Freiheit

Pražský generální vikář Johánek z Pomuka, mučedník katolické církve uctívaný dnes jako svatý Jan Nepomucký, jeden z českých zemských patronů byl právě 31. května před 300 lety blahoslaven papežem Inocencem XIII. Světec, který má v Čechách sochu téměř v každé vísce a díky jezuitským misionářům je znám křesťanům prakticky na celém světě nemůže žádného jen trochu vnímavého člověka v podstatě ničím překvapit. Jeho kult spojený s obdobím českého baroka, kdy byl snad nejuctívanějším svatým habsburské monarchie, připomínají dodnes svatojánské sochy tvořící neodmyslitelný atribut české krajiny. Jako patron vod zdobí především mosty. Tak ho znají i obyvatelé Svobody nad Úpou od začátku minulého století kdy byla přičiněním faráře Fuchse kamenná socha patrona zdejšího katolického kostela vztyčena u historického, tehdy po povodni obnoveného ocelového nýtovaného mostu přes řeku Úpu. Ten v současnosti nese světcovo jméno. Všechno, nebo téměř všechno o svatořečeném knězi si lze pohodlně „vygůglit". To, že kulaté výročí využijí nejen kostely, ale i mnohé další instituce, muzea a galerie k oživení významné dějinné události je celkem nasnadě. A když všichni tak i já.

U nás na chalupě za těch téměř padesát let co tu žijeme, visí na stěnách ledacos. Pominu-li pavučiny a sem tam odchlípnutou tapetu, jsou to vedle různých obrázků i dle mého soudu zajímavé dekorativní předměty porůznu nalezené. Nestydím se přiznat, že jedním z nalezišť bývalo v polovině minulého století i obecní smetiště na rozhraní katastrů Svobody nad Úpou a Janských Lázní mezi Lázeňskou ulicí a Janským potokem, dnes už dávno zastavěné obytnými domy. Při jedné z expedic jsem tam objevil odlomené dřevěné torzo zřejmě z nějakého honosného nábytku celé zalepené bahnem. Kruhová kartuš s olámanými pentlemi a ústřední figurou bájného gryfa, řezbářská práce zhotovená s rukodělným gryfem (nebo grifem?) zručného řemeslníka mě zaujala natolik, že jsem si ji po částečném ošetření pověsil nad vstupní dveře v předsíni. Fantazijní zvířecí stvoření se zadní polovinou lvího těla s ocasem a hrudí orla s pařáty a křídly včetně ušaté hlavy se zahnutým dravčím zobanem, známé jako starověké skythské božstvo nejméně od 3. tisíciletí před naším letopočtem bylo původně uctíváno jako ochránce zlatých pokladů. S jedním takovým jsem se oženil, takže ta symbolika je zřejmá.

Bez projevů, hymny a oficialit proběhly oslavy konce nejhrůznější války v dějinách v mnoha městech, nejen v Trutnově. Zato v Moskvě, v rozporu s oficiálním datem kapitulace Německa 8. května 1945 napochodovaly na Rudé náměstí tisíce vojáků, tanky, vrtulníky a stíhačky k oslavě dnešního Dne vítězství. K připomenutí té heroické doby bez pompézních hesel může posloužit i zdánlivě odtažitá maličkost. Věcička na snímku objevená kdysi jistým svobodském šmejdilem mezi půdními nálezy drobných militarií je zřejmý nedodělek. K čemu měl původně sloužit se lze jen dohadovat. Obrysu Československé republiky v předválečné podobě, včetně Stalinem ukradeného území Podkarpatské Rusi, na jakémsi piedestalu s naznačením zemských hranic a několika největších měst vévodí ceněná letecká dekorace, užívaná v čsl. armádě v letech 1923 - 1945. Konkrétně je to zdařilá litá napodobenina odznaku polního pilota - letce s malým státním znakem. Vše vyřezáno z jednoho silnějšího plátu masivní mosazi. Žádný nápis nebo letopočet ani nějaký náznak uchycení. I při elementární znalosti slepé mapy a snadném doplnění názvů zvýrazněných měst, kterými jsou od západu na východ Plzeň, Praha, Hradec Králové, Brno, Ostrava, Bratislava, Banská Bystrica, Košice a Užhorod nejsem chytřejší. Těžko říci, zda je to profesionální polotovar z neznámé vícekusové série nebo jen rukodělný originál nějakého zručného kutila. Každopádně je to docela raritní a zajímavá sběratelská kuriozita. Alespoň do chvíle, než mě nějaký opravdový znalec vojenské historie vyvede z omylu.

Nepublikováno

Nebyla to fůra, ale dvě plné nákupní tašky. Nikoliv za bůra, ale zcela zadarmo. A jak už to u podobných dárků bývá, vždycky si vzpomenu na dědova moudrá slova: „Darovanému koňovi na zuby nekoukej, ani kdyby byl chcíplej". Úplně na začátku však byl kouzelný dopis od nezištného dárce, který je sám o sobě ručně psanou perlou v záplavě neosobních strojopisů. Puzen vrozenou zvědavostí jsem horečně rozbaloval pečlivě zabalené balíčky a mé nadšení zvolna opadalo. Průřez zažloutlými výtisky oficiálních novin a časopisů shromažďovanými zejména při významných tématech během 20. století neskýtá naději na objev nějaké velevýznamné události z hlediska regionálních dějin, aby to ukojilo mé badatelské ambice. Dobrý úmysl starého pána však musím ocenit. Zejména pro to syslení podobných dokladů historie, které je mi blízké. Moje nejmilejší manželka nad ním obvykle hořekuje - panebože, co já s tím jen budu dělat, až jeden z nás dvou zemře? Tak docela planý ten dárek ale nebyl.

Tak kdepak zase udělali soudruzi z NDR chybu? Městské znaky jsou oblíbeným motivem mnoha reklamních a propagačních předmětů již drahně let - o tom žádná! Zejména obsahují - li naturalistický pohádkový příběh jako znak města Trutnova. Ručně malovaný bílý dekorační talířek z produkce durynské porcelánky v městečku Lichte s tradicí sahající do roku 1822, ale klame tělem. Po zakladateli Johannu Heinrichu Lederovi s knížecím privilegiem na výrobu porcelánu se v držení továrny se záhy získaným věhlasem a prestižními cenami ze světových výstav střídali majitelé, jak už to tak v podnikání chodí. Jako poslední soukromník ji získal v roce 1938 Otto Friedrich Viktor Ferdinand Maxmilian Gustav Richard Bogislav kníže z Ysenburgu a Büdingenu ve Wächtersbachu.

V dobách kdy „století páry" pomalu končilo, čoudilo v Úpském údolí nespočet různě vysokých komínů místních továren, provozoven a dílniček. V nejedné blafal na plný výkon parní kotel regionální provenience opatřený zobrazeným výrobním štítkem. Pozorný čtenář těchto stránek možná stihl zaznamenat, že jeden takový jmenovitě vytápěl zaniklou cihelnu v Mladých Bukách. V nedalekých Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, v jeho místní části Leopoldov, nazvané v roce 1677 jak je v kraji dobrým zvykem podle pozemkového vlastníka Leopolda Viléma z Valdštejna, postavil v roce 1854 podnikatel Ehrich huť na zpracování rud vytěžených v lokalitě zvané Dlouhý les. Později vstoupil do společnosti se zkušeným strojním inženýrem Hoffmannem a spojili huť se slévárnou a továrnou na železné výrobky. V roce 1875 oba zkrachovali a slévárnu se strojírnou získal v dražbě za 56 000 zlatých Ferdinand Kühnel z Hostinného. Vážený měšťan a podnikatel se do historie města na Labi zapsal mimo jiné svým hrdinským postojem při vpádu pruských vojsk v roce 1866. Byl mezi zatčenými členy obecního zastupitelstva, kterým Prušáci hrozili zastřelením v případě odporu obyvatelstva jedním z mála, kdo si zachoval rovnou páteř. Nový majitel rozšířil podnik v roce 1877 o kotlárnu a záhy se stal císařsko - královským privilegovaným dodavatelem pestré škály strojírenských výrobků a parních kotlů nejen do celého mocnářství, ale do mnoha zemí Evropy, na Balkán i do zámoří. Koncem 19. století zaměstnávala prosperující firma údajně 218 zaměstnanců. Většinový majitel Ferdinand Kühnel v roce 1907 náhle zemřel stižen mrtvicí.

Asi nikoho nepřekvapí, že světnice mnohé hospodářské usedlosti v Krkonoších zdobily ještě před druhou světovou válkou, dokud zde žili ve velké většině německy hovořící horáci, dekorace s klasickými německými motivy. Psát o věhlasu malíře a grafika Albrechta Dürera (21. května 1471 Norimberk - 6. dubna 1528 tamtéž) by i u výtvarným vzděláním nedotčeného individua vyvolalo opovržlivý úšklebek ve tváři. Asi jako bych se plahočil krkonošským svahem s otýpkou roští do řídnoucího smrkového lesa napadeného kůrovcem. Stěžejní náměty jeho světoznámých obrazů a grafik se staly předlohou pro zástupy plagiátorů i renomovaných firem zaměřených na užité umění. Zejména relativně dostupné oblíbené odlitky z cínu zaujaly i nové obyvatele po roce 1945 a v mnoha rekreačních chalupách vzniklých z horských bud visí nějaký ten ozdobný talíř na stěnách dosud. Zpravidla nejde o žádné unikáty. Dürerův „Tančící selský pár" je naopak jedním z „nejprofláknutějších" motivů. Původní mistrovský mědiryt na ručním papíře z roku 1514 byl od té doby snad stotisíckrát otištěn v nespočetných publikacích, odborných časopisech i lidových kalendářích. Zdobí nepočítaně užitných i dekorativních předmětů z rozličných materiálů zahrnujících řadu historických stylů i výtvarných technik. Jako zajímavost připomínám pánům filatelistům československou výplatní pětikorunovou poštovní známku z roku 1979. Z téhož roku je i ta maďarská. Jiná, starší a méně povedená je z Albánie a jistě se ve sběratelských albech najdou i další.