Freiheit

Další z publikovaných ex libris někdejších svobodských občanů nakreslil učitel Hans Bernatschek v roce 1935 pro svého kumpána z vyhlášené Kühnelovy hospody MUDr. Josefa Breuera. Tento významný představitel předválečné éry ve Svobodě nad Úpou, kde se 31. srpna 1888 narodil, působil jako místní praktický, nosní, ušní, krční a zubní lékař i přední člen mnoha spolků a společenských organizací. V různých obdobích stál v čele zdejší pobočky Krkonošského spolku, Tělocvičného spolku Svoboda - Maršov a Německého kulturního svazu.

Na první pohled zdánlivě morbidní knižní značka vypovídá pomocí symbolů mnohé o charakteru, povolání a zálibách svého majitele. Zdvojené atributy hudby v podobě opentlených louten a vinné poháry a hrozny na postranních lištách představují muzikálně založeného, veselého a společenského člověka. Šklebící se lebka a přesýpací hodiny v klenotu erbu symbolizují memento ubíhajícího času a neodvratnou pomíjivost pozemského bytí; v souvislosti s povoláním pana doktora zvlášť výmluvně. Rytířská koruna vyzdvihuje jednu ze základních lidských ctností ceněnou v medicíně stejně jako mírnost, která bývá personifikována rovněž s přesýpacími hodinami v ruce. Také tři heraldické figury z hlavního štítu mají k nositeli vztah velmi osobní. Sova je již od dob starého Řecka považována za symbol moudrosti a učenosti. V tomto případě je zároveň ústředním motivem stolní společnosti „Ecke Freiheit"(jakési svobodské odnože mnohem známější a rozšířenější Schlaraffie), která se scházela právě ve zmiňovaném hostinci populárního Kühnel - papa a jejímž členem byl doktor Breuer od roku 1920. Lyru - nástroj básníků a pěvců v zobrazené podobě lze najít i na Breuerově členském odznaku smíšeného pěveckého spolku Harmonie. Tři prázdné štítky na cechovním znamení malířů upozorňují nejen na další osobní zálibu, ale jistě i na celkové kulturní založení čtenáře, který své knihy opatřoval uvedenou majetnickou značkou. Je docela zajímavé, že ve výčtu uznávaných životních hodnot úplně chybí jakákoliv zmínka o politice. Zřejmě měla v té době v některých kruzích ještě docela marginální význam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/8

Špičkový portrétní fotograf Jan Nepomuk František Langhans (1851 - 1928), zakladatel slavného stejnojmenného atelieru v Praze (1880) s tradicí přetrvávající do současnosti, jehož pověst s obdivuhodnou invencí znovu buduje dědička ve čtvrté generaci paní Zuzana Meisnerová - Wismerová (za projekt jeho celkové citlivé rekonstrukce získal architekt Ladislav Lábus  - mimochodem bratr herce Jiřího - prestižní cenu Obce architektů Stavba roku 2003) byl i jedním z prvních profesionálních fotografů Krkonoš. Pro zvlášť zvídavé čtenáře lze odhalit také inkognito oné „dívky ze Svobody nad Úpou" z našeho seriálu o prvních fotografech Krkonoš z pera Pavla Scheuflera. Mladá žena, která ho do Krkonoš s největší pravděpodobností přivedla, a se kterou se v roce 1886 oženil, Paulina Holubová (1867 - 1948) pocházela po matce z významné podnikatelské rodiny majitelů papíren Piette de Rivage. Její matka Marie Paula byla dcerou zakladatele svobodské papírny na jemný, hedvábný, krepový a cigaretový papír Prospera Piette a sestrou nejznámějšího z rodiny „Otce Krkonoš", mecenáše a lidumila Prospera II. Otec Pauliny Holubové - Langhansové Franz Holub, pražský obchodník a měšťan, se stal platným společníkem svého tchána a později i švagra Prospera Piette de Rivage a spolumajitelem svobodské papírny. (Po něm byla pojmenována např. promenádní cesta od Justova mlýna v Maršově I. lesem do Janských Lázní.) V rozvětveném příbuzenstvu rodiny Piette se dají nalézt i mnohá další příjmení podnikatelských a šlechtických rodů, které se výrazně zapsaly do historie krkonošského regionu. Jen namátkou: Wihard, Haase, Walzel von Wiesentreau a mnoho jiných.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/3

Poezii Vánoc z výkladních skříní dávno vytlačil brutální výprodej sezónního zboží. Echo tříkrálových koled skomírá v nových a nových přívalech sněhu. Paní Zima se zřejmě snaží odčinit svůj opožděný příchod. Je čas sklízení betlémů i u těch nejzatvrzelejších staromilců. A také poslední příležitost jít se honem, ještě před roční pauzou, podívat na malované jesličky, které si pro radost maluje a vystřihuje malířka Alena Táslerová. Zvlášť, když kocour Mlíko si z neznámých důvodů oblíbil právě koutek, kde stojí jeskyňka se svatou rodinou a nemilosrdně vyhazuje okolní daráky. Police se scenérií božího zrození, zabírající celou delší stěnu jedné místnosti, promlouvá důvěrně známými detaily krkonošské krajiny na pozadí, s dominantou zasněžené královny pohoří i shluky charakteristických chalup kolem maloúpského kostelíčka či Vysokého nad Jizerou. Jemná linka kolorované perokresby prozrazuje ženskou ruku a mnohá z postav prostých horáků, inspirovaných dávnými kresbami J. K. Hosera, nápadně připomíná někoho z autorčiných blízkých. Zcela jednoznačně lze identifikovat statného jeskyňáře se symbolickým netopýrem v rukou.

Ilustrace Alena Táslerová

Potrhaný sešitek Goethových básní, nalezený před lety v haldě sběrového papíru, skrýval v sobě nalepené exlibris s pohledem na lesní zátiší. Hans Bernatschek, kumpán svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" a výtvarně nadaný učitel z Maršova I., jej vytvořil v roce 1938 pro svou dceru Olgu. „Nacistická fůrie Bernatscheková", jak údajnou organizátorku „werwolfu" tituloval /na základě hlášení vyšetřovatele oddělení branného zpravodajství 14. divize v Hradci Králové npor. Josefa Munzara, operujícího s několika podřízenými v prvních poválečných měsících ve východních Krkonoších/ publicista Ota Holub, se v roce 1936 přestěhovala do Velké Úpy, kde až do konce války učila literaturu na místní škole. Jako Henleinova stoupenkyně vstoupila do NSDAP a na samém sklonku války pořádala nábor žen pro střelecký výcvik domobrany. Pro podezření na příslušnost k záškodnické podzemní organizaci „werwolf" byla 3. července 1945 v Hamplově hotelu Zlatá Koruna v Janských Lázních zatčena štábním strážmistrem Josefem Vackem a strážníky Josefem Vytlačilem a Vlastimilem Nohejlem. Ani po výslechu v bývalé Metzenauerově vile v Maršově I. /dle očitého svědka velmi brutálním a sadistickém/ se k této činnosti nepřiznala. K jejímu usvědčení stačilo ústní svědectví dvou zastrašených spoluobčanů z Velké Úpy. Při současných znalostech okolností zmanipulovaného, ne-li cele zinscenovaného případu jiného „werwolfa", hajného Friedricha Sagassera z Pece pod Sněžkou, který za podezření z přípravy atentátu na tehdejšího ministra Zdeňka Nejedlého při jeho srpnové návštěvě Svobody nad Úpou zaplatil životem, mě stále častěji napadá otázka: Jak to bylo doopravdy?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

Renomovaná dřevoobráběcí firma, sídlící kdysi nedaleko kostela ve Svobodě nad Úpou v čp. 159, má na svém kontě nejen první zdejší lyže, vyrobené podle „vrchlabského vzoru" na začátku 20. století. Zatím co její majitelé se během doby měnili, výrobní sortiment zůstával stejný. Hlavní podíl tvořily soustružené cívky pro většinu textilních závodů v okolí. A stále v hojnější míře sportovní náčiní z tvrdého dřeva, především saně a lyže. Založili ji společníci podnikatele Franze Hübnera, který přestavěl bývalou obecní valchu na výrobu šindelů, Heinrich Feist a Wenzel Fröhnel. Po ohlášeném úpadku neúspěšných bratří Fintze v roce 1923 se stal majitelem Dr. Carl Czernin z maršovského zámku, aby ji po pěti letech prodal dosavadním nájemcům Otto Weineltovi a Josefu Bönschovi. Právě tito dva podnikavci vrhli na trh začátkem třicátých let zajímavý sportovní hybrid, jehož prototyp byl chráněn zákonnou známkou č. 57.131 s názvem sáňková řiditelná lyže „Sensat". Novinka určená především dětem, byla údajně mnohokrát úspěšně vyzkoušena v zimě 1930 - 31. Při předvádění v Krkonoších vzbudila velký zájem přihlížejících a lze - li věřit inzerovaným doporučením významných sportovců i barnumské samochvále výrobce, nabízela snadnou ovladatelnost s volností celého těla a naprostou bezpečnost. Tu zaručovala jednoduchá nožní brzda a absence pro děti tak „nebezpečných" lyžařských holí. Všestranné použití pro pevnou sáňkařskou dráhu i do volné krajiny jen trochu zlehčuje doporučení použít v hlubokém sněhu na obě nohy sněžnice. /Sic!/ Cena pro obchodníky včetně obratové daně byla stanovena poměrně vysoko na 75 Kč. Z reklamního letáku firmy Weinelt & Bönsch je zřejmé, že se konstruktér nekriticky inspiroval oblíbenou hračkou našich dědů a pradědů. Koloběžka však začátkem třetího tisíciletí zaznamenává /samozřejmě v moderním provedení/ vítězný come back i mezi dospělou populací. Kdo ví, čeho se dočkáme na sněhu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/12

Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Jedna z mnoha medailí, kterými byly na mezinárodních kláních oceněny výrobky úspěšné papírenské firmy P. Piette ze Svobody nad Úpou v poslední třetině minulého století, zdobí úřední hlavičkové papíry podniku od roku 1889. Pro pořadatele světové výstavy v Paříži ji autor Luis Bottee v souladu s tehdejší módou vyzdobil alegorickými scénami: na líci s pařížským motivem Elysejských polí a Eifelovkou sedící Marianna věnčí vavřínovým věncem hlavu muže se symboly průmyslu, na rubu bohyně vítězství Niké s šalmají objímá personifikovanou Republiku s frigickou čapkou. V ozdobném rámečku je jméno odměněného: Paul Piette. A to je oříšek k rozlousknutí. Papírna nesla jméno po svém zakladateli Prosperovi Piette, v té době již zemřelém. Řídili ji bratři Prosper ml., Ludvík a Julius. Široko daleko žádný Paul; jen sestra Paula, tehdy ovšem již dávno vdaná za dalšího společníka Franze Holuba. Nejspíš jen fatální chyba zadavatele, kterému bylo líto již hotovou, výtvarně velmi zdařilou medaili zničit. Možná už ani nebyl čas na zhotovení nové - kdo ví? V každém případě je to cenná památka na významnou podnikatelskou rodinu Piette a zároveň svědectví o nebývalém rozmachu výroby papíru se značkou letící vlaštovky s dvojitým P v zobáčku. V roce jejího založení - 1865 - pracovalo v různých provozech všehovšudy 85 dělníků a 1 úředník. Před koncem století, roku 1898, běželo už 5 papírenských strojů s 1 250 dělníky a 32 úředníky. To již k zobrazené medaili přibyl pro majitele Prospera Piette, známého později pro jeho mecenášské aktivity jako „Otec Krkonoš", také šlechtický titul de Rivage a od 25. 11. 1906 i čestné občanství města Svobody nad Úpou. Krkonošské papírny, které na jeho bohatý odkaz velkoryse navázaly po II. světové válce, bohužel nevydržely s dechem. Jen tiše plynoucí řeka Úpa ví, proč výroba papíru, i ve věku elektronických medií artiklu stále žádaného, ve Svobodě skomírá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8