Freiheit

Jedna ze zastávek turistické naučné stezky Via Piette, seznamující s historickými a přírodními zajímavostmi na katastru Svobody nad Úpou a Janských Lázní, je u pozdně secesního kostelíka sv. Josefa nad Rýchorským sídlištěm v bývalém Maršově I. Spolek na jeho výstavbu, v čele s protektorem Prosperem Piette, osvíceným majitelem místní papírny, po němž je trasa pojmenována, byl v nedalekém Justově mlýně ustaven právě před sto deseti lety. Vinou katastrofální povodně v roce 1897 a následně i I. světové války byl namísto k 50. výročí vlády císaře Františka Josef I., jak se původně předpokládalo, vystavěn a vysvěcen až v roce 1928. Jednolodní stavba s přistavěnou věží podle plánů svobodského stavitele ing. Franze Fimmela má originální klenbu z diagonálně překřížených vlysů střešní konstrukce a původní mobiliář z řezbářské dílny Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. Mistrně řezaná zastavení křížové cesty s mosaznými štítky donátorů i bohatě zdobená vitrážová okna s lomenými oblouky a postavami světců od firmy Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou, připsaná rovněž jednotlivým dárcům, uchovávají dávno zapomenutá jména někdejších maršovských obyvatel. Ve výzdobě lze spatřit i sochy od uznávaného řezbáře Fridolina Rindta ze Starého Rokytníka a o Vánocích nevšední Justův betlém z roku 1932. Publikovaný odznak připomíná slavnostní položení základního kamene v roce 1927. Na nejnovější mapě vycházkových tras východních Krkonoš, kterou vydalo město Pec pod Sněžkou, je Via Piette vyznačena žlutě.

Foto Peter Schulz

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.

Časopis německých vysídlenců z okresů Vrchlabí a Trutnov vychází již déle než půl století a v poslední době nachází i u nás stále větší odezvu nejen u historiků, ale i u široké veřejnosti. Do vzpomínek pamětníků se však občas vloudí omluvitelná chybička. Právě proto, že časopis je jedním ze studijních pramenů, chtěl bych jednu poopravit. V čísle 7 ročníku 1999 byl uveřejněn podobný záběr krojované slavnosti ve Svobodě nad Úpou s datováním do 30. let a sdělením, že jde o průvod z Maršova I. a II. u svobodské tělocvičny/kina. Snímků z různých fází průvodu existuje více a zcela nepochybně se jedná o svazový sjezd Spolku Němců v Čechách 22. 7 . 1923 se 7 - 8 000 účastníky. Podle bývalého svobodského občana Franze Zieneckera, jehož vzpomínky na rodné město otiskl zmíněný časopis v 10. čísle roku 1952, zakázaly tehdy československé úřady vyvěšování německých vlajek a praporů. Proto bylo celé město vyzdobeno girlandami a záplavou květin a březových větví. Na jiném snímku téhož průvodu v hlavní ulici /dnes ul. 5. května/ jsou jasně zřetelné poslední dva dřevěné domy s podloubím z původní zástavby č. 27 a 110, oba zbořené a přestavěné před rokem 1930. Ani situování průvodu do prostoru před tělocvičnou není správné. Fotograf namířil svůj objektiv od meteorologické staničky na Malém náměstí /postavené ovšem o deset let později/ směrem k železnému mostu přes Úpu a k nádraží. Vlevo je dům č. 113, který v roce 1934 koupil od fy Karl Weisshuhn a syn, obchodník Gustav Seidel a zřídil zde papírnictví /dnes prodej ovoce a zeleniny/. Za ním je již zbořený dřevěný domek č. 114 čalouníka Heinricha Steffana. Vpravo vykukuje část secesní fasády domu č. 1, dnešní pošty. U mostu je vidět dřevěná budka mýtného a čelně ve stráni tehdy osamocený dům č. 171 rodiny Justovy. Zajímavý je i pohled na část nezalesněné a nezastavěné Sluneční stráně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

Pan učitel Bernatschek zachytil na své žertovné kresbičce ze spolkového alba nejaktivnější a nejpočetnější stolní společnosti ve Svobodě nad Úpou první poloviny našeho století, továrníka Ernesta Dixe z Temného Dolu, jako „mistra zimních sportů". Členem zmíněného „Koutu Svobody" /"Ecke Freiheit"/ byl se spolkovou přezdívkou Pepa z vršků, i majitel prvních lyží ve Svobodě a nadšený propagátor lyžování, obchodník Josef Formann. Po návratu z vojenské služby v roce 1902 si začínající lyžař Formann nechal u místní firmy Fröhnel a Feist, známé výrobou saní, zhotovit první pár lyží podle vrchlabského vzoru. Již tento výrobek, ještě s rákosovým vázáním, byl dle současníků co do elegance tvaru a kvality provedení, zcela srovnatelný s okolní produkcí. Navíc firma se chytla a v krátké době dokonce obohatila trh zlepšeným typem vázání s ocelovým perem, které si nechala patentovat. Je ironií osudu, že v době mezi oběma světovými válkami byl široko daleko nejznámější jiný „reprezentant" svobodského lyžování, t. zv: „finský jezdec". Tento vyznavač přírodní kulturistiky, /ale spíše jen místní pošuk/, kterého písemné prameny cudně uvádějí jako pana Sch., vystupoval na lyžařských závodech v okolí, většinou na svazích Černé hory, jako specialista na skoky po hlavě. Jinak brázdil pláně Rýchor, oděn jsa pouze bederní rouškou s ruksakem na zádech. Občas se znenadání objevil v hloučku zděšených lyžařů, jel s nimi kousek cesty a stejně nenápadně zmizel. Jednou, za zvlášť nepříznivého počasí, když se celý modrý zimou domáhal vstupu do Maxovy boudy a majitelka paní Hamplová jej zapřísahala, aby tak lehkovážně nehazardoval svým zdravím, se prý urazil a donucen navléknout si alespoň větrovku, zklamaně odjel.

I takové byly začátky jednoho z nejmasovějších zimních sportů současnosti!

Ilustrace Hans Bernatschek

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Zlatá horečka, která ve východních Krkonoších a především na Rýchorách, kulminovala začátkem 16. století, dala vznik i hornické osadě pod mohutnou dvojicí Černé a Světlé hory, odvozující své jméno od svobody dolování, Svobodě nad Úpou. Tisíce turistů, kteří navštěvují horská střediska Pec pod Sněžkou, Malou Úpu či Janské Lázně, projížděly až do roku 1981, kdy byla dobudována nová silnice z Trutnova do Pece, malebným centrem tohoto rázovitého městečka. Vzhledem k okolním obcím je jedním z nejmladších. První doloženou písemnou zmínkou o jeho existenci je až privilegium Ferdinanda I. z roku 1546, kterým bylo osadě, zároveň s povýšením na město s právy horních měst v Čechách, uděleno i právo erbovní. Několik erbů můžete v nezměněné podobě vidět na průčelích významných budov. Halas kovkopů utichl v době, kdy bylo panství Vlčice, ke kterému Svoboda až do zrušení poddanství patřila, v držení bohatého rodu Schwarzenbergů. Chudičkou zlatou hřivnu nahradila nejprve úmorná práce domácích tkalců a v minulém století dravý nástup průmyslu, především papírenského. O přirozený vznik spádového správního a obchodního centra této oblasti se postaral čas a v poslední době i pověření české vlády pro výkon státní správy ve východních Krkonoších. Vy všichni, kdo Svobodou nevšímavě projedete ve snaze být co nejdříve v centru nejvyšších českých hor a chcete nejen „navštívit", ale i „vidět", přijměte mé pozvání na pomyslnou projížďku po trase vyhlídkových fiakrů z přelomu století, která vás sice ochudí o pár chvil na sjezdovkách, zato obohatí množstvím příjemných zážitků.

Pepa z hor, jak si nechal Josef Formann důvěrně říkat mezi kumpány jeho oblíbené stolní společnosti Koutek Svobody (v originále Ecke Freiheit) z tenkrát vyhlášené svobodské hospody „Papá" Kühnela se uprostřed Velké války nechal vyfotit v armádní rakousko - uherské domobranecké uniformě záložního četaře, obklopen všemi svými „děvčaty". Vedle dcer Adolfíny, Anny, Gertrudy a Erny, chybí na snímku jen později narozený jediný syn Werner, který v docela jiném polním stejnokroji padl v roce 1943 u Charkova na Ukrajině. Předkové váženého svobodského občana, obchodníka se zbožím smíšeným a majitele výstavného domu č. 137 (nyní 537) na hlavní svobodské třídě (ulice 5. května), kde dnes s příslovečnou vehemencí nabízejí své levné zboží vietnamští prodejci, přišli do Krkonoš „ze za Paky". Jeho děd Johann pocházel ze starobylého rodu, žijícího v Horní Nové Vsi u Lázní Bělohrad a babička Anna Urbanová byla z Pecky. Svobodský rodák Josef Formann (*18. 3. 1878), aktivní člen obecního zastupitelstva a mnoha místních spolků a organizací včetně Krkonošského spolku, se však do historických análů zapsal především jako majitel prvních lyží v městečku a horlivý propagátor lyžařského sportu. Plné pochopení pro svou zálibu nalezl jistě později i u své ženy Adolfiny, rozené Bönschové z Luční boudy. Po návratu z vojny v roce 1902 si přes místní dřevozpracující firmu Fröhnel a Feist nechal objednat pár lyží od vrchlabského výrobce a zmíněná firma podle nich vyrobila první lyže ve Svobodě. Hned příští zimu uspořádal Formann spolu s několika jinými nadšenci, mezi nimiž určitě nechyběl jeho první souputník Johann Etrich ani pánové Dittrich, Hartig, Kühnel nebo Tippelt, první lyžařský výstup k Maxovce na Rýchorách a později i na vzdálenější hřebeny Krkonoš. Podstatnou zásluhu měl i na uspořádání velkolepých IV. lyžařských závodů Svazu zimních sportů „Krkonoše" ve Svobodě v dubnu 1907 se skokanskými soutěžemi i prvním zaznamenaným rekordem 16m na sněhovém můstku na Kraví hoře. Zatím, co Josefův otec téhož jména spočívá od roku 1895 na sluncem vyhřívaném svobodském hřbitově, zpodobnění manželé Formannovi zemřeli po bouřlivých událostech konce II. světové války krátce po sobě na jaře 1946 v Riedeburgu u Halle nad Saalou v Sasku. Není bez zajímavosti, že syn nejmenšího děvčátka na snímku, Formannův vnuk Dr. Ing. Herbert Gall, který musel svou rodnou Svobodu nad Úpou nuceně opustit v nákladním železničním vagonu na uhlí jako sedmiletý chlapec, zastupuje dnes své německy hovořící svobodské spoluobčany se stejným osudem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/4

V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna". Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c.k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette - Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila". V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců" a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9