Freiheit

Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.

Nadarmo se neříká všeho do třetice. Sekery a sekyrky posbírané při úklidu dílny přímo volají o zařazení do již dvakrát rozvinutého seriálu o nástrojích. Jen nepatří úplně doslova starým mistrům. I když starému možná, ale mistrovi? Ne každý domkář nebo chalupář musí mít hned několik sekéreček, takže o jisté mánii k hromadění oblíbených užitečných předmětů není sporu. Většinou jsou to malé univerzální sekyrky pro dům a zahradu z hloubi minulého století. Přestože jsem jejich původní rovná hrubě opracovaná topůrka zpravidla nahradil tvarovanou násadou vlastní výroby, jsou dnes nabízeným výrobkům značky Fiskars z kvalitní oceli s trvanlivým ostřím a odlehčeným ergonomicky modelovaným madlem z pevného tvrzeného plastu na hony vzdálené. Jen ta nostalgie, mrška neodbytná, provázená vzpomínkami a u mnohých i originálním příběhem činí rozloučení čím dál těžším. Z nepřehlédnutelných stop užívání by mohl i ignorantský laik pochopit sílu vřelosti vztahu majitele k jednotlivým kouskům.

Po ne zrovna přívětivém, ba přímo krobiánském krkonošském obřisku vítajícím rok 2024 výpraskem neukázněného návštěvníka hor z mé anti novoročenky jsem na měsíc únor zvolil návrat k líbivé klasice lidových suvenýrů. Bohužel kůra, mech a lišejníky nezaručují pohádkové kouzlo někdejších rukodělných figurek, ani když jsou pravé, natož instantní umělohmotná náhražka. Fungl nový panáček na snímku z dílny anonymního výrobce je sice z poctivého přírodního materiálu a má všechny důležité atributy tradičního suvenýru z Krkonoš, jen je všecko nějak příliš dokonalé a neosobní jako většina výrobků vícekusové sériové produkce. Takhle nějak v lidovém podání sekal Baťa cvičky na běžícím pásu. Nezbytný širák se sklopenou krempou je ledabyle posunut ke straně, kukuč se šilhajícíma očima by slušel filmovému Sarka Farkovi a přerostlý pocuchaný plnovous je naštěstí ke cti svého nositele prost viditelných zbytků jídla. Kabátec padne jako ulitý bez patiny letitého nošení a do úzkých strečových nohavic by se ztěžka nasoukal i hodně vychrtlý anorektický teenager. Fajfka docela ujde, i když připomíná spíš vodní dýmku. Ale ta hůl! Páni inženýři, tohle má být Krakonošův kohát? Celkové kompozici nepřidá ani ten oblázek imitující skalisko. A miniaturní kýčový soklík z březového plátku nehodný vládce pohoří už vůbec ne. No, trochu jsme jeho majestát zdrbli, tak snad závěrečný verdikt vše napraví: „Mámo, dej konečně panu prodavači požadovaných 350 korun, ať mají kluci z těch zatracených hor něco na památku a můžeme jít na pivo!"

Nepublikováno

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.

Soukromá svobodská galerie ANTIS představuje svou nejnovější akvizici. Jedno z prvních děl začínající insitní umělkyně Jany „Picaso" P. velkoryse věnované majiteli při jeho osobní návštěvě v autorčině atelieru s dalšími rozpracovanými náměty je malba na plátně komorních rozměrů 50 x 40 centimetrů v plných jásavých až dryjáčnických barvách s kontrastním černým pozadím nazvaná jednoduše Slon. Různě velké barevné plochy nelomených tónů jsou pečlivě poskládány jakoby podle předem připravené šablony do celkové kompozice vyvolávající v divákovi omamnou cirkusovou atmosféru. Zvolená barevnost plně vystihuje bezelstnou otevřenou duši neškolené malířky a dokáže rozsvítit i intimní přítmí galerijní instalace. Artefakt, který autorka ze skromnosti nepodepsala s odkazem, že ještě nemá nacvičenou signaturu je emocionálně cenným přírůstkem sbírky a stejně jako ostatní vystavené položky neprodejný.

Nepublikováno

První úplněk letošního roku zazářil na obloze ve znamení Lva ve čtvrtek 25. ledna v 18 hodin 53 minut pinktlich. My, co jsme na lunární fáze hákliví, ať už na ně věříme nebo ne, býváme i několik dní ještě unavenější než jindy. Podráždění, protože nás bolí klouby a palice. Trpět v ten čas můžeme i nespavostí, nočním probouzením (málem jsem v nesoustředěném rozpoložení napsal pomočováním) zvýšenými úzkostmi i skleslou náladou. Začínám věřit, že není náhoda když při úplňku mnoho lidí mizerně spí, zvířata jsou neklidná a psi, pokud si nehoví s paničkou pod peřinou, štěkají. Je-li Měsíc schopen hýbat masami vod na celé planetě Zemi, proč by nemohl mít na svědomí zjitřené emoce a ovlivnit nálady, přírůstky i úbytky na váze, úzkostné stavy, kdy se ozývají staré rány a jizvy na těle i na duši, prý i kvalitu a růst vlasů a nehtů dokonce i celkový zdravotní stav. Leckterý lékař by mohl vyprávět hodiny jaké to je sloužit noční směnu při úplňku. Také kolegové houbaři o tom vědí své. A co na to vědma stará Blažková? Odpočívat Tondo, odpočívat! Nic nezačínat a meditovat. Tak teda medituji a první, co mě napadlo je proč se lednovému úplňku říká Vlčí?

Jestlipak víte, milé děti, co je to čarověník? Ne, ne Honzíku, žádný čarodějník, ale čarověník! Cituji z Wikipedie, která je chytřejší než my všichni dohromady: „Čarověník je chomáčovitá nebo metlovitá znetvořenina na stromech a keřích, která je tvořena hustěji nahloučenými větvičkami, často odlišného zabarvení, tvaru a uspořádání olistění (jehlic)". A ještě jedna citace, tentokrát Jiří Sádlo v časopisu Vesmír: „Někdy to dělá houba, roztoč nebo vir, který se splaší, rozhodí genetiku stromu a vytahá z ní jiný program větvení, než se tam původně realizoval. S nimi nic není, strom je musí živit. Klasicky to dělá na bříze rod Taphrina, např. Kvilda na Šumavě je toho plná". Nejen na Šumavě. I v Krkonoších zejména na Rýchorách lze na břízy s různě velkými boulovitými patvary na větvích občas natrefit. Postrádají sice tajemnou magičnost jehličnanů, zato pro kluka s kudlou v ruce a kapkou fantazie v makovici byly v polovině minulého století, když ještě neexistovaly elektronické hračky jako tablety a mobily, vítanými polotovary fantaskních figurek třeba při pastvě stračeny, mlsné kozy nebo hejna husí.