Freiheit

Není příliš mnoho tak nicotných maličkostí denní potřeby s tak prozaickým a v podstatě smutným posláním jako toaletní papír, papírové kapesníčky nebo jídelní ubrousky. Přesto se v početné komunitě sběratelů najdou jedinci, kteří je pochopitelně nepoužité vášnivě sbírají. Zejména papírové jídelní ubrousky s reklamním potiskem mají v českých zemích nejrůznějšími sběratelskými koníčky proslulých řadu nadšených obdivovatelek. Záměrně používám ženský rod. Nebo jste snad někdy potkali chlapa, který by sbíral takovou ptákovinu? I když zápalkové nálepky, žvýkačkové obaly nebo blahé paměti obaly od holicích čepelek známých spíš jako žiletky se vedle klasických a ušlechtilých oborů jako filatelie, numismatika, notafilie, filokartie či faleristika také často setkají s pohrdlivým úšklebkem. A to zcela pomíjím aristokratické výšiny sbírání obrazů, soch, grafiky, historických zbraní, starožitností a umění všeobecně. Mezi starými papíry jak laici nazývají i ceněné archiválie náhodně nalezený poválečný hospodský ubrousek ze mě sběratele těchto artefaktů nejspíš neudělá. Paní Šedová z Klubu sběratelů kuriozit může dál klidně spát na vavřínech. Z Krkonoš jí konkurence určitě nehrozí. Červíček zájmu ale přece jen zahlodal. Vždyť na bývalý hotel Koruna v Janských Lázních doslova koukám z okna, i když se jeho střecha po většinu roku cudně skrývá ve větvoví okolních stromů. Jako skalnímu fandovi sešívaných zní mým uším povědomě i jméno Tecl. A to by v tom byl teufel aby mě strohý nápis provázený malůvkou jídelního servisu nevyburcoval z badatelské letargie.

Typická lázeňská architektura perly pod Černou horou s malou nadsázkou světoznámých Janských Lázní zajímavými detaily přímo hýří. Jedním z nich je malovaný světlík nad vstupními dveřmi krásné secesní s citem a vkusem pečlivě restaurované Vily Ludmila. Iniciály E. J. patří jednomu z prvních významných fotografů Krkonoš, který si tento malý skvost v dnešní Rekreační ulici s číslem 86 nechal v roce 1901 postavit. Lázeňský fotograf z alpského historického města Merano patřícího po staletí do Tyrolska, avšak od první světové války připojené k italské provincii Bolzano, zástupce firmy Kodak a obchodník s fotopotřebami Francouz Emile Joffé měl jednu z filiálek také v Janských Lázních a ve Vile Joffé (dnes Ludmila) si zřídil fotoateliér. Do povědomí regionu vstoupil sérií unikátních dokumentárních fotografií z ničivé povodně v létě 1897 z povodí Úpy i Labe. V roce 1899 získal zlatou medaili na fotografickém salonu v Nice. Přesto je jeho původ, jako u mnoha dalších osob židovského vyznání spojen s mnoha otazníky. Ani v databázi židovského muzea v Meranu, kde byla od středověku početná židovská komunita (jen pro zajímavost - jejich synagoga nesla stejný letopočet výstavby jako Vila Ludmila) na ně nenajdete úplnou odpověď. Tak například hned místo narození Emila Joffé „Poniwege" je uvedeno se třemi otazníky. Narodil se 2. září 1865. Jeho manželka Augusta Hauerová (*21. května 1867) pocházela z Prahy a syn Karl Joffé (*6. dubna 1901), který podědil otcovo povolání má v rodném listě Arco v Jižním Tyrolsku, na které dnes shlíží nově instalovaná socha svatého Václava na paměť vítězných bojů čs. legionářů o nedaleký strategický vrchol Doss Alto v září 1918. Celá rodina však bydlela od roku 1908 v Meranu, kde se firma Joffé uváděná v početných adresářích města objevila poprvé v roce 1909. Oficiálně se v Meranu rodina Joffé usadila 20. srpna 1913. V létě 1938 ji fašistické úřady při sčítání Židů žijících v Italii zapsaly jako trvale hlášenou v Meranu s pozdějším dodatkem „di razza ebraica". I přes ujištění úřadů v Bolzanu, že smí zůstat v Italii, uprchl Joffé s rodinou 10. října 1939 do Svatého Mořice ve Švýcarsku. Málokdo v Úpském údolí asi bude překvapen, že lázeňský fotograf koupil v roce 1898 stavební parcelu vedle výstavné Vily Walzel od původního vlastníka, kterým nebyl nikdo jiný než svobodský majitel papírny Prosper Piette. Při sčítání lidu, domů a bytů v Rakousku - Uhersku v roce 1900 bylo poslední číslo popisné v Janských Lázních 85. O deset let později už byla Vila Joffé majitele Emila Joffé vedena jako neobývaná. Uprostřed Velké války v roce 1916 ji koupili majitelé mlýnů z Předměřic manželé Voženílkovi. Jak je všeobecně známo 8. září 1935 zde byla nakrátko otevřena česká menšinová škola. To už je ale jiná historie. Mistr, ač vynikající portrétista, stál většinou za kamerou a sám sebe fotil málokdy. Jedna taková výjimečná příležitost se naskytla při návštěvě císařského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Julia Coudenhove s chotí v Janských Lázních v září 1916. Na společném snímku místní honorace s hraběcím párem je to ten mužík v cylindru pátý zprava. Fotografii zajímavého dveřního detailu pořídil 11. března 2022 nový občan Svobody nad Úpou pan Michal Kupec, který kráčí ve stopách svého slavného předchůdce. „God is in the details" pravil prý kdysi jistý architekt světového jména. Člověk nemusí být hned Mies van Der Rohe, aby dokázal ocenit krásu.

Mít doma aspoň jednu portrétní kabinetku z věhlasného fotoateliéru Jeschke ve Svobodě nad Úpou nebo dokonce aranžovaný ateliérový snímek celé rodinky, nemluvě o zarámované zvětšenině svatební fotografie patřilo v první polovině minulého století k dobrému tónu nejen v měšťanských kruzích. Pan fotograf Josef Jeschke, rodák z Černého Dolu narozený 16. září 1877 se do Svobody nad Úpou přistěhoval v roce 1904. Svůj první atelier měl podle adresáře trutnovského okresu z roku 1911 v domě s původním číslem 109 v hlavní ulici. Záhy si však na místě staré zaniklé farní školy číslo 9 poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého postavil rodinný dům s fotografickým ateliérem se stejným číslem popisným (dnes 409). Právě zde vzniklo v období mezi světovými válkami, ale i v době připojení rozsáhlé pohraniční oblasti včetně východních Krkonoš k Velkoněmecké říši množství kvalitních ateliérových fotografií i záběrů z plenéru. Zejména ty se na mnoha pohlednicích propagujících krásy okolních hor i zajímavé celkové záběry samotného fotogenického městečka Svobody nad Úpou schouleného v závětří Černé hory včetně stavebních detailů rozlétly v brašnách pošťáků do světa. Méně známé jsou experimenty s velkoformátovými zvětšeninami krajinných panoramat. Jedno takové s idylickým pohledem na zasněžené Janské Lázně se zachovalo i po likvidaci fotoateliéru, tehdy již pod národní správou Jindřicha Černého, když se po roce 1948 ujal vlády vítězný proletariát. Tehdejší nabyvatel ho dlouhodobě zapůjčil kamarádovi na chalupu, aby si na něj vzpomněl až po několika desetiletích. Znovunalezenou cennou relikvii si dal nově zarámovat masivní lištou, které by citlivé oko estéta vytklo snad jen ty dva vyspravené suky v jinak čistém dřevě bez rušivých kazů. Adjustovaná fotografie má sama o sobě úctyhodné rozměry 97 x 70 centimetrů, s rámem dokonce 110 x 84.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Rok mířící k svému konci uštědřil naší rodině nečekanou ťafku a všechno je rázem jinak. Jen Krakonoš je věčný, i když se ze zdravím kypícího obřiska umenšil na mrňavého měděného pidimužíka zvíci tří centimetrů nabízeného jako suvenýr návštěvníkům Krkonoš v prodejních stáncích na území Krkonošského národního parku. I v současné době poblázněných cen letících strmě nahoru za něj u solidních obchodníků neutratíte víc než půl stokoruny. Ať přinese hodně štěstí každému, kdo někdy zabloudí na tyto stránky.

V mém verkštatu na háčku mezi tisícovkou různých zbytečností, které je škoda vyhodit se už drahně let houpe na špagátě jednoduché možná trampské možná skautské camrátko. Ani nevím kdy, a jak jsem k němu přišel. Tenoučká placka odříznutá z nějakého blíže neurčeného listnáče se stopami počínající bílé hniloby na okraji je datovaná rokem 1982. Výraz camrátko je mezi nezasvěcenou veřejností často spojován s názvem poslaneckého řečnického pultíku v parlamentní „žvanírně". Ale chyba lávky! Pro národ trampský je to nezpochybnitelný „terminus technicus" označující drobný upomínkový předmět trampské kultury, ztotožňovaný obvykle s výrazem placka. Jde o zpravidla šikmo seříznutý tenký plátek silnější větve z libovolného dřeva, nejčastěji břízy popsaný či pomalovaný dostupnými barvami a uměleckými styly v naivním trempířském duchu. Volba dřeviny i výtvarné provedení jsou naprosto libovolné, odvislé pouze od vkusu a technických možností tvůrce. Miniaturní potlachové placky zavěšené na tenké šňůrce v knoflíkové dírce košile nebo vandrblůzy jsou vizitkou účasti při výročních ohních potažmo tudíž i trampské zdatnosti.

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.