Freiheit

Oba snímky školní budovy ve Svobodě nad Úpou obehnané lešením dělí od sebe bezmála století. V roce 1907 bylo na ještě novotou zářící obecní chloubu, dokončenou rok před koncem 19. století přistavěno podle projektu Vincence Baiera z Trutnova další podlaží, které si vyžádala nově zřízená dívčí měšťanská škola v místě. Frontální stěnu, tak jako před tím, zdobilo vzletné krédo: Vzdělání národa - štěstí státu. V roce 1911, kdy měla Svoboda 1575 obyvatel, se ve školních třídách tísnilo celkem 436 žáků.

Nestárnoucí hlasy zvonů slaví i žalují a lid, nepřestávající jim naslouchat, souznívá srdcem se srdci jejich s vroucím přáním, aby již nikdy netloukly na poplach.              /František Halas /

Zvony. Hudební nástroj s bijícím srdcem, rozechvívající metrákovou masu ušlechtilého kovu do velebných tónů. Tvar posvěcený staletími, vyráběný technologií po věky neměnnou. Jejich zvuk provází nespočetnou řadu generací lidského pokolení. Ať již svolává k modlitbám, burcuje do boje, či varuje před živly, včetně válečného běsnění, svým laděním vytváří nezaměnitelný genius loci krajiny našeho bytí. Osudy zvonů bývají rozmanité. V uzlových bodech však navzájem velmi podobné. Nebýt barbarského 20. století se svými dvěma globálními válkami, kdy byla většina zejména evropských zvonů ponížena bez ohledu na jejich výtvarnou a historickou hodnotu na pouhý materiál pro potřeby válečného průmyslu, byly by živým pojítkem dávné historie se současností. Bohužel, „přežilo" jich jen velmi málo.

Ideály Sokola dorazily do převážně německé Svobody nad Úpou teprve s novými osídlenci po roce 1945. Mladí a nadšení, posíleni dlouholetou tradicí předválečného Sokola ve svých domovských obcích, založili velmi brzy aktivní a poměrně početnou místní jednotu. Navázali nevědomky i na činnost svých vystěhovaných předchůdců, po nichž zdědili střechu nad hlavou. Svobodská sokolovna, dnes velmi zchátralá a zanedbaná, byla v té době výstavnou a opečovávanou turnhalle, na kterou byli svobodští náležitě pyšní a kterou jim široké okolí neskrývaně závidělo. Německý tělocvičný spolek „Svoboda - Maršov", založený v lednu 1884, položil její základní kámen 13. srpna 1896 a od roku 1897 slouží budova vídeňského architekta Lanterbacha veřejnosti. Konkurz na její výstavbu vyhrál nabídkou celkových nákladů ve výši 15 200 zlatých, svobodský mistr zednický Franz Wanka. Nic z toho tehdejší sokolíci nevěděli a ani je to nezajímalo. Výhodu vlastního sportovního stánku brali jako dějinné faktum. Mít vlastní tělocvičnu však taková samozřejmost zase nebyla. Podle statistiky z konce roku 1947 se tím mohlo pochlubit jen 1 177 jednot z celkových 3 367, což je zhruba třetina.

Vkusné civilní ztvárnění aliančního znaku dvou novodobých šlechtických rodů z řad významných průmyslových podnikatelů krkonošského podhůří, nabízí svatební medaile Clemense rytíře von Walzel - Wiesentreu a Rosy von Piette - Rivage z 15. září 1913. Oba rodové erby na intimní stříbrné ražbě z Maršova I., pocházejí z druhé poloviny 19. století. Ten heraldicky vpravo, čtvrcený na dvě zlatá a dvě červená pole /z nichž horní vyplňují tři zlaté hvězdy a spodní napříč ležící, třikrát převázaný snopek lnu/ přeťatý kosmým černým pruhem se zlatým strojním tkalcovským vřetenem, získal ženichův prastrýc Klement Walzel, zakladatel přádelny lnu v Poříčí u Trutnova. Tento syn obchodníka s plátnem, obdržel za své zásluhy o rozvoj průmyslu vysoká rakouská vyznamenání a 9. března 1874 i povýšení do rytířského stavu s predikátem „von Wiesentreu". Levý štít dělí černý Antonínský kříž. Horní modré pole vyplňuje erbovní figura rodu Piette, vzlétající mořská vlaštovka. Ve spodních dvou stříbrných polích je po jedné zlaté poutnické mušli sv. Jakuba. Otec nevěsty, která se na rozlišení od matky psala Rosl, legendární „Otec Krkonoš" svobodský papírník Prosper Piette - Rivage, byl císařem Františkem Josefem I. poctěn šlechtickým titulem spolu s bratry Luisem a Juliem 20. 12. 1898. Opis se jmény novomanželů dělí plastická rytířská koruna nad erby, doplněnými drobnou rozvilinou. Medailka je nejen milou osobní památkou, ale též reprezentativní ukázkou regionální heraldiky.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/3

Ještě v polovině minulého století v terénu zcela obvyklá jednoduchá konstrukce, vyznačující trigonometrický bod a pamatující nejspíš Rakousko - uherské katastrální vyměřování, stávala na kótě 681 m, necelý kilometr vsv od Svobody nad Úpou. Původní obyvatelé přiřkli vyvýšenině ne zrovna vynalézavé a nejen v Krkonoších poměrně rozšířené jméno Kühberg, v tomto konkrétním případě překládané jako Kraví vrch. I když v obecné mluvě a dokonce na některých mapách se často užívá i Kraví hora. Plochý nevýrazný vrchol rozlehlého kopce z první linie předhoří zádumčivých Rýchor byl ještě po druhé světové válce z valné části nezalesněnou, hospodářsky využívanou krajinou.  Z údolí Úpy vybíhá příkrou Sluneční strání, pokrytou v té době vrstevnicovými teráskami políček a luk. Dnes je stráň ve spodní části zastavěna rodinnými domky a její horní partie pokrývá vzrostlý smíšený les. Jen zasvěcenci a možná ještě nějaký náhodný houbař vědí o nenápadné smaltované tabulce na červenobíle příčně pruhovaném železném sloupku označující výškovou značku státní triangulace v současnosti. Drobný terénní val na snímku je mezi stromy stále patrný. Po trianglu však ani stopy. Čas odvál i téměř identickou stavbu na protilehlém svahu úpského údolí na Janské hoře.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/3

Mezi německy mluvícími obyvateli východních Krkonoš kolovala dlouhá léta báje o dobývání zlata v podhůří Rýchor a jeho pohaslé slávě. Podle ní prý hledači vzácných rud objevili zlatonosnou žílu v panenských hvozdech Rýchor v časech nepamětných. Za nimi přišli horníci z alpských zemí i ze Slezska, odkryli mnohá horní díla a založili osadu, z níž později povstala Svoboda nad Úpou. Bohatá naleziště skýtala vysoké výdělky a s bohatstvím, jak známo, kráčí ruku v ruce i pýcha.

Capra hircus - koza domácí kamerunská, patří mezi těch několik domestikovaných druhů zvířat, provázejících člověka dlouhá tisíciletí. Mladý rohatý párek, který rezignoval na péči a pohodlí a z bujné nerozvážnosti zvolil s volností i krušný boj o přežití, se stal nechtěně i turistickou atrakcí. Od časného jara loňského roku, kdy tmavohnědý kozlík a kozička utekli některému nezodpovědnému chovateli, je bylo pravidelně vidět poblíž skalního výchozu na jihozápadním úbočí 681 m vysokého Kravího vrchu, vpravo od zeleně značené turistické cesty ze Svobody nad Úpou na Rýchory, jen pár kroků od obydlené Sluneční stráně. S bravurou tatranských kamzíků se pohybovali po strmém skalisku, z jehož nejvyššího vrcholu dokázali ve strnulém postoji, jako dva malí, ale šikovní čertíci, dlouhé minuty pozorovat ruch na cestě pod sebou. Na místě se jim zjevně zalíbilo, přesto, že v poměrně velkém okruhu není žádný viditelný zdroj vody. Občas jim nějaká útlocitná zelená duše zpestřila jídelníček kousky zeleniny nebo pečiva a bohatou zásobárnu sena našli v nedalekém krmelci. Také listnáče kolem, a nejen mladé náletové jasany a javory, ale i statné buky o průměru až 30 cm, mají ohryzanou kůru do neuvěřitelné výšky, kam se ti prevíti, stojíce na zadních dokázali vyšponovat. Lidské zvědavce k sobě pouštěli nejvýš na 2 - 3 m. Na skále se cítili bezpečně a nebáli se ani psů. Semknuti k sobě si navzájem kryli záda s rohy výhrůžně připravenými k obraně. Otázku, jak přežijí zdejší zimu, která jim ve svém počátku nabízela tu přívětivější tvář, vyřešil lednový vichr Kyrill. Během něj kozí návštěva zmizela neznámo kam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/3