Freiheit

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.

Nejstarší sochařskou památkou Svobody nad Úpou je sousoší Panny Marie, sv. Antonína Paduánského a sv. Floriana od neznámých autorů, stojící v kovové ohrádce pod lipami na kdysi trhovém náměstí prokazatelně od roku 1844. Viz vročení. První písemný záznam o jeho existenci zapsal ale do farní kroniky její zakladatel farář Pohley již roku 1837. Rozdílný pískovec na samotných sochách a na dříku středního sloupu, který je ozdoben kartuší s rytým německým nápisem: O BITT FÜR UNS DASZ WIR DEN WEG DER TUGEND GEHN: DAMIT AUCH WIR VOM GRAB ZUR HERRLICHKEIT ERSTEHN nasvědčuje, že původně mnohem starší skupina světců byla v polovině minulého století upravena. Pozdně empirový vložený pilíř se také výrazně odlišuje od barokních tvarů postav i podstavců. To posouvá původ díla alespoň do 80. let 18. století. Od první světové války se v různých vlnách až do šedesátých let objevovaly snahy o jeho přemístění v zájmu bezpečnější dopravy. Slouží ke cti několika generacím městských zastupitelů, že se tak nestalo.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...