Freiheit

Výrok připisovaný Jiřímu Voskovcovi, že doma je tam, kde si pověsím klobouk, se stal nepsaným heslem mnoha světoběžníků. Není to však zcela šálek mého thea. Bydliště jsem za život změnil několikrát a pokaždé jsem to předešlé opouštěl nerad. A to nepočítám bydla jako internát ve starém špitále v Bystřici nad Pernštejnem bez koutku soukromí nebo dva roky za mřížemi v litoměřických kasárnách, která byla všecko možné jen ne domov. Potřebuji ten pocit, že právě tady bych chtěl zapustit kořeny, mít vyležený důlek ve vlastní postýlce a jistotu, že mě má někdo rád.

Krabička cigaret
a do kafe rum
dvě vodky a fernet
a teď doktore čum
chrapot v hrudním koši
no to je zážitek
my jsme kámoši
řidičů sanitek

(Jaromír Nohavica)

Varovná slova předlouhé balady ostravského barda Jaromíra znějí sluchu zarputilých polykačů čoudu jako vtipný neškodný folklor pro zasmání. Ale kouřit se nemá. Kouření je fuj! To ví každý fakan sotva vyroste z plenek, když si do tátovy barevné krabičky s odpudivými obrázky vnitřností letitých kuřáků s přehledem sahá pro svůj první hřebíček do rakve. Kdo chce být In a žít zdravě mává transparentem, že normální je nekouřit. Nebylo tomu tak vždycky. Alibisti svalují vinu za rozšíření tohoto nešvaru na chudáka Kolumba, který v očích novátorů dějin může snad za všecko. Bez rozvoje kuřáckého zlozvyku by ale nepovstala mimo jiné ani sláva svobodského výrobce jemných cigaretových papírků firmy Piette. Nemluvě o světovém tabákovém monopolu. Skeptik namítne, že přece hulili už staří Aztékové a Mayové v červáncích našeho letopočtu a jaké kulturní památky nám zanechali. Nic naplat, už začátkem minulého století bylo odborníkům jasné, že polykání dýmu s obsahem nikotinu, jemuž dal paradoxně jméno francouzský vzdělanec, filosof a šlechtic Jean Nicot (1530 - 1600) který jen tak mimochodem taky kšeftoval s tabákem, škodí zdraví, přestože zaplacené reklamy ve světovém tisku ještě dlouho tvrdily opak. Idoly meziválečné mládeže z filmového plátna všech světových kinematografií včetně héreček si bez cigarety zavěšené ledabyle v koutku úst či nonšalantně zastrčené do dlouhé špičky mezi pěstěnými prstíky nebo chlapácké dýmky jako nezbytného doplňku ostře řezaných rysů neohrožených hrdinů nedokázal nikdo ani představit.

Červnové výročí 400 let od brutální „Staroměstské exekuce", která znamenala ztrátu hrdla pro 27 údajných českých pánů, je symbolicky spojeno s popravčím mečem legendárního pražského kata Mydláře a nepředstavitelnou krutostí tehdejší doby. Naše zjemnělá generace zná meč nanejvýš v podobě miniaturní hračičky na otevírání listovních zásilek. Jak pozná každý lingvista s vytříbeným citem pro jazyk český, název dnes již minimálně užívaného nástroje vznikl složením slov pero a řezati. Původně sloužil nožík s ostrou čepelí opravdu k seřezávání ptačích brků, jimiž se psávalo v počátcích doby inkoustové. Vhodná dlouhá pera z husích křídel nahradila ocelová psací perka opatřená dřevěnou násadkou vynálezce Jamese Perryho, jak jinak než chudého anglického kantora z nějaké zapomenuté štace poblíž Londýna už v roce 1820. K dokonalosti je vypiplal a do strojní výroby zavedl o deset let později tkalcovský tovaryš Josua Masson v nově založené továrně v Birminghamu. Oba pánové na takové prkotině, která se udržela v užívání až do poloviny minulého století, vytřískali kapitál. O tom jsem ovšem jako školák sázející do písanky inkoustové kaňoury z věčně rozskřípaného perka neměl ani ponětí. Břidlicové tabulce, na kterou psali starší spolužáci někde ještě ve druhé světové válce, jsem unikl jen o fous.

I kdybyste mě zabili, ruku do ohně za tu Kolonádu nedám. Že to bylo v únoru 1992, to vím ale naprosto přesně. Prostě někde jsem v té době koupil od jistého Mistra z Prahy drobnou miniaturku zimní krajiny v zajímavém dekorativním ořechovém rámečku. Malíř byl docela hovorný a vstřícný, a když jsem si postěžoval, že postrádám něco podobného s autentickým motivem z našeho města Svobody nad Úpou, ukázal mi několik načrtnutých nehotových skic, které v ten čas shodou náhod pořídil v plenéru. Žádná se mi nijak extra nezamlouvala. Nakonec jsme si plácli, že mi do mého speciálně vybraného starožitného oválného rámečku namaluje vedutu se zpětným pohledem od cesty k nám do rýchorských kopců na historický nýtovaný železný most Jana Nepomuckého přes Úpu s budovou pošty a kostelní věží v pozadí. Vlevo do záběru se mu vešlo zdravotní středisko postavené v roce 1900 a dnešní restaurace U Jakuba (předtím Helena) s charakteristickou nárožní kopulí. Vpravo nechtěně i dočasně umístěná stavební buňka. Zato přímo „odfláknul" chudáka svatého Jana, jehož sochu si jen lehce načrtl a už nedokončil. Přitom se pan Lubomír Zítko malíř staré Prahy s opravdovým ateliérem Na Zemance 12 v Braníku malováním živil. Vedle Toníčka Votavy řečeného Čert a jeho souputníka Jana Dvořáka známého jako Mistr patřil k nejstarším a nejdéle působícím výtvarníkům Karlova mostu, kde se vyskytoval po roce 1968 mezi pouličními umělci déle než čtyřicet let.

Jednou přijít musel! Naštěstí to nebyl sympatický Martin Kavan v typickém červeném svetru s ležérní bejsbolkou na hlavě z televizní Pošty pro tebe. Spontánním setkáním s tušenou nevlastní sestrou po padesáti letech považuji podobná překvapení za vyčerpaná. Že by se o moji přízeň ucházeli nějací utajení levobočci, toho se dávno neobávám. Paměť mi už sice neslouží, avšak je-li něco aspoň teoreticky možné, tak to prostě možné je. Jenže kdo neví, snadno se dovtípí, že tak prachatý senior, aby to někomu stálo za tu blamáž, zase nejsem. Přesto jednoho krásného dne kde se vzal, tu se vzal, aniž by zazvonil (natož dvakrát) - pošťák za dveřmi. Přesněji za oknem. Očividně unavený sotva stál na nohách. Nebezpečně frajersky balancoval na hraně zábradlí našeho balkonu a v očích měl čitelnou prosbu: Pít! Dejte pít! Byl to holub. Výbavou několika rozlišovacích kroužků na obou končetinách jakoby chtěl naznačit, že ačkoli má nejobyčejnější hábit domácího holuba, nepatří k těm vychytralým létajícím městským krysám, které sežerou, na co přijdou, ničí střechy a roznášejí parazity a choroby včetně ptačí chřipky. Navíc ještě jen tak mimoděk znečišťují sochy! I laik by měl poznat, že panáček je poštovní. A to ne jen tak ledajaký aby nosil tajné depeše jako za krále Klacka, ale závodník - sportovec.

Pražský generální vikář Johánek z Pomuka, mučedník katolické církve uctívaný dnes jako svatý Jan Nepomucký, jeden z českých zemských patronů byl právě 31. května před 300 lety blahoslaven papežem Inocencem XIII. Světec, který má v Čechách sochu téměř v každé vísce a díky jezuitským misionářům je znám křesťanům prakticky na celém světě nemůže žádného jen trochu vnímavého člověka v podstatě ničím překvapit. Jeho kult spojený s obdobím českého baroka, kdy byl snad nejuctívanějším svatým habsburské monarchie, připomínají dodnes svatojánské sochy tvořící neodmyslitelný atribut české krajiny. Jako patron vod zdobí především mosty. Tak ho znají i obyvatelé Svobody nad Úpou od začátku minulého století kdy byla přičiněním faráře Fuchse kamenná socha patrona zdejšího katolického kostela vztyčena u historického, tehdy po povodni obnoveného ocelového nýtovaného mostu přes řeku Úpu. Ten v současnosti nese světcovo jméno. Všechno, nebo téměř všechno o svatořečeném knězi si lze pohodlně „vygůglit". To, že kulaté výročí využijí nejen kostely, ale i mnohé další instituce, muzea a galerie k oživení významné dějinné události je celkem nasnadě. A když všichni tak i já.

U nás na chalupě za těch téměř padesát let co tu žijeme, visí na stěnách ledacos. Pominu-li pavučiny a sem tam odchlípnutou tapetu, jsou to vedle různých obrázků i dle mého soudu zajímavé dekorativní předměty porůznu nalezené. Nestydím se přiznat, že jedním z nalezišť bývalo v polovině minulého století i obecní smetiště na rozhraní katastrů Svobody nad Úpou a Janských Lázní mezi Lázeňskou ulicí a Janským potokem, dnes už dávno zastavěné obytnými domy. Při jedné z expedic jsem tam objevil odlomené dřevěné torzo zřejmě z nějakého honosného nábytku celé zalepené bahnem. Kruhová kartuš s olámanými pentlemi a ústřední figurou bájného gryfa, řezbářská práce zhotovená s rukodělným gryfem (nebo grifem?) zručného řemeslníka mě zaujala natolik, že jsem si ji po částečném ošetření pověsil nad vstupní dveře v předsíni. Fantazijní zvířecí stvoření se zadní polovinou lvího těla s ocasem a hrudí orla s pařáty a křídly včetně ušaté hlavy se zahnutým dravčím zobanem, známé jako starověké skythské božstvo nejméně od 3. tisíciletí před naším letopočtem bylo původně uctíváno jako ochránce zlatých pokladů. S jedním takovým jsem se oženil, takže ta symbolika je zřejmá.