Freiheit

Udržujte rituály, je to základ spokojeného života, valí se na nás jako mantra zejména z barevných časopisů pro ženy. Doporučuje to pochopitelně devět z deseti uznávaných psychiatrů. Desátý je ten můj. Souhlasím, že nás každého srozumitelné i méně pochopitelné rituály provázejí životem. Dokud jsem byl bezstarostný svobodný mládenec a žil ze dne na den jako to biblické ptactvo nebeské jedl jsem, když přišel hlad, pil když jsem dostal žízeň. Když bylo světlo, pracoval, když byla tma, spal a na rituály - neměl ani pomyšlení. Po založení rodiny, dostavily se nečekaně i rituály. Jsem už starý pes a tenkrát jsme tomu říkali dělba práce. Dnešní emancipovaní mladí lidé by to snad ani dál neměli číst, aby mě někdo nenařknul ze šíření hejtů.

„Do Rodinného výčepu jezdím autem a nikdy mi nevadilo, že se nemohu napít z výčepní nabídky. Jen jednou mi bylo líto, že jsem si nemohl připít portským s těmito chlapíky. Zítra to bude 20 let a stále si ten pocit neúčasti pamatuji.

Tak na zdraví! Pavel"

Fotografie s textem, která přistála v mé e-mailové poště a zřejmě i ostatním zúčastněným z Veselého výletu vyburcovala v jednom z mých posledních stařeckou demencí nezasažených mozkových závitů milou vzpomínku souběžně s neodbytným nutkáním vysvětlit, jak to všecko vzniklo. Ve Výčepním listu číslo 3 uváděném toho 6. července 2002 do rukou dychtivých prvních čtenářů při velkolepé oslavě Dne Výčepního listu na zahradě u Rodinného výčepu v Přibyslavi vyšlo totiž mé „originální" Interview pod stolem s fotografem Bohdanem Holomíčkem zaměřené primárně na hospody. Sešli jsme se k němu už v březnu toho roku v Bohdanově domovské restauraci Lesní dům v Janských Lázních. Z jakési světácké rozmařilosti jsme k rozhovoru bohatýrsky popíjeli ne zrovna nejlevnější portské a do zavírací hodiny jsme se tímto ušlechtilým nápojem gentlemanů dokázali zřídit jak ti vyhlášení carští důstojníci. Na článku to redakční rada naštěstí nepoznala, ale jak známo v české kotlině se nic neutají. Má pověst téměř abstinenta, který maximálně láká nezkušené děvy na omšelou rádobyvtipnou průpovídku - když gin tak jedině s Toníkem - doznala značné trhliny. Začalo se šuškat, že Tonda je na portské. Při každé jen trochu vhodné příležitosti mě nějaký vtipálek buclatou lahvinkou lahodného moku Porto tawny z oblasti Alto Douro na březích stejnojmenné řeky v Portugalsku obdaroval. Můj nedostačující apetit zdaleka nestačil k jejich konzumaci, a tak jsem je ač nerad a opravdu jen sporadicky pouštěl mezi dobrými přáteli dál do oběhu. Takhle jednoduše se zrodila legenda na jejímž vzniku má svůj podíl i uvedený nevinný snímek. Kuriozní je pouze skutečnost, že jsem nikdy před tím a vlastně ani potom portské ve zvýšené míře nepil a před víny jiných značek nepreferoval. Při dnešním po dlouhé době usrkávaném pohárku jsem navíc pojal nápad stvořit popisku pouze ze slov počínajících písmenem p.

„Slavnostním naražením prvního pivního sudu začal v sobotu v poledne v Mnichově 186. ročník Oktoberfestu 2019. Tradiční pivní festival, na který už od rána proudily desetitisíce lidí, by do 6. října mělo navštívit kolem šesti milionů hostů. Nejspíš zde znovu vypijí přes sedm milionů litrů piva, které je letos opět o něco dražší než před rokem". Citovaná zpráva z denního tisku oznamuje každoroční podzimní svátek milovníků zlatavého moku, který před mnoha lety začal královskou svatbou a stal se postupně největším festivalem piva na světě. Netuším, zda je na některém z čepů naražena i žhavá novinka náchodského pivovaru Primátor z roku 2017. Výčepní pivo Antonín ověnčené zlatou medailí z mezinárodní degustační soutěže Brussels Beer Challenge, které se zúčastnilo více, než 1500 piv ze 40 zemí světa uvařil sládek Petr Kaluža k 145. výročí založení pivovaru a pojmenoval ho po prvním sládkovi Antonínu Lutzovi. „Toník mi dělá opravdu radost. Je to taková má osobní pocta řemeslu a umu našich předků a snaha ukázat, že i „obyčejné pivo", pokud tomu dáte vše, lze udělat výjimečným způsobem. Základem plnosladového výčepního piva Antonín, jsou slady dvou odrůd Malz a Bojos, nelze opomenout i mimořádně kvalitní čistou vodu z přírodní rezervace Adršpašsko - teplické pánve. Pivo je vařeno náročným technologickým způsobem na tři rmuty, který mu dává výraznou sladovou plnost. Chmel je přidáván během varu na třikrát, intenzivní chmelovou hořkost a vůni s dlouhodobým dozníváním pak pivu dodávají české odrůdy chmelů Žatecký poloraný červeňák a Sládek." Slavnostní naražení pivovarské novinky se uskutečnilo v pátek 7. dubna 2017 v 15 hodin před radnicí na Masarykově náměstí v Náchodě.

Ve středu 22. května v 18 hodin 11 minut večer mi z ničeho nic zavolal Petr Rýgr s nabídkou, jestli bych nechtěl - když už má dnes svátek Emil - napsat nově něco o trutnovském sochaři Emilovi Schwantnerovi. Tak proč ne? U nás v Podkrkonoší je to sice mockrát vymlácená sláma, ale několikrát už jsem se přesvědčil, že pár kroků za humny jeho jméno veřejnosti mnoho neříká. Teprve v posledních letech se pozapomenutý sochařský fenomén uváděný dlouho i v odborných kruzích jako regionální umělec stává po zásluze uznávanou veličinou přesahující lokální hranice české kotliny. Jedním z jeho nadšených propagátorů byl nedávno předčasně zesnulý sběratel, badatel a štědrý donátor Václav Petira, kterému bych rád tento text věnoval. Vašek už před lety rozšířil svůj sběratelský zájem o historickou figurální produkci žacléřské porcelánky i na mistrovské artefakty Emila Schwantnera, který v modelárně fabriky Theodora Pohla v Žacléři započal rozvíjet svůj výtvarný talent.

Ne, já bych nerad umíral

na lůžku při svíci

a aby u mě někdo stál,

smutný a plačící.

Já ležet bych chtěl v lopuchách,

co velkým listem svým,

by zakryly můj pyšný strach,

budu-li zbabělým.

(František Halas)

***

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších českých hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná řezbářský artefakt, na němž nezjištěný mistr zvěčnil čelně pivní sud s německým nápisem „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582", včetně dnes již zapomenutého loga podniku. Symbolická postava muže, sedícího v rozjuchané póze obkročmo na sudu, se svými atributy neomylně hlásí k pivovarské chase. V pravé ruce třímá dřevěnou paličku bednářů, v levé pak napěněný tuplák zlatavého moku. Objem břicha a božská korunka na hlavě evokuje Siléna, venkovského démona z řecké mythologie, veselého kumpána a opilce, klátícího se na oslu v čele Bakchových triumfálních průvodů. Nebo je to bájný flanderský král Gambrinus, který podle staré ságy údajně jako první vařil pivo pro franckého vladaře Karla I. Velikého a stal se tak patronem všech pivařů i pivovarníků? Až do konce 60. let minulého století se tato ojedinělá pivovarská památka skrývala pod mnohovrstevným nánosem barev na prostředních dvířkách regálu na nápojové sklo, který stál za výčepní stolicí, dnes již zaniklé trutnovské hospody „U Haranta" v horním levém rohu Krakonošova náměstí. Do populární a levné „čtyřky", kde měli svůj stálý stůl štamgasti i karbaníci, jsme tenkrát chodívali s prominutím, především na vyhlášené koňské speciality. Při rozsáhlé rekonstrukci tehdejší provozovny Restaurací a jídelen, skončila většina dobového zařízení na dvoře jako palivové dříví, aby uvolnila místo umakartovým deskám a vlnitému laminátu. Ruka se sekerou „trutnovského pijana" naštěstí ušetřila, a tak další desetiletí poskytoval útočiště pavoukům v jedné zastrčené kůlně. Po odborném sejmutí nátěrů (z nichž ten poslední, hnusně hráškově zelený, si někteří pamětníci „útulného" interiéru možná ještě vybaví), vyniká temně medová barva starého modřínu, mistrné tahy umělcova dláta a především záměr tvůrce, s jemnou dávkou humoru, oslavit letitou tradici.

In: Výčepní list 5/2003 - příloha Litera

Dnes již téměř starožitný pokus o řeč vázanou nabízím raději skrytě ve formátu pdf s patřičnými rozpaky, jako důkaz do jakých extrémů až může jinak normální člověk zajít jsa zamilován. Červeně označená slova nemají žádný zvláštní význam. Jsou to jen neodstraněné stopy po poslední korektuře, za které se omlouvám. Jako protiváhu nabízím tradičně dokonalou grafickou úpravu literární přílohy Výčepního listu.