Freiheit

Přísloví, co Čech, to muzikant, jistě nevzniklo náhodou a nejsou tak daleko doby, kdy ovládat hru na nějaký hudební nástroj patřilo k dobrému tónu. Mnohdy to znamenalo totéž, co „druhé řemeslo". Dobrý muzikant se uplatnil vždycky. To jen během několika posledních generací, kdy se s rozvojem záznamové techniky line reprodukovaná hudba ze všech koutů, se z nás stali v tom lepším případě pasivní posluchači. V tom horším pak naprostí ignoranti, pro které je jakákoliv hudba jen zvukovou kulisou, hlavně když je nahlas. Ani ve Svobodě nad Úpou tomu není jinak. A přitom ještě v polovině minulého století se bez živé hudby neobešla téměř žádná společenská událost. Množství různých kapel nebo jen narychlo seskupených part muzikantů vyhrávalo nejen k tanci. Břeskná dechovka provázela slavnostní průvody, kterých bylo v tehdejším režimu nepočítaně. Po těch se jistě nikomu nestýská, je to jen konstatování. Komornější sestava provázela nebožtíky na poslední cestě (i to patří k životu). A kytaru, mandolínu nebo banjo dokázal vzít do ruky pomalu každý druhý tramp.  

Svobodská píseň domovská 

V dobách kdy slova rodina, domov, vlast nebyla jen prázdnými pojmy a příslušnost k nim měla svou váhu i bez okázalého patriotizmu a hurá vlastenčení, dokázali se k nim lidé hrdě hlásit a s určitou vážností chovat. Pyšní na dílo svých otců ctili odznaky sounáležitosti s rodnou zemí, s místem svého bydliště i zájmového kolektivu. Atributy jako státní znak, vlajka nebo hymna byly nedotknutelné. Ale i téměř každá profesní či společenská organizace nebo spolek měly své heslo, znak, kroj, prapor a chorál. Nic na tom nemění, že naši předchůdci se po staletí hlásili k německé národnosti - své cítění vyjadřovali stejně jako naši pradědové u Mladé Boleslavi nebo kolem Kolína.

Sběratelská havěť se dělí na bezpočet druhů a poddruhů. Poměrně silnou skupinou jsou sběratelé odznaků všech typů, ať už tyto většinou plechové otisky historie sbírají všeobecně, nebo se specializují na přesně vymezený úzký okruh zájmu, jako jsou odznaky vojenské, sportovní, spolkové, heraldické a mnoho a mnoho dalších. Taková patriotická sbírka s námětem Svobody nad Úpou napříč žánry by mohla být velmi poučným dokladem nejen o vkusu doby jejich vzniku, použitých materiálech a oblíbených činnostech našich předků, ale mnohdy i vzácnou kolekcí uměleckých artefaktů. I když současná doba výrobě nových odznaků nepřeje tak, jako minulá století, stále ještě vzniká množství odznaků a odznáčků všech druhů a velikostí. Bohužel, tak jako ve všem, jsou jen „na jedno použití" a tomu odpovídá i jejich provedení. Právě proto nás okouzlují honosné smaltované kusy z 19. století i plecháče z kvalitního kovu ražené z nákladně ručně vyráběných raznic daleko víc, než umělohmotné barvené tisky zalité pryskyřicí z posledních desetiletí. Ze sběratelského hlediska však mají všechny své místo v kolekci svobodských památek.

Výtvarných děl s námětem svobodských dominant nebo naopak poetických zátiší od význačných umělců, ale i těch regionálních nebo úplně neznámých, není přespříliš a většina jich je z početných reprodukcí notoricky známá. Do omrzení opakovaný průhled hlavní ulicí směrem k náměstí, který v moderní době okopírovala řada fotografů, ta fotogeničtější radniční strana náměstí a svého času poslední dřevěnky z původní městské zástavby, se zřejmě malířům samy nabízely. Uvedený výběr není ani reprezentativní ani úplný. Určující byla pouze dostupnost. Třeba se mezi čtenáři najde nějaký šťastný majitel dalšího svobodského obrázku a svolí s jeho zdokumentováním.

Sice se jí už z komínka dávno nekouří, ale jede! Jakým dobrodiním bylo železniční spojení Svobody nad Úpou s okolním světem nejen pro samotné město, ale pro celé východní Krkonoše, je všeobecně známo. Trať z Trutnova až k úpatí hor, zprovozněná 17. prosince 1871, oslaví v letošním roce zakulacené výročí 140 let své existence. Ne, nechci opěvovat staré zlaté časy. Přesto bych rád zmínil jistou skutečnost, kterou do péče o pohodlí cestujících přinesl „pokrok". Drážní zařízení včetně nádražních budov povětšinou stojí. Kdo však okusil stepařské variace při čekání na spoj v nevlídných zimních dnech před prázdnou a ztemnělou staniční budovou v Kalné Vodě nebo Mladých Bukách, hlídaných jen neosobním automatem na výdej jízdenek, s nostalgií vzpomene na vytopené čekárny před mnoha desetiletími.

Foto Honza Groh 

„S vámi, vážení pánové, nashledanou v zrcadle! Až si budete přičesávat kštici, nebo pomádovat její zbytky, budeme se dívat z očí do očí."     (Sir John Falstaff)

Byli jsme mladí, štíhlí a snad i pohlední, když mi přítel výtvarník, inspirován Falstaffovým babím létem Jana Wericha, vyryl do drobné měděné destičky fiktivní portrét „až mi bude 70" (suchá jehla, původní rozměr 3 x 3 cm, 1974). Tak jako byla v dalekém nedohlednu ta strašlivá číslice, zdál se nám nereálný i ten stárnoucí flamendr s natřásajícím se panděrem, velkohubý chvastoun, ožbrunda a požitkář, zároveň i svérázný filosof a věčně nedospělé dítě. Už dávno jsem dorostl do Falstaffových kalhot, a tak bych rád tou miniaturní grafičkou připomněl nedožité sedmdesátiny kamaráda, kterému osud vyměřil jen polovinu. Jeho kantorskou stopu zavál čas, na té provázené múzami zůstalo pár grafických novoročenek, ex libris, volných tisků a odvážných abstraktních pláten. A taky na příklad nadčasový přebal alba Popelky tehdy začínajícího zpěváka Karla Černocha. Svobodský občan Alfred Landgraf, autor, jehož všestranný talent se nestihl plně rozvinout, se narodil 23. 7. 1941 v Českých Budějovicích a zemřel 24. 4. 1978 v Hradci Králové.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

Když ještě televize nebyla, vládla celým širým světem idyla ... no úplná idyla to nebyla, to jen známý text stále aktuální písně Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín  Osvobozeného divadla svádí k parafrázi. Prostě v dobách ne tak úplně nejdávnějších, kdy se lidé museli aktivně bavit sami, existovalo i ve Svobodě nad Úpou postupně několik skupin nadšenců zapálených pro divadlo. Ti úplně první založili místní spolek divadelních ochotníků už v roce 1870, jen dva roky po historicky první společenské organizaci, sboru dobrovolných hasičů. V roce 1878 k nim přibyl ještě početný pěvecký spolek Harmonie, který s divadelníky léta úzce spolupracoval. Pokoušet se zmapovat jejich činnost až do vystěhování většiny původních obyvatel po II. světové válce je bruslením na příliš tenkém ledě. Teprve po nových osídlencích po roce 1945 lze najít nějaké průkazné stopy.