Freiheit

Majitel panství Vlčice z let 1787 - 1790, "selský císař" Jo­sef II., představitel osvícenského absolutismu, je v dlouhé řadě monarchů panovnického rodu Habsburků postavou veskrze výjimečnou. Desetiletí jeho samostatné vlády je vyvrcholením osvícenských přeměn v tehdejším Rakousku, u jejichž počátku stála jeho matka Marie Terezie. Rozporuplná hodnocení jeho osoby jej provázejí již od dob jeho současníků. Ke konci 19. století využila naše německá buržoazie v pohraničí v rozporu s historickými fakty, kultu Josefa II. k posílení svých pangermánských myšlenek. Jako houby po dešti rostly v 80. letech minulého století i v našem regionu pomníky tomuto "obhájci lidskosti". Také ve Svobodě nad Úpou byla 12. září 1880 slavnostně odhalena na domě Etrichů čp. 107 pamětní deska, připomínající téměř stoletou událost. V září 1779 zde totiž budoucí císař Josef II. dvakrát přenocoval. Na inspekční cestě po místech, která byla před necelým rokem, v době tzv. "bramborové války" o dědictví bavorské mezi Marií Terezií a Fridrichem II. obsazena Prusy, doprovázen maršálkem Wurmserem a dalšími sedmnácti osobami, navštívil mnohá místa seve­rovýchodních Čech. Výstavný rokokový dům s průčelím děleným toskánskými pilastry se i po dvaceti letech od svého postavení honosně vyjímal mezi dřevěnými chalupami hlavní a jediné svobodské ulice. Byl tak zřejmě to nejlepší, co mohlo chudé město nabídnout. Na pamětní desce, umístěné nad vchodem do domu tehdejšího starosty, byl v němčině následující text: "Na památku nezapomenutelného císaře Josefa II. - 12. - 14. září 1779 zde byl ubytován. Instalováno 12. září 1880". Po vzniku samostatného Československa byly většinou památky připomínající dobu státní a národní nesvobody smete­ny vlnou protihabsburské euforie. Do Svobody tato vlna dora­zila tradičně s několikaletým zpožděním. Na základě nařízení politické správy v Trutnově byla deska v roce 1924 sejmuta. Její další osud je zahalen tajemstvím. Dům si i po drobných stavebních úpravách stále zachovává svou tvář a je zahrnut do seznamu chráněných památek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/8

Lesní asfaltová silnička z Janských lázní, protíná spleť kdysi udržovaných cest a cestiček Promenádního lesa a končí u pensionu Duncan. Odtud k východu, po úzkém hřebínku, který kótou 610 m n. m. dosahuje ke Svobodě nad Úpou, zvolna klesá zarůstající cesta, lemovaná prořídlým stromořadím věkovitých javorů. Až do konce první světové války se tahle krásná vy­cházková trasa jmenovala alej Františka Josefa I. a nesměla chybět v žádném tištěném průvodci po lázních a okolí. Vedle zdravého pohybu na horském vzduchu, nabízel zde osvěžení těla i dvojjediný Císařský pramen. Stačilo sejít kousek níž do údo­lí Janského potoka, kde byl opravdový vývěr minerální vody, zvaný též Ocelový, či poněkud výš ve svahu navštívit starobylý hostinec téhož jména. Romantické duchovno tehdejších návštěvníků pak zajisté potěšil nádherný výhled k Maršovům do úpského údolí. To teprve docela nedávno se tu jako kukaččí vejce uhnízdily paneláky Rýchorského sídliště. V první česky psané knize o Krkonoších z roku 1897 od Václava Durycha, se o vyhlídce s hřibovitým altánem dočteme jako o Princeznině odpočinku. Princezna Thurn - Taxisova, která tu ráda pobývala, byla zřejmě velmi významným hostem lázeňského letoviska. Dominantní kopec však přitahoval pozornost mnohem dříve. To se ještě jmenoval Galgenberg a opravdu tu prý stávala šibenice. Také nálezy mučidel potvrzují, že Svoboda nad Úpou měla ještě v dobách Marie Terezie hrdelní právo. Svého kata ale nikdy neměla a na exekuce byl mistr popravčí najímán, nejspíš z nedalekého Trutnova. Německy mluvící horáci ze Svobody označují kopec tvrdošíjně už mnohá desetiletí jako Pilzberg. Zda jej tak pokřtili pro hojnost těchto vyhledávaných lesních plodů nebo podle charakteristického altánku, mi není známo. Lavička s přístřeším tohoto typu totiž není v okolí vůbec ojedinělá. Téměř totožná stávala například na vyhlídkovém bodě zvaném Gloriett nad janskolázeňským Rudolfovým údolím. Po roce 1945 dostal kopec i vyhlídka jednoznačný, výstižnější a určitě i zvukomalebnější český název Muchomůrka. Amatérská fotografie je nejméně 50 let stará. Při jejím srovnání s realitou mě okamžitě na­padlo, že tenkrát lidé ještě neznali barevné spreje. I bez nich svět docela ladil, nemyslíte?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/6

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9