk z trutnovského pivovaru. A aby ne, když právě oheň dal vyrůst nevelké, ryze účelové a přesto krásné stavbě na našem obrázku. Papírna Prospera Piette na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. opravdu prosperovala. Majitel, z obavy před "dobrým sluhou, ale zlým pánem", spojil své síly s maršovskou obcí a v roce 1880 sloučili svá hasič­ská mužstva v jeden celek. K třicátému výročí této události vyrostla v areálu továrny, poblíž hasičské zbrojnice, prak­tická dřevěná věž na sušení jutových hadic ke stříkačce. Jméno neznámého mistra širočiny, který ji s "fortelným" citem pro proporce i detail na břehu Úpy sčepoval, se nezachovalo. Podle rukopisu v okolí důvěrně známého jej tesařskou abecedu učil nejspíš ještě starý Wenzel Pflüger, jehož mozolnaté ru­ce se drsně mazlily s trámy, krokvemi a pozednicemi nejedné svobodské střechy. Dokonce i krov nové radnice včetně věže mu v roce 1869 svobodští radní svěřili, a to je nějaké uzná­ní. Oba své učedníky z Krkonoš si už dávno zavolal spolupatron české země a patriarcha všech tesařů na partičku nebes­kého mariáše. Biblické: prach jsi a v prach se obrátíš, neplatí jen pro lidi, ale i pro dřevo. Čas odvál i nenápadného svědka lidské dovednosti z roku 1910. Škoda.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/5

Výpravná pohlednice s ústředním motivem svobodské tělocvičny, vydaná před sto lety k příležitosti IV. župních cvičebních slavností, připomíná zároveň 25. výročí založení německého tělocvičného spolku „Svoboda - Maršov". Ideály zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna, zdaleka ne tak militantní, jako je známe z chování mnohých turnerů před vypuknutím II. světové války, započal spolek, založený 13. 1. 1884, naplňovat pod vedením továrníka Ludwiga Wagnera z Maršova. V Temném Dole se zakrátko za podpory továrníka Benoniho ustavila ještě speciální četa. Otázka výstavby tělocvičny se prvně projednávala na plenární schůzi už v roce 1893.

Restaurovaná dřevěná plastika zářící barvami ve šťavnaté zeleni před kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou je nejspíš anonymní řezbářská práce některé z kdysi početných okolních dílen. Stávala původně na starém trutnovském hřbitově na Kryblici. Ve značně zuboženém stavu byla po jeho zrušení převezena na trutnovskou faru a určena k rozřezání a spálení. Tam ji v hodině dvanácté objevil svobodský farář P. Jaroslav Tyrner  a jeho zásluhou stojí od roku 1973 před svobodským svatostánkem na místě Schwantnerova monstrózního pomníku padlým v letech 1914 - 1918, který neuváženě zbořili „budovatelé" po druhé světové válce. Jako díkuvzdání za záchranu života duchovního pastýře byla v den prvního výročí jeho autonehody 22. 8. 1979 slavnostně vysvěcena. Kdysi snad patřívala Madona některé růžencové družině, které při kostelích pečovaly o oslavy mariánských svátků. Soudíc podle výrazného věnce z růží kolem Bohorodičky s Jezulátkem, kterou dva andílci korunují na královnu nebes. Ve věnci jsou mezi růžovými květy rozmístěny symboly Kristova umučení, probodnuté ruce a nohy a rouška svaté Veroniky s otiskem jeho tváře. Za zkrášlení ne zrovna nejnavštěvovanějšího koutu Svobody patří dík všem, kdo se na obnově památky, obohacené o vkusné klekátko pro věřící, podíleli.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/6

Kdybych měl poslední tři dolary, dám dva na reklamu. /Tomáš Baťa? Henry Ford?/

Již od svého vzniku měla Svoboda nad Úpou městský ráz, za což děkuje ne­jen horníkům těžícím na nedalekých Rýchorách zlato, kteří ji založili, ale i své zeměpisné poloze. Na strmých stráních úpského údolí opravdu pšenka nekvetla. Podle urbáře vlčického panství měla Svoboda na počát­ku 17. století 88 domácností, z toho jenom 13 zemědělců. Plných 85% oby­vatel se živilo řemesly a obchodováním. Čilý rozvoj těchto činností byl podpořen i pravidelnými týdenními trhy každou středu a sobotu a dvěma, později čtyřmi výročními "jarmarky", na které se sjížděli kupci ze širo­kého okolí, dokonce až ze Slezska /z dnešní Lubavky/. V roce 1722 prospe­rovalo ve Svobodě podle daňového seznamu 78 živností, kteréžto úctyhod­né číslo nijak nesnižuje fakt, že celou pětinu tvořili tkalci. Teprve s rozvojem průmyslu ve druhé polovině minulého století se procentuální počet obyvatel pracujících dnešní terminologií v terciální sféře poněkud snížil. Vážený titul mistr řemesla měl však stále dobrý zvuk a velký vý­znam i v občanském životě.

Historie města Svobody nad Úpou je od jejího založení, přesněji od prv­ní doložené zprávy o její existenci z roku 1546, až do 7. září 1848, kdy bylo patentem císaře Ferdinanda I. zrušeno poddanství, nerozluč­ně spjata s dějinami panství Vlčice a tím i se starým českým vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, který skoro tři století ovládal velkou část trutnovského manského kraje. Centrem panství a sídlem rodu byl hrad Břečtejn, jehož ruinu najdeme dodnes necelé 3 km jihozápadně od Svobody a o němž bude řeč.

Myslím, že i současnou zpohodlnělou "televizní" generaci by mo­hlo zajímat, jak se vyvíjel kulturní a společenský život v naší obci před nástupem totalitních režimů. Jedním z výmluvných svě­dectví je kupříkladu seznam spolků a organizací, které provozova­ly svou činnost ve Svobodě nad Úpou mezi oběma válkami. Šlo většinou o spolky německé, což je vzhledem ke skladbě obyvatel pochopitel­né. Jejich názvy uvádím ve volném českém překladu a v závorce rok jejich založení, pokud se mi ho podařilo zjistit. Nejstarší byl se vší pravděpodobností spolek dobrovolných hasičů /1869/ a spo­lek divadelních ochotníků /1870/. Další byly: pěvecký spolek "Har­monie" /1878/, spolek vojenských veteránů /1878/,spolek živnost­níků /1884/rakouský, později německý Krkonošský spolek/1886/, svaz Němců v Čechách /1898/, německý kulturní spolek, svaz němec­ké pomoci /1898/, spolek "Svépomoc" /1899/, spolek zaměstnanců v obchodě a průmyslu/1901/, spolek zimních sportů "Úpské údolí" /19O3/, spolek hostinských a výčepních /l905/, katolický kostel­ní a zkrášlovací spolek /19O5/, spolek fiakristů /1910/, spolek slepců /19H/, spolek německých osadníků /1911/, národní svaz ně­meckých katolíků /1920/, svaz katolické mládeže /1921/, myslivecký spolek /1921/, vlastivědný a muzejní spolek /1927/, feriální /prázdninový/ studentský spolek "Asciburgia", fotbalový klub s A a B mužstvem a řada stolních společností. Záměrně neuvádím politické strany s celostátní působností / a nebylo jich málo/, stejně jako profesní a zaměstnanecké spolky v jednotlivých prů­myslových závodech, zejména papírnách, neboť to je už "o něčem jiném."

A nakonec jedna výzva: V bývalém Kühnelově hostinci, pro pamětníky známém spíše jako hospoda u Kozlovských, kde je dnes služebna Výcho­dočeských energetických závodů, působila stolní společnost "Ecke Freiheit". Uvítám jakýkoliv doklad o její činnosti.

In: Svoboda forum 41 (12. 11. 1990) - Střípky z dějin XI

Již v několika předešlých číslech padla zmínka o výstavbě mostu v Maršově I. A je tu další důvod k nahlédnutí do historie na téma mosty a komunikace. První zmínka o dřevěném mostu přes Úpu pochází z roku 1553 a najdeme ji, kde jinde, než v Hüttelově kronice. V sou­vislosti s vytyčováním hranic uvádí: "... most k Mladým Bukům, který se nyní Birgfreiheit zove". Od pradávna se na mostě vybíralo mýtné nebo clo. Polovina výtěžku se odevzdávala panstvu do Vlčic, druhá polovina sloužila obci na údržbu mostu a částečně i na úhradu ná­kladů s provozováním nepříliš výnosného zlatého dolu. V roce 1703 byl dřevěný zastřešený most stržen povodní a narychlo zbudované provizorium sloužilo až do roku 1712. V tomto roce v červenci byl dán do provozu nový, opět dřevěný most, který vydržel s drobnými opravami až do roku 1892!  Pro značnou zchátralost byl stržen a na jeho místě postavili Otto Fiedler a Václav Havránek z Hostinného za účasti italských kameníků celkovým nákladem 14 200 zlatých kle­nutý kamenný most s jedním obloukem. Byl 9 metrů široký se 125 centimetrů široký­mi chodníky po obou stranách. Jeho, v životnosti mostů jepičí exis­tence, trvala pouhých 5 let. Jedna z největších povodní minulého století jej v roce 1897 poškodila natolik, že musel být odstraněn a na jeho místo nastoupil roku 1898 dvacet metrů dlouhý železný kra­savec, hrdě se pnoucí 3,70 m nad řekou. Oba mostní pilíře postavila firma Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla regulaci Úpy. Ten zchátralý, rezavý a děravý staroušek, držící se nad vodou jen si­lou nějaké nadpřirozené vůle, po kterém denně šlapeme, to je stále on.