Freiheit

Radnice ve Svobodě nad Úpou je prvně zmíněna v trutnovské kronice Simona Hüttela v souvislosti s vytyčováním hranic na Černé hoře v roce 1587. Byla postavena nejspíš po velkém požáru v roce 1571, kdy v centru hornického městečka vyhořelo 16 domů. Ničivému požáru podlehla opět v roce 1599 i se všemi obecními písemnostmi. Stará dřevěná radnice s věžičkou a podloubím měla na stropním trámu datum 1677. V roce 1869 zbořenou stavbu nahradila současná pseudogotická budova podle plánů místního provádějícího mistra Antona Gansela, který se zjevně inspiroval radnicí v Trutnově. Při ukončení stavby 25. července 1869 byla do věžní kopule uložena pamětní listina, nalezená při rekonstrukci v roce 1966. V přízemí prosperoval vyhlášený hotel Radnice s výhradním oprávněním čepovat pivo z Klugova parního pivovaru v Rudníku. Od roku 1955 bylo v budově umístěno kino Máj, od roku 1974 ještě Kulturní klub. Vedlejší budova Městského úřadu, kam byly správní instituce postupně převedeny, je rodný dům textilních podnikatelů Josefa, Johanna a Ignaze Etrichů, kteří jej darovali obci v roce 1901. Z pozemkových výnosů se měla vyplácet podpora obecním chudým. Ignazův syn Igo Etrich, narozený roku 1879 v Horním Starém Městě u Trutnova, byl světově uznávaný průkopník letectví a konstruktér letounu Taube (Holubice).

In: Via Piette - informační panel

Trutnovský kronikář Simon Hüttel zmiňuje blíže neurčenou strážní věž na řece Úpě v souvislosti s plavením dřeva v 16. století. Pravděpodobně je to táž, která byla poblíž trhového náměstí mladého hornického městečka Svobody nad Úpou přestavěna z kamene v roce 1608. Na strategickém místě u brodu na důležité stezce spojující vlčické panství přes úbočí Rýchor se Slezskem se kdysi vybíralo mýto. Úzká věž na šíři jednoho klenutého oblouku podloubí byla záhy rozšířena přístavbami. Vznikl mohutný městský dům s vysokou sedlovou střechou a dvakrát předsazeným štítem. Vikýřovými vraty se na patrovou půdu ukládalo seno nebo obchodní zboží. V přízemí se zachovaly renesanční klenby a kamenné zárubně dveří. Koncem 20. století byl jeden z nejstarších domů ve městě značně zchátralý, až se v roce 1995 dočkal rekonstrukce provedené majitelem Miroslavem Hedvičákem. Současný pension Měšťanský dům s restaurací si uchoval vzhled renesančního domu a původní stavební prvky jej řadí mezi vzácné kulturní památky. Je poslední připomínkou historické zástavby městského jádra, ovlivněnou z blízkého Slezska, stejně jako sousední hornická města Vrchlabí a Žacléř. Dřevěné domy se sedlovou střechou, vysokou bedněnou lomenicí a podloubím, s chlévem, dílnou či krámkem do ulice a obytnou místností v zadním traktu, byly pro Svobodu nad Úpou typické.

In: Via Piette - informační panel

Citlivě opravený zděný dům s neobvyklou dvojitě mansardovou střechou a výraznou kamennou zárubní vchodových dveří s obloukovým klenákem je znám pod lidovým názvem „čínská pagoda". Vznikl krátce po prvním očíslování domů, které ve Svobodě nad Úpou proběhlo v roce 1768 na místě dřevěnky ovlivněné pozdní gotikou z původní městské zástavby. Ve vstupní hale se dochoval u měšťanských domů neobvyklý masivní základní kámen s letopočtem výstavby 1786 v ozdobné kartuši. Z historie domu známe málo. Poskytoval přístřeší různým živnostem, v polovině 19. století například řeznictví nebo o 70 let později výčepu vína. Ve druhé dekádě 20. století sem z protějšího domu čp. 105 přestěhoval svou tiskárnu vydavatel mnoha zajímavých tiskovin Franz Feix. Po l. světové válce byl prvním předsedou obecní samosprávy v novém státním uspořádání ČSR. Prosperující podnik převzali po roce 1945 bratři Volhejnové. Jejich podnikání ukončil nástup komunismu v únoru 1948. Dnes je chráněná kulturní památka sídlem řemeslníka a jeho rodiny.

In: Via piette - informační panel

Doklady o stavebníkovi, který v první čtvrtině 19. stol. přestavěl původní renesanční dřevěnku na pozdně empírový zděný měšťanský dům s mansardovou střechou a štukatérskými prvky ve výzdobě fasády, se nezachovaly. Indicie, že to byl některý z místních početných majetných Etrichů, podporuje i dochovaná domovní značka s kotvou a iniciálami I. E. na středním mělkém risalitu průčelí. Pozdější majitel, lékárník Emanuel Breuer z Trutnova, tu 1. 6. 1865 zřídil lékárnu U Panny Marie Pomocné. V roce 1884 otevřel po dlouhých administrativních průtazích i filiálku v domě Fortuna v Janských Lázních. Jeho potomci stáli za zdejší tárou se sortimentem rozšířeným o foto potřeby a drogistické zboží do roku 1945. V roce 1910 zde přes protesty svobodských občanů zahájila provoz také první benzinová čerpací stanice v úpském údolí. Jako vzorový doklad historické zástavby města byl dům vyhlášen kulturní památkou. Citlivě renovován a přejmenován byl koncem 20. století.

In: Via Piette - informační panel

Pozdně barokní měšťanský dům se šířkovým průčelím děleným toskánskými pilastry a rokokovou štukatérskou výzdobou fasády je státem chráněná kulturní památka. Do sedlové střechy byl vysunut obytný vikýř s okrasným segmentově zakončeným štítem. Na postranních pilířích stávaly pískovcové vázy. Dlouhou dobu byl v majetku podnikatelské rodiny Etrichů, která dala městu v průběhu let několik starostů. Ve dnech 12. a 13. září 1779 zde přenocoval budoucí císař Josef II. s doprovodem generálů Laudona, Wurmsera a dalších hodnostářů, při inspekční cestě po bojištích „bramborové" války s Pruskem. Na paměť této události na domě 12. září 1880 odhalili mramorovou pamětní desku. Slavnostní projev přednesl čestný občan Svobody nad Úpou, janskolázeňský lékař Dr. Bernhard Pauer z Trutnova. V době protihabsburské euforie po první světové válce byla deska v srpnu 1923 odstraněna a uložena v místním muzeu, odkud zmizela.

In: Via Piette - informační panel

Pozdně gotický dřevěný kostelík ve Svobodě nad Úpou založili husitští kazatelé v roce 1584. Patřil jako pobočný do Mladých Buků a byl zasvěcen sv. Adalbertovi (Vojtěchovi). Současný barokní jednolodní kostel sv. Jana z Nepomuku nechal vystavět na stejném místě Josef Adam ze Schwarzenberku v letech 1777 - 1779. Z původního kostela zůstal zachován chór. Presbytář, loď a sakristie sklenuté plackou jsou přistavěny. Hranolovitá věž vysoká 35m byla postavena až v roce 1836. Řadu svobodských zvonů, zničených v obou světových válkách, nahradily současné dva zvony z dílny Marie Tomáškové - Dytrychové z Brodku u Přerova, pořízené zásluhou pátera Jaroslava Tyrnera a vysvěcené 23. dubna 1994. Stropní fresky namaloval v roce 1932 profesor Dominik Brosick z Jablonce nad Nisou. Do roku 1888 byl v předpolí kostela hřbitov v té době přemístěný na Sluneční stráň. Na místě zrušeného pomníku padlých v I. světové válce s postavou archanděla Michaela v rytířské zbroji od sochaře Emila Schwantnera, stojí od roku 1973 Růžencová Panna Maria ze zrušeného hřbitova v Trutnově na Kryblici. Fara s typickou valbovou střechou je z roku 1770. Zděný dům čp. 6 vedle kostela je bývalý nadační špitál a chudobinec, založený Johannem Adamem Schwarzenberkem 6. dubna 1683. Vpravo od kostela, na místě domu čp. 9, stávala první známá budova farní školy z roku 1747, připomínané již v roce 1681.

In: Via Piette - lnformační panel

Romantický německý básník Karl Theodor Körner, svým osudem i posmrtnou slávou připomínající českého Karla Hynka Máchu, se narodil v Drážďanech 23. září 1791. Zážitek milostného vzplanutí k Veronice Hollmannové, dceři boudaře z Nové Slezské boudy, vylíčil v nedokončeném díle Cesta do Krkonoš. Básně věnoval i prameni Labe a Sněžce, které navštívil. Bouřlivý život v Lipsku musel ukončit po nešťastném souboji. Poté studoval dějiny a filozofii v Berlíně. Často navštěvoval Karlovy Vary, kde poznal Goetha. V lednu 1813 se stal c.k. dvorním divadelním básníkem ve Vídni. Po výzvě pruského krále Fridricha Viléma III. k boji proti Napoleonovi vstoupil ve Vratislavi do Lützowova sboru „černých myslivců", který ve svých nacionálně laděných básních proslavil. Zemřel ve věku 22 let na následky válečného zranění 26. srpna 1813. Nejznámější sbírka básní Lyra a meč vyšla až po autorově smrti. Stal se symbolem bojovníka za svobodu německého národa. Ve vojenské uniformě jej zobrazuje i bronzový reliéf od L. Zapfa na 4 metry vysokém pískovcovém obelisku,  odhaleném na památku jeho pobytu v Krkonoších po sto letech 10. srpna 1913 pobočkou Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. s výraznou podporou firmy P. Piette. Řada podobných pomníků byla v té době postavena především v severních Čechách.

In: Via Piette - informační panel