Freiheit

Nejprve musela vyjít knížka: Úpa známá i neznámá. Následovala pozvánka na neokázalou prezentaci do trutnovské Galerie Draka:

Křest výjimečné publikace v Galerii Draka
V pátek 27. října od 17:00 hod. se v Galerii Draka odehraje křest výpravné knihy Úpa známá i neznámá. Knihu vydává liberecké vydavatelství BOR. Vedle hlavních autorů Evy Koudelkové a Aleše Fetterse se na knize podíleli i regionální publicisté Antonín Tichý a Otto Štemberka. Knihu bude v rámci křtu možno zakoupit za významně zvýhodněnou cenu 300,-Kč. Knihu představuje hlavní autorka následujícím textem - Eva Koudelková, Aleš Fetters, Otto Štemberka, Antonín Tichý: Úpa známá i neznámá. Knihou o řece Úpě navazujeme na podobně pojatý svazek věnovaný Metuji. Sledujeme v ní tok řeky od pramene až po ústí do Labe a cestou si všímáme mnoha zajímavostí, jež se vyskytují jak na samotné řece, tak především v blízkém sousedství, vymezeném množstvím jejích přítoků. Zajímavý je už prostý fakt, že Úpa pramení vysoko v Krkonoších a svoji pouť končí v rovinaté nížině kolem Jaroměře. V okolí řeky najdeme vedle přírodních krás cenné památky sakrální a lidové architektury, historická města i obce, zámecké stavby i hradní zříceniny, rozsáhlé pozůstatky důlní činnosti, množství mlýnů a elektráren, ale nelze nezmínit ani doklady intenzivní průmyslové výroby v první polovině toku Úpy. Naše kniha není vlastivěda ani průvodce, chtěla by sloužit jako pozvánka na svébytný výlet do krajiny označované jako Poúpí. A protože k výletům patří také fotografie, které mají umocnit dojem, najde jich zvídavý výletník v naší knize přes čtyři stovky. DPC 399 Kč, ISBN 978-80-88367-32-1, 264 s., vazba šitá, tisk čtyřbarevný.

Můj názor na slovo křest mimo církevní liturgii je dostatečně znám jako hlas volajícího na poušti již od dob mého prvního literárního počinu. Přesto se stále vesele křtí knihy uváděné do prodeje, zlaté desky zpěváků, každé jen trochu atraktivní mládě v zoologické zahradě, lodě spouštěné na vodu, dostavěné tunely a což je úplně nechutné i tanky a děla v době válečných událostí. To vše často za účasti i nejvyšších hodnostářů církví tušících profit. Určitě by se nikdo neodvážil nazvat mě pánbíčkářem. Ačkoli pokřtěný jsem nepraktikující katolík se spoustou výhrad k pojetí náboženství. Jsou však zásady, které by se ctít měly i když jsou většině společnosti k smíchu. Člověk si údajně zvykne i na šibenici. Tak si tedy zvykám i na tento nešvar, protože výsledek nejen pískání proti větru je ponižující. Chodím tudíž na křty zejména když všechno ostatní kromě toho jednoho slovíčka je v ažúru a podle mého gusta.

Krkonošský národní park oslavuje v roce 2023 šedesát let od svého založení. Správa parku vydala při té příležitosti mimo jiné i výpravnou neprodejnou publikaci „60 příběhů Krkonošského národního parku". Výběr zpovídaných osobností je ryze subjektivní. Jiný autorský kolektiv by s určitostí vybral jiná jména. Jediným očividným kritériem zřejmě bylo, aby zpovídaní adepti byli dosud živí. Jen tak mohlo dojít na upravené pořekadlo: „Kam nemůže čert, nastrčí Tondu". Nebudu šmajdat kolem horké kaše. Na jednom z posledních míst, tentokrát údajně podle abecedy (ačkoli ani podle stáří by to nebylo lepší) je i příběh o životaběhu mé zanedbatelné maličkosti. Nikdy jsem se necítil dobře mezi celebritami, natož v sousedství opravdu významných osobností. A přesto se mezi ně sebemrskačsky pořád cpu. Interview pro tiskoviny různé úrovně jsem poskytl už několik a musím sebekriticky uznat, že je neumím. Pokud si nekladu vtipné, inteligentní a zasvěcené otázky sám mívám z výsledku obvykle rozpačitý pocit. Ne tak tentokrát. Tazatelka byla pečlivě připravená, laskavá a trpělivá a určitě neměla v úmyslu (a já už vůbec ne) aby si leckterý čtenář z chaotických odpovědí sestavil portrét jakéhosi rytíře smutné postavy. Řečeno na plnou hubu největšího idiota z celé sestavy. Bez nějaké zvlášť vynaložené námahy se mi to myslím docela povedlo.

Nestává se příliš často, aby nepatrnému červovi jako je pisatel těchto stránek věnoval nějaký zásadní článek seriózní renomovaný časopis jako v tomto případě měsíčník Krkonoše - Jizerské hory. Živočichopisu u příležitosti poměrně vysokých kulatin se mnohokrát nedočkají ani známější, významnější a zasloužilejší jedinci. Tak proč si těch pár minut pochybné slávy neužít. Navíc, když autor Jirka Dvořák pojal oslavnou tirádu naprosto civilně a bez zbytečné pompy. I tak se v dnešní vypjaté době samozřejmě mohou na adresu vzpomenutého jubilanta ozvat jízlivé hlasy jako „podívejme se na něj na hajzla, tváří se jako když neumí do pěti počítat a přitom si po večerech bádá..." Což je pořád lepší, než kdyby mi v noci někdo vymlátil okna. Zabývám se historií už pěknou řádku let, abych věděl, že zítra už z toho nemusí nic platit tak natřásám peří, dokud můžu. Za pár dní po nás třeba neštěkne pes.

...aneb, co o nás píší jinde. Není všecko zlato, co se třpytí a není všecko objektivní pravda, co je psáno v novinách. Pro informaci jak to všecko začalo a jak se to dělá je nutno se ohlédnout o několik dnů zpět. Na začátku bylo slovo. Spousty slov na stránkách www.freiheit.cz. Následovala mailová korespondence:

Novinář: Zpráva z www stránek - Vážený pane Tichý, měl bych na Vás prosbu. Jmenuji se Richard Švanda a jsem externím spolupracovníkem Krkonošského deníku. V něm pravidelně vychází rubrika Lidé odvedle, která si klade za cíl vyzdvihnout osobnosti z různých odvětví lidské činnosti pocházející z Podkrkonoší. Na Vaše webové stránky jsem se dostal zcela náhodou, ale moc se mi líbí. Chtěl bych se Vás proto zeptat, zdali byste měl zájem o zpropagování své osoby a činnosti v našem Deníku. Pokud byste zájem měl, potřeboval bych od Vás zaslat text, který by Vás vystihoval co do osobní a profesní stránky a asi 5 fotografií s popiskami. Nebo mohu zaslat cca 5 otázek, jejichž vyplněním bych medailonek Vaší osoby vytvořil. Mockrát děkuji za odpověď a jsem s pozdravem Richard Švanda externí spolupracovník Krkonošského deníku.

Člověk odvedle: Vážený pane Švando, velice mi lichotí Váš zájem o mou zanedbatelnou maličkost. Obávám se, že bych celé té plejádě významných osobností z rubriky Lidé odvedle i Vám osobně jen kazil renomé. Snad ještě kdyby to byla rubrika Lidé úplně vedle. Navíc mé osobě byl k blížícím se osmdesátinám z mě neznámých důvodů věnován čerstvě vydaný vlastivědný sborník č. 24 Krkonoše - Podkrkonoší, který vydalo Muzeum Podkrkonoší v Trutnově (2020) a tam to všecko je! Živočichopis, dílo i obrázky. Nikdy jsem nebyl Sokol - spíš orel, co lítá sám a o nějakou slávu nestojí. Přesto mi poslední dobou začínají z nevídané publicity mramorovatět nohy a celé tělo mě svědí od masivního pozlacení agresivním bronzem. Na druhou stranu, protože jsem podle slov mé nejmilejší manželky „hodnej strejda" (myšleno starý vůl) je mi líto odmítnout prosbu na první dojem slušného člověka. Pokud se Vám zdá, že vedle není dostatek jiných zajímavějších člověků a nebudete trvat na tom, abych sám o sobě psal nějaké chvalozpěvy, jsem ochoten na pár otázek touto cestou odpovědět s vědomím, že papír snese všecko a u nás v ulici Krkonošský deník naštěstí (s prominutím) nikdo nečte. Srdečně zdravím z Monte Bú Tonda Tichý.

A nakonec asi takhle: Páne šiditelí, páne šiditelí, Čukča nět čitátěl, on pisátěl. Ale tohle jsem čet a je to fííborný!

* * * * *

Když jdou na mužskýho léta a nemá odvahu začít v životě všechno znovu s cizí ženou v cizím pokoji - začne psát. Může ukrást několik frází z populárních písní (viz první věta) nebo zaloví v paměti vzpomínek. Takhle jsem z rozmaru „starého muže" krátce po šedesátce sepsal a dotlačil k vydání útlou autobiografickou knížečku, která se s chytlavým názvem Antipády opravdu prodávala v oficiálních prodejnách knih a je snad, jak velí zákon, zařazena i v nějaké významné regionální knihovně. Kdo ji koupil dráž, než za erotické číslo 69 korun českých, na kterém jsem trval, byl prodejci bezostyšně ošizen. Valnou část nákladu jsem za tu sumu, ve snaze se nezaslouženě obohatit, osobně rozprodal nejbližším přátelům. Náhodným známým jsem ji dával zadarmo v naději, že si ji možná někdo i přečte. Formátem, tloušťkou a pevnými deskami totiž přímo svádí spíš k podložení nohy u klavíru. Nechtějte znát celkový počet výtisků. Hezky se ale poslouchá, že dílko bylo i zásluhou vydání v předvánočním čase velmi záhy rozebráno. Netrvalo ani 11 let a první výtisk se objevil v antikvariátě, což se díky internetu dá snadno vysledovat. Dnes už bez této moderní vymoženosti snad ani nikdo nic neprodá. Škoda, že stejně jednoduše neevidují obsah popelnic odvozci komunálního odpadu ani sběrny starého papíru. Kam tím mířím? Kdysi jsem kdesi četl zajímavou úvahu, že spisovatelem se pisatel stává, teprve když se jeho knihy prodávají v antikvariátech. (Dokonce jsem ex post zaznamenal údajný výrok Ivo Šmoldase, že ti nejlepší spisovatelé napíšou v životě jen jednu knihu, aby se to lépe pamatovalo). Možná na tom něco bude, když původní cena výtisku nestačí dnes uhradit ani požadované poštovné. Tak jsem si sám sebe, patřičně zhodnoceného, znovu koupil. Další exempláře mi prosím nenabízejte, takový kanibal zase nejsem. Žert je vtipný pouze poprvé.

Náchodský rodák a krkonošský patriot, bezpartijní a dosud netrestaný, žije ve Svobodě nad Úpou. Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku, hlavně v časopise Krkonoše - Jizerské hory, vydávaném Správou KRNAP ve Vrchlabí, v sezónních novinách Veselý výlet, vydávaných stejnojmennou galerií Pavla a Lenky Klimešových v Horním Maršově a v experimentálním půlročníku Výčepní list, který obětavě vydává Rodinný výčep manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Je členem redakční rady některých těchto periodik.

Foto Ctibor Košťál