Freiheit

Z hlubinných děl zdejších zlatých dolů je známá jáma Zlatý klas v areálu Vratislavského cechu a především jáma Trenčín na dně největšího místního odvalu zvaného Velká pinka. Ta je před vámi vysoko ve svahu Bartova kopce (od jména Bartoloměj) v přímce za tímto informačním panelem. Stejným směrem vede v podzemí mírně stoupající dědičná štola, hloubená v 16. až 18. století kvůli odvodnění a zpřístupnění šachet. V první etapě byla ražena asi do roku 1618. Dochované zprávy uvádějí její vyčištění za Schwarzenbergů v 18. století a další ražbu, která skončila v roce 1771. Konečná délka podzemního díla není známá, ve svahu jsou patrné nejméně dva trychtýře nad zasypanými světlíky. Kvůli špatným výsledkům skončila už v roce 1772 těžba na celých Rýchorách a od těch dob i dědičná štola Klinge pustla. I když je její ústí zavalené, stále tu vytéká voda, a proto bylo už kdysi opatřeno kamennou studánkou. Podle štoly Klinge se německy jmenovala i sousední osada Bystřice založená v roce 1781, tedy krátce po ukončení těžby zlata. Hornický pojem dědičná štola odráží skutečnost, že odvodňovací a zpřístupňující chodby horníci hloubili mnoho let, někdy celé generace.

In: Zlatá cesta - informační panel

Osada Bystřice získala svůj český název v roce 1945 překladem z původního Klinge. Správně vždy patřila k obci Mladé Buky a vedle služebny finanční stráže tu býval ještě parní mlýn s pilou a výrobna šindelů. Vyrostla v údolí Staré vody, dnešního Zlatého potoka, kolem  stoupy na drcení zlatonosné rudy, postavené novými majiteli vlčického panství Schwarzenbergy roku 1678. Záhy tu krčmář Christoph Baudisch otevřel i první primitivní pohostinství. V roce 1893 postavil Josef Franz, na spáleništi staré dřevěné hospody Johanny Franzové, honosnou zděnou výletní restauraci s velkým tanečním sálem a množstvím dřevěných stolů a lavic pod širým nebem s celkovou letní kapacitou až 250 hostů. Za zvuky orchestrionu a na vyhlášený jablečný mošt sem až do konce II. světové války mířily generace výletníků neděli co neděli. Po válce a vystěhování většiny německých obyvatel z necelé dvacítky tehdejších domů  tu byly ustájeny jalovice pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště. Konečnou demolici 15 pobořených domů, provedla armáda stejně jako v sousedních Sklenářovicích v roce 1960. Zůstaly jen poslední tři, kaple a sochařem Rollandem Hantlem z Mladých Buků opravená kalvárie z roku 1889.

In: Zlatá cesta - informační panel

V hornické terminologii jsou sejpy, tedy haldy přeprané hlušiny pozůstalé ze získávání zlata z říčních náplavů i nadrcené horniny z míst ložisek. Největší kumulace těchto nenápadných terénních kopečků dnes porostlých vegetací je v celé oblasti „rýchorského zlata" právě zde. Niva zlatonosné „Staré vody" si vysloužila název Zlatý potok. Během generací byly sejpy několikrát přerýžovány nebo rozebrány skláři hledajícími kusy křemene coby suroviny potřebné pro výrobu skla. Určit jejich stáří je proto těžké. Podle pověstí se zlato na úpatí Rýchor dobývalo už od začátku 11. století. První písemná zpráva však je až z roku 1542. Někteří badatelé přisuzují zdejší sejpy dokonce Keltům, kteří rýžování zlata nepochybně znali. Keltské osídlení však v Krkonoších nebylo dosud doloženo. Ojedinělý, nejseverněji v Čechách odkrytý nález keltských mincí - duhovek v Trutnově před rokem 1908, to nepotvrzuje, ale ani nevyvrací.

In: Zlatá cesta - informační panel

Devítikilometrový okruh nese jméno zdejšího významného průmyslníka a spoluzakladatele spolků turistiky i zimních sportů Prospera Pietteho. Původem lucemburského občana současníci nazývali Otec Krkonoš. Cestou poznáte památky spojené s aktivitami Prospera Pietteho, historické průmyslové objekty, pomník básníka Körnera, vzácnou lokalitu s desítkami mravenišť, lesní hospodu Modrokamennou boudu, romantický Klauzový důl, lesní expozici krkonošských hornin aj. Vycházkovou trasu na návrh Hradní společnosti Aichelburg zřídila Správa KRNAP s městem Svoboda nad Úpou. Práce provedl tým informačního centra Veselý výlet. Texty na 32 informačních panelech připravil Antonín Tichý a Pavel Klimeš s odbornou pomocí Radko Táslera. Hlavní směr určují nejvýše umístěné směrovky v podobě ruky, opačný směr okruhu ukazují druhé směrovky od vrchu.

V továrně firmy Japio na šití stanových dílců byla původně strojírna a umělecké zámečnictví Wenzela Schneidera založená v roce 1893. Známou se stala vedle výroby bruslí, žehliček či ozdobného kování k nábytku hlavně jako první československá výrobna vázání k lyžím. Po druhé světové válce zde kompletovali populární sněhové brusle značky Tajfun. Byla tu též provazárna, později dílna národního podniku Úpavan se stejným zaměřením výroby jako nyní. Sousoší korunování Panny Marie z roku 1865 stálo před výstavbou tovární budovy volně ve skupině stromů na pozemku zakladatele, hospodáře Hoffmanna z domu čp. 55. Zdejší cestu z náměstí do Janských Lázní začal stavět majitel panství Johann von Silberstein v roce 1848. Aby ji v roce 1853 na své náklady mohla obec dokončit, prodala část lesa na protějším kopci. Z té doby je přilehlý kamenolom, kde se nacházely krásné dendrity. Se silnicí vznikla i lipová alej, každý stromek stál tenkrát jeden zlatý.

In: Via Piette - informační panel

Tady dříve končila zástavba městečka Svoboda. Po obou stranách hlavní cesty do Janských Lázní stálo nejpozději od první poloviny 18. století osm chalup živnostníků. V roce 1778 jim přidělili čísla popisná 53 až 60, dnes 453 - 460. K malým stavením, připomínajícím více horské chalupy, než někdejší velké dřevěné měšťanské domy na náměstí a v hlavní ulici, patřily zahrady s pastvou a senem sotva pro kozu. Podle soupisu z roku 1843 dnes v nejpůvodnějším stavení čp. 53 bydlel a čtrnáct let učil kantor Anton Kahl. Proto se místu říkalo Školní vršek. V čp. 54 měl dílnu švec Adalbert Hofmann, v již zaniklém čp. 55 a 56 žili tesař Herrmann a další švec Mohaupt. Dům čp. 57 tehdy patřil nádeníkovi Wimerovi, čp. 58 mlynářskému tovaryšovi Rosemu. V chalupě čp. 59 měl stav tkadlec Anton Fiebiger. Chalupu čp. 60 obýval už třetí zdejší švec Ignatz Hofmann. Pod její střechou se 3. června 1904 narodil legendární lyžař Franz Wende. Skokan a sdruženář se zúčastnil i prvních zimních olympijských her v Chamonix v roce 1924, kde jako nejlepší Čechoslovák ve skoku skončil na 10. místě. Později vybojoval dvě bronzové medaile na mistrovství světa, byl dvojnásobný mistr ČSR, trojnásobný mistr Polska aj. Jméno Franze Wendeho nesl kdysi známý skokanský můstek na protější stráni. Po květnu 1945 byl vystěhován i se sousedy do Německa, kde v roce 1968 v Bad Harzburgu zemřel.

In: Via Piette - informační panel

Barokní sousoší od neznámého autora se sochou Panny Marie na vyvýšeném sloupu a sv. Floriánem a sv. Antonínem Paduánským s Jezulátkem v náručí na postranních samostatných postamentech, pochází nejspíš z poslední čtvrtiny 18. století. První písemná zmínka je ve farní kronice roku 1837. Střední část sloupu z odlišného druhu pískovce s girlandami a nápisem v kartuši, který volně přeložen do češtiny zní „Pros za nás, abychom šli cestou ctnosti a ke slávě z hrobu povstali", je vzadu datována letopočtem 1844, kdy bylo sousoší pravděpodobně empirově přestavěno. Lípy byly vysazeny později. Od první světové války se v souvislosti se stavbou nové silnice do Janských Lázní, které musela ustoupit část původního domu č. 52 a pak ještě v několika vlnách, až do konce 60. let minulého století objevovaly nevyslyšené snahy o přemístění sousoší v zájmu bezpečnější dopravy.

In: Via Piette - informační panel