Freiheit

Většina šťastných normálních lidí nemá o Schlaraffii, recesistickém spolku bláznů, šašků a kašparů, byť i někdy s vysokoškolským vzděláním ani potuchy. Hrstka šťastlivců o nich ví téměř všecko. Mezi oběma krajními extrémy se zmítá množina nešťastných jedinců, kterým je všecko jedno a my sběratelé. Šťastní, když se nám podaří získat nový přírůstek do sbírky a nešťastní, když se nedaří ho zařadit. Odznaky s vyobrazením sovy patří k těm zapeklitějším. Pro milovníky Schlaraffie je většinou věc jasná. Sova, konkrétně ta ze všech největší je erbovním ptákem spolku. Sedící, stojící, v letu nebo jen výrazná výří hlava, realisticky pojatá či v symbolické zkratce se na odznacích, dekoracích a medailích kolujících mezi šlarafy po celém světě tisíce vyskytuje téměř pravidelně.

Listopad je měsíc udělování státních vyznamenání, kde se to lvy jen hemží. Naše nejvyšší a jedno z nejkrásnějších vyznamenání Řád Bílého lva má krále zvířat přímo v názvu. Mezi stovkami nositelů jsou od roku 1923 opravdoví hrdinové, hlavy států, králové, prezidenti, vojevůdci, politici zaslouženě i jen z titulu své funkce - viz naši prezidenti včetně Gottwalda. Ale také několik černých ovcí jako Mussolini, Brežněv nebo Jásir Arafat. Česko je národ fotbalový a v listopadu vrcholily kvalifikační zápasy na EURO 2024 i pro naše „zlaté hochy" přejmenované s novými slušivými dresy se lvíčkem na prsou na „hrdé lvy". Podle hujerských novinových titulků píšících expertů snad ani naši borci nemuseli na utkání jezdit, jak měli vítězství a postup předem v kapse. Nakonec to zkomplikoval výbuch s Albánií a úlet tří hříšníků včetně nepochopitelné účasti poctivce, dříče a symbolu všech ctností do nočního baru a jejich okamžitý vyhazov. Poslední upocené vítězství postup přece jen zajistilo. Úkol splněn a celé vedení reprezentace končí. Zelená je tráva! Jen v Kocourkově se přepřahá spřežení, které se osvědčilo uprostřed jízdy. Je cosi shnilého... Fotbal to je hra! Lvíček na rudém dresu se červená, až málem splynul s podkladem. Další exemplář do třetice. Honosná řádová dekorace s dominantním dvouocasým lvem a českou (československou) závěsnou trikolorou patří na první pohled pro širokou veřejnost stále ještě tajuplnému zaniklému spolku recesistů a taškářů Schlaraffia. Pokud to ovšem není zdařilá montáž k oklamání sběratelských naivků. Každopádně prsní štítek ukazuje na Litoměřice. Leitmeritz, město mé vojenské služby. Budova v horním poli děleného štítku je stará renesanční radnice s podloubím na Mírovém náměstí vzniklá ve 14. století spojením dvou gotických domů. Dnes je tam Oblastní muzeum. Litoměřická pobočka Schlaraffie „Castellum Albiense" s pořadovým číslem 131 založená 30. listopadu 1896 má však úplně odlišné erbovní figury.

Nedělám si iluze, že by v českých zemích stál dávno zaniklý spolek Schlaraffia, přestože byl založen v roce 1859 v Praze, na pomyslném žebříčku zájmů široké veřejnosti nějak příliš vysoko. Ta hrstka staromilců, která o vašnostech v legračních čapkách se smyslem pro přátelství, umění a humor už někdy slyšela, se může těšit na avizovaný přírůstek do regionální knihovničky. V našem koutě Krkonoš existovaly před druhou světovou válkou dvě významné pobočky, spolkovým jazykem říše. Gigantea v Trutnově a Hohenelba ve Vrchlabí. Našlápnuto měla i stolní společnost Ecke Freiheit ve Svobodě nad Úpou. Jejich krátkou historii a seznam členů bez nároků na úplnost jsem se svým laickým přístupem bez znalosti bližších souvislostí i jednacího jazyka, jímž je stále němčina publikoval už před více než deseti lety. Je docela potěšitelné, že se na mou amatérskou práci odvolává spolkový odborník, který se zabývá zaniklými pobočkami ve světě a v současné době připravuje (samozřejmě v němčině) kroniku desetiletého (1928 - 1938) trvání samostatné vrchlabské říše Hohenelba s pořadovým číslem 277.

Od průkopnické velkolepé výstavy k 150. výročí založení uměnímilovné společnosti Schlaraffia v Praze uspořádané Městskou galerií MY v Jablonci nad Nisou, uběhla už celá jedna dekáda. Mnoho se od té doby změnilo. Schlaraffia už dávno není tajemná ani pro laickou veřejnost. Z přehlížené Popelky je alespoň v české kotlině spolek sice zaniklý, ale těšící se zvýšenému zájmu zejména ve sběratelských sférách. Historické dekorace, řády, vyznamenání, medaile a odznaky se jako mávnutím kouzelného proutku vyrojily ze zapomenutých krabic a jejich cena stoupá do závratných výšin. Ledaskdo se v duchu cítí schlaraffem.

Všímavé filatelisty, které zaujala neznámá poštovní známka u předcházejícího textu, bych rád upozornil, že exemplář není na prodej. Během několika minulých dnů se od uvedené známky důrazně distancovali ctihodní schlaraffové z přípravného výboru „XXVI. Allschlaraffisches Concil 10. - 13. 10. a. U. 160 zu Bern" i mluvčí České pošty s podpisem nečitelným. Celosvětová organizace Schlaraffia jak známo nemá v České republice žádnou pobočku kromě přípravného polního tábora v Jihlavě (Feldlager zu Iglau). Veškeré písemnosti by tudíž musely být směrovány do zahraničí a na to je poštovní známka s označením A s momentální nominální hodnotou 19 Kč proklatě málo. Jedním ze základních nepsaných pravidel recesistického pánského spolku Schlaraffia jehož ideou je smysl pro umění, humor a přátelství je, že každý vtip je žádoucí, ale nikdy nesmí nikomu ublížit. To pochopitelně virtuální podvržená známka nesplňuje, za což se eventuálním poškozeným velice omlouvám.

Nepublikováno - na vědomí pouze návštěvníkům této stránky

Socializmus s lidskou tváří bylo jen šidítko davů, které se neosvědčilo. Lidé se mnohem radši opíjejí alkoholem s lidskou tváří - ale řepa? Přesto je historicky nejstarší. Tvář vymodelovaná na bulvě patří totiž Krakonošovi. Plechovou nášivkou na helmici (zasvěcení vědí, že to byla dvojbarevná šaškovská čapka s rolničkami) se rytíři z trutnovské pobočky Schlaraffie hrdě hlásili k erbovnímu pohoří, jehož jméno Gigantea přijali. Pán hor Krakonoš se v jejich svérázné heraldice objevuje často. Stejně jako královna Sněžka nebo trutnovský drak. O původu nešťastného spojení jména bájného horského Zjevení s prozaickou řepou si dovoluji ocitovat jednu z mnoha vyprávěnek na toto téma z webu pohadkove.krkonoše.eu:

Se zvýšeným zájmem badatelů, sběratelů i laické veřejností o dlouhá léta neprávem tabuizovaný spolek Schlaraffia, se sítí poboček na všech kontinentech a s tvrdošíjně dodržovanou němčinou jako dorozumívacím jazykem, vyplouvají na hladinu všedních dnů heroické historické činy jednotlivých rytířů i zajímavé perličky z jejich života. Když se loni v prosinci slavnostně otevíral minipivovar Trautenberk na Pomezních Boudách v již před válkou vyhlášené Tippeltbaude, kterou odboráři přejmenovali na zotavovnu Družba, prošla budova radikální rekonstrukcí. Významným prvkem nového interiéru restaurace jsou po odstranění dřevěných obkladů s vyřezávanými hlavicemi od trutnovského sochaře Emila Schwantnera původní industriální nosné sloupy. Mohutné traverzy natřené základní suříkovou barvou s přiznaným reklamním nápisem výrobce, vyhlášené slévárny Josefa Hübnera z Pilníkova.

Eduard Hübner, poslední majitel slévárny v Pilníkově