Freiheit

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.

Co svět světem stojí, nechal se Krakonoš vždycky portrétovat s holí. Ale „stará konzerva" nikdy nebyl. Ba naopak. Mnohé trendy propagoval s velikánským předstihem. Například severskou chůzi - hit posledních let. Dnes pomalu žádná babka, která v životě nestála na lyžích, nevyjde z domu bez speciálních lehkých, ani lyžařských - ani trekových, ale nordic walkingových holí. Komický je pohled na pajdající běžkyně uprostřed parného léta. Jenže pánové, zadržte smích. Čím dál víc mých vrstevníků tomuto módnímu výstřelku také propadá. Osobně už se do kopců nevydrápu ani s těmi opovrhovanými podpůrnými klacky, ale jsem na síti a vidím, že bez teleskopických hůlek v batohu pomalu žádného poutníka člověk nepotká ani na rovině. A světe div se, věk v tom nehraje pražádnou roli. Junáci plní sil i ztepilé panny krev a mlíko považují přímo za fyzickou újmu nejít s dobou „po čtyřech". Jedinec na horské stezce bez holí, jako by byl méněcenný. Skoro jako krásná mladá holka bez poloviny těla počmáraného kérkou.

Je první říjnová sobota, nehostinno, sychravo, občas zafučí severák. Celý týden prší a je zima. Podle houbařských hlídek na Vysočině si užívají houbové žně. Vrchovatých košíků, tašek a přepravek je plný internet. U nás ve vyšších polohách prý nerostou. Odpoledne mě kamarád vyvezl do lesů na obhlídku zaniklé kapličky. Sice je to v mém někdejším rýchorském revíru kousek za barákem, ale jen proto, že jsem tam už pěkně dlouho nebyl, jsem neodmítl. Nestačil jsem se divit, jak se všecko za docela krátkou dobu změnilo. Vykácené holiny, zarostlé cesty a všude plno vývratů po nedávné vichřici. Jen kolem remízků kropenatá červená hejna muchomůrek. Každý zkušený houbař ví, co to znamená. To ve mně bouchly saze! Ty vorle, jedeš do lesa a nevezmeš si sebou ani kudličku, natož košíček nebo aspoň taštičku. No nic, stejně se nemůžu ohýbat a na cestě sotva něco najdu. Omrkli jsme zbytky kapličky a mě se už nechtělo šlapat do kopce zpátky k autu a rozhodl jsem se radši sejít k domovu pěšky. Šofér Pepa musel, tak mě ponechal živlům napospas. Cestou z kopce se to po namoklých kamenech, kořenech a spadaném listí setsakramentsky smekalo, Takže jsem měl oči na šťopkách a stažené půlky. Několik buclatých hříbečků jsem po cestě přece jen vydloubnul pro potěchu oka. Nebýt okusu od nenažraných slimáků byli, jak už to na podzim bývá zdraví - no, jako hřiby.

Nepublikováno

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!