Freiheit

Úřední řečí společnosti Schlaraffia je sice němčina, ale my, co neumíme kváknout ani slovo musíme zůstat u toho, jak nám zobák narost. Jenže právě v případě Rübezahla je to složitější než obvykle. U nás v Krkonoších, které jsou odpradávna prezentovány jako jeho domovina, je znám jako Krakonoš díky zběhlému řezníkovi a ochotnickému herci, profesoru Klicperovi, až od roku 1824, ale Rübezahla coby horského ducha, démona a samotné podstaty divoké přírody, znají i v mnoha dalších pohořích v celé střední Evropě. Klasická figura horského obra s výhrůžně trčícím plnovousem a mohutným kyjem v ruce, známá z obrazu rakouského malíře Moritze von Schwinda, přechovávaného v Schackgalerii v Mnichově, odkud se množství jeho kopií šíří do celého světa, byla očividně předlohou i k oběma spolkovým odznakům.

Ani slovutní páni rytíři z duchovně laděné a tajemnem opředené společnosti Schlaraffia, kteří se scházeli v trutnovské pobočce pojmenované podle latinského názvu blízkého krkonošského pohoří Gigantea, nebyli figurami bez drobných lidských slabostí. Kouřili, pivnímu truňku holdovali, vínečko a jistě i něco silnějšího v přiměřené míře ctili a zajisté s požitkem i voňavou kávičku pili. Hmotných památek na společnost, zakázanou už před II. světovou válkou a potlačovanou oběma následujícími vládnoucími totalitními režimy, hnědým i rudým se zachovalo poskrovnu. Těch reprezentujících užité umění nejmíň. O to víc potěší celkem nenápadný, v podstatě docela tuctový masivní moka šálek z tlustostěnné keramiky vyrobený tradičním výrobcem stolního nádobí porcelánkou v Lokti začleněnou po roce 1918 do koncernu Epiag (Erste Böhmische Porcellanindustrie A. G. in Karlsbad). Nebýt výmluvného modrého kobaltového znaku pod polevou na jinak bílém hrnečku bez jakýchkoliv dalších nápisů, ani by nikoho nenapadlo zařadit ho do restaurační výbavy vyhlášeného šlarafského hradu v Trutnově Na nivách, kde se členové z regionu setkávali každé zimní pondělí od roku 1926. I kdyby byla hrnečků vyrobena jen pouhá stovka - menší serie by se výrobně nejspíš nevyplatila a možná chtěl každý šlaraf mít ten svůj - kdo ví, kam se podělo těch zbývajících 99?

Nepublikováno

Pod spolkovou přezdívkou „rytíře" recesistické pánské společnosti Schlaraffia, konkrétně její pobočky Gigantea, která sdružovala členy z Trutnovska a odvozovala svůj název od dávného pojmenování Krkonoš, se v polovině 30. let minulého století skrýval vrchlabský rodák inženýr Otto Schrimpel, v mnoha případech psaný též Schrimpl. Teprve s přispěním respektovaného odborníka Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze vyšlo najevo, že to byl také letecký konstruktér, který spolu se starším kolegou ing. Quido Prieselem postavil už v roce 1914 ve vrchlabské karosárně synů Ignáce Theodora Petery letuschopný motorový stroj. V I. světové válce se zařadil svými pěti sestřely nepřátelských letadel k nepočetnému seznamu leteckých es rakousko - uherského letectva pocházejících z Čech. Slavný jako krkonošská jednička Eugen Bönsch z Luční boudy sice nebyl, ale i s tím sporným pátým sestřelem je zajímavou postavou mezi odvážnými muži na létajících strojích původem z Krkonoš.

Pokus o, byť neúplný, soupis členů pánského apolitického spolku Schlaraffia[1] s příkladnou národnostní, ekonomickou a náboženskou tolerancí, působícího v letech 1928 - 1938 ve Vrchlabí, volně navazuje na podobně tematicky zaměřený článek téhož autora, zveřejněný ve Sborníku příspěvků k 85. narozeninám Antonína Justa, vydaném v Trutnově roku 2006, věnující se pobočce zmíněného spolku v Trutnově s názvem Gigantea[2]. Tam lze také nalézt základní údaje o Schlaraffii založené v Praze v roce 1859 a sdružující bezúhonné muže se zájmem o rozvíjení přátelství, humoru a umění. Spolek vyvíjející i v současnosti činnost v mnoha zemích světa, nebyl již v Československu po II. světové válce obnoven. O jeho rozpuštění se postaral nacistický režim Třetí říše krátce po nástupu Hitlera k moci. Na českém území pak hned při zabrání Sudet v roce 1938 a následně i v Protektorátu.

Záznam fiktivního proslovu při vernisáži výstavy k 150. výročí Schlaraffie v Městské galerii MY v Jablonci nad Nisou 12. 11. 2009

Vážení přátelé, je jistě potěšení hodné, že mezinárodní myšlenka Schlaraffie žije i po 150 letech a zároveň zamrzí, když v zemi jejího vzniku stále setrvačně přetrvává totalitní doba temna, částečně oživovaná jen zájmem sběratelů o její početné a zdánlivě tajuplné artefakty. Už dvacet let žijeme ve svobodném a demokratickém prostředí a jediná obnovená pobočka je zatím, pokud vím, občanské sdružení v Jihlavě a iniciativa skupiny pražských žen, vedených paní Marií Němcovou, která při příležitosti letošního významného výročí oslovila ústředí Schlaraffie v Bernu s oficiální žádostí o obnovení říše Praga, včetně prolomení základního tabu o účasti žen v činnosti spolku. To, že o Schlaraffii hovoříme česky, evokuje další kacířský návrh na zmírnění striktního užívání němčiny jako spolkového jazyka. Doufám, že tato průkopnická a v českých zemích dosud ojedinělá výstava pomůže navrátit ušlechtilého ducha Schlaraffie i do české intelektuální společnosti.

LULU, budoucí rytíři!

V jedné z bájí o Krakonošovi přelstila princezna Růženka svého nápadníka Krakonoše tím, že jej zaměstnala počítáním řep. Jeho německé jméno Rübezahl /z kterého ostatně vznikl i jadrný český Rýbrcoul/ zavedlo do slepé uličky i F. L. Čelakovského. Jeho otrocký překlad do češtiny - Repočet /počítač řep/- se naštěstí neujal. Východočech Klicpera měl mnohem šťastnější ruku, když v minulém století zavedl do literatury pro ducha našich hor jméno Krakonoš, tak libě souznící se jménem jeho království. Přesto se až do II.světové války motiv řepy v krakonošovské ikonografii, především na území s německým etnikem, občas objevil. Šprýmaři z trutnovské pobočky Schlaraffie si řepnými bulvami, stylizovanými do Krakonošovy podoby, vyzdobili v roce 1910 kříž jedné ze svých spolkových dekorací. Na rozdíl od záplavy "laciných" plechových odznaků tohoto recesistického spolku, je bronzové provedení zobrazeného řádu výtvarně neobyčejně zdařilé. Dokonce i Krakonošův zamračený obličej, opakující se rytmicky mezi rameny maltézského kříže, stejně jako učenou sovu - symbol spolku v jeho středu, při bedlivějším pohledu jistě rozeznáte.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Jednou z letitých dominant architektonického panoramatu Špindlerova Mlýna, zastiňující svou hmotou skrovný místní svatostánek, je hotel Palace. Jeho současná podoba i vzhled pochází z třicátých let minulého století. Na snímku z konce c. k. monarchie je jeho předchůdce, hotel Svatý Petr, přejmenovaný po první světové válce na Horský hotel. V době připojení Krkonoš k Třetí říši nesl již přestavěný podnik krátce název Marineheim, protože se tu zotavovala z válečných zranění elita německého námořnictva. Stále je řeč o špindlerovském čp. 16, zotavovně ROH Dukla, jak ji pamatuje většina čtenářů. To jsou fakta všeobecně známá. Méně už se ví, že prvorepublikový majitel Friedrich Plech byl rytíř vrchlabské Schlaraffie „H´Othello die Liebhaber = Biene", který ještě v polovině třicátých let, krátce před zrušením spolku nacisty, lákal „spřízněnou čeládku", dychtící po všednodenní únavě a trampotách, strávit letní či zimní rekreaci v jeho podniku ve Špindlerově Mlýně, velkolepou nabídkou výhod. Každý člen Schlaraffie, ať byl odkudkoli, měl po minimálně třídenním pobytu nárok na 8% slevu z ceny. V případě jízdy na pravidelné zasedání říše „Hohenelba" ve vrchlabském „Mefistově hradu" , byl hotelový benzinový oř zdarma k dispozici. Katastrofální Fritz, jak Plechovi přezdívali jeho schlaraffističtí kolegové, zřejmě o podnikání něco věděl.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/1