Freiheit

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.

Rok 2008 je pro dobrovolné hasiče ze Svobody nad Úpou rokem oslav kulatého 140. výročí od založení sboru. Jejich dávní předchůdci se na ustavující schůzi sešli 5. 10. 1868. Do konce téhož kalendářního roku bylo zapsáno 70 aktivních členů. Pro většinu svobodských mužských bývalo členství v nezištné armádě bojovníků s živly nejen samozřejmou morální povinností, ale i chlapskou ctí. Není divu, že hasiči byli také jedním z prvních spolků, obnovených dvanácti novými osídlenci po druhé světové válce hned v září 1945. Někteří z nich jsou i na uvedeném snímku z druhé poloviny 40. let. Nahlíženo od leva stojí zahradník Josef Čermák, v populárním battle-dressu spojeneckých vojsk s medailí Za chrabrost na prsou, příslušník britských pozemních jednotek, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. (Dodatečně identifikován jako holič Wilém Lasík). Jistě jsou i pod korouhví svého patrona u nebeské stříkačky připraveni zasáhnout, kdyby u nás dole něco opravdu hořelo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/2

Dobrovolní hasiči v Žacléři slaví v letošním roce 135. výročí od založení prvního organizovaného, tehdy německého spolku. Památek z jeho ranné historie se zachovalo poskrovnu. Výrazný portrét hasiče s hejtmanskými výložkami a jubilejní pamětní medailí císaře Františka Josefa I. na hrudi, signovaný Rudolfem Patzeltem z v té době významného trutnovského fotoateliéru v Nádražní ulici, patří k těm vzácnějším. Velká písmena FS na nablýskané přilbě, dešifrovaná jako Feuerwehr Schatzlar, se nakonec ukázala jako jediný falešný detail na jinak velice věrném portrétu zhotoveném na kartonu o rozměrech 40 x 50 cm dnes již zapomenutou fotografickou technikou, spojující reprodukci zvětšeného negativu s ručním nanášením pastózní barvy. Podle společné fotografie z roku 1913, měli totiž žacléřští hasiči na přilbách dvě stylizované jedle se vztyčeným medvědem z městského znaku. Na uváděné fotografii lze navíc bezpečně identifikovat fešáka, který se pravděpodobně v tomtéž čase nechal portrétovat. Jeho totožnost potvrzuje i další soudobý snímek, rovněž v majetku městského muzea v Žacléři, kde je tehdejší hasičský velitel Carl Steiner obklopen roztomilými hasičátky z mládežnického oddílu. Podle adresáře z roku 1911 provozoval tenkrát ve výstavném domě Hugo Tauchmanna na žacléřském náměstí čp. 7 jistý Carl Steiner taxislužbu a autodopravu. Další pátrání po jednom z dávných velitelů nabízím současným hasičům jako zajímavý domácí úkol v pauzách mezi ostrými výjezdy a zároveň jim přeji, aby byly ( ty pauzy, pochopitelně ), co nejdelší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Symbolicky v předvečer mezinárodního Dne válečných veteránů, připadajícího na 11. listopad, obohatila můj archiv dokumentární foto pohlednice ze svobodského ateliéru Josefa Jeschke, vydaná k slavnostnímu svěcení praporu spolku vysloužilých vojáků z Maršova I. a II. 26. července 1936. Pro tehdejší dobu je víc než příznačné, že vedle žerďových stuh od místních počestných dam a družiček je na čestném místě stuha kmotry praporu paní Evelyny Piette, manželky majitele papírny Ludwiga Piette - Rivage, pokračovatele podnikatelských, humanistických a mecenášských tradic svého děda a především otce Prospera. Na polní mši u pomníku padlých z I. světové války před maršovskou školou ji však zastupovala paní Marie Kneifelová. Místní skupina Svazu vysloužilých vojáků se vyčlenila z původního vojenského spolku válečných veteránů, založeného pro velký Maršov krátce po prusko - rakouské válce již roku 1869. Ustavující schůzi z popudu poštmistra Rudolfa Scholze svolal provozní ředitel Pietteho papírny Rudolf Metzenauer spolu s truhlářem Johannem Bönschem z čp. 51 23. září 1900 s účastí 45 zakládajících členů. V první polovině 20. let minulého století, kdy velitelskou funkci od sedláka Wenzela Schwantnera z Maršova II. převzal truhlář Konrád Kneitschel z čp. 78, čítal spolek, sdružující členy z obou prvních dílů Maršova, celkem 118 mužů. Není bez zajímavosti, že první spolkový prapor, tehdy ovšem se symbolikou Rakousko - uherské monarchie, byl vysvěcen 28. 6. 1903.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Charakteristickým pohledem z podhůří východních Krkonoš na ladnou křivku hřebenového panorama bych čtenářům rád připomněl ve výčtu regionálních tvůrců poněkud pozapomínaného malíře Jaroslava Otmara (nar. 15. 3. 1901 v Lomnici nad Popelkou, zemř. 23. 4. 1974 v Trutnově). Nesporné výtvarné vlohy kultivoval soukromými konzultacemi u svého vrstevníka, všestranného umělce Karla Otáhala (1901 - 1972). Už před rokem 1949, kdy ještě pracoval jako úředník na ředitelství Státních drah v Hradci králové, byl v čilém kontaktu s tamními amatérskými výtvarníky. Poté se přestěhoval do Trutnova a jako částečný invalidní důchodce byl 1. 10. 1954 jmenován okresním archivářem. V úzké spolupráci s trutnovským starousedlíkem, kronikářem a vlastivědným badatelem Oskarem Nimschem (1887 - 1976) působil v archivu do 30. 7. 1957. Společně s trutnovskými výtvarníky příležitostně vystavoval zejména krajinné scenérie z důvěrně známého okolí a městská zákoutí, z nichž mnohá, jako například pověstnou Dračí uličku, dávno odvál čas. Otmarovo dílo, rozptýlené mezi soukromými držiteli je zastoupeno v Galerii města Trutnova i v Muzeu Pokrkonoší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš" zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve v neděli 17. 12.). Tradiční uniformy „modré armády" vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí". Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. 10. 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschke k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště schází na snímku ještě dva železničáři - Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „...vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem,/ tím už jsem nejel."

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/9

Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.

/Otfried Preussler/

V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."