Freiheit

Minimálně 22 odkazů se na první kliknutí objeví na internetové vědmě Wikipedii při zadání jména sídelní jednotky Střítež. A to je v záloze ještě asi desítka variant a odvozenin. Většina kdysi samostatných obcí rozptýlených ve spodní polovině mapy České republiky je dnes součástí větších územních celků ať už je to nějaká ta vesnička má středisková, nebo rozrůstající se městská aglomerace. Jen jedna jediná je vysunutá výrazně na sever až téměř do nejbližšího podhůří Krkonoš. Náhorní planina, na které leží, má s horami na dohled společné hlavně psí počasí v zimě. Střítež mých klukovských let čítající hrstku stavení rozdělených na dvě části rychlostní silnicí je dnes městskou částí někdejšího sídla okresního „guberna", starobylého věnného města českých královen, proslaveného pověstí o drakovi i výrobou oblíbeného piva značky Krakonoš - města Trutnova. Do této s odpuštěním „díry" v pohraničí jsem byl odvezen svými rodiči z rodné Ameriky v závěru roku 1945. Přestože se zmiňovaná obec písemně připomíná už na začátku 16. století a v roce 1868 měla dokonce 46 čísel popisných, počet obyvatel se vždycky točil kolem stovky. Kdysi se vzhledem k převažujícímu německému obyvatelstvu jmenovala Burkersdorf. I v této podobě je v německy hovořících oblastech vesniček jako naseto. Ale to příliš odbíhám od stále šik vyhlížející vilky s číslem 9 obklopené kultivovanou zahradou postavené roku 1932 a výrazně se odlišující od ostatních selských statků. Právě tam jsem se řečeno s kolegou Fulghumem naučil všechno, co v životě opravdu potřebuju znát. Až do šedesátých let 20. století byla totiž v budově škola. Typická venkovská jednotřídka, kde nás jeden čas bylo v 1. až 5. oddělení také všehovšudy jen deset. Kuriózně jsem se ale stihl v jedné třídě setkat jak se svou o šest let starší sestrou, tak i s tou o tři roky mladší. Kdo z vás to má?

Včerejší radost z čerstvě posekané zahrady zkalilo dnešní ráno. Zase tady byl! A ryl!!! Všemocný Krakonoši, svatý Huberte, králi Nimrode, páni myslivci, lovci i pytláci, predátoři všech lesů všemožně vás prosíme, spojte se a zbavte nás té bestie. Ne snad, že by náš trávník byl nějaký ukázkový pažit! Je to jen k přírodě šetrný kousek zeleně, který občas ale nějakou základní péči vyžaduje - posekat, uhrabat, uklidit...A ten pohádkový černo šedo bílý strejda, co má tak moudře ušlechtilý kukuč, ta zdánlivě neohrabaná koulička k pomilování, hovado nevychované, probouzí v milovnících přírody atavistické pudy dávných předků opásaných kožešinou s utkvělou představou, že na všechny neduhy je nejlepší jezevčí sádlo. Naše generace si ještě dobře pamatuje, jakou pohromou byla pro českou krajinu JZD. Dnešní mládež netuší, že to byla Jednotná zemědělská družstva, takže by asi nebyl problém jim nabulíkovat, že je to hashtag pro všeobecně platnou informaci - jezevec zahradu devastuje. Kam se hrabe Béda Trávníček s celým Mountfieldem za zády.

Nepublikováno

Přesto jen velmi nerad a zcela výjimečně pootevírám dvířka těchto stránek různým obchodním nabídkám a reklamám na zboží. A že jich je! Trvalé umístění některých bannerů je dokonce podloženo lukrativní finanční nabídkou. Asi jsem se svou filosofií v dnešním zkomercionalizovaném světě k smíchu, ale jsem přesvědčen, že je to cesta do pekel. Hračka má přinášet především radost a v ideálním případě i trochu poučení. I velcí kluci si rádi hrají. No a mojí současnou nejoblíbenější hračkou je právě tento web. Jestli přináší radost, případně trochu poučení i někomu dalšímu je jen bonus navíc. Nic na tomto světě však není pouze černé nebo bílé. Jsou jiní, kteří to mají jinak. Jedněmi z těch kdo je mi sympatický, i když s některými jejich přístupy nesouhlasím, jsou provozovatelé webu www.staretrutnovsko.cz mí mladší přátelé, sběratelští konkurenti a kamarádi Honza Víšek a Vojta Hák. Nejen, že zpřístupňují stovky historických pohlednic z širšího regionu Trutnovska a Krkonoš početné internetové komunitě laiků, jejichž lajky u každého nového přírůstku na Facebooku s obdivnými komentáři - „úžasné, nádhera, boží" - vyvolávají u znalců jen shovívavý úsměv ve tváři! Již několik let také vydávají kvalitní nástěnné kalendáře s reprodukcemi toho nejlepšího ze svých sbírek. Na příští rok mají v nabídce hned tři námětové celky: Staré Trutnovsko, Staré Žacléřsko a Staré Krkonoše. Stránka na měsíc říjen toho posledně jmenovaného mě zlomila. Zmizelá část idylického rynku dávné Svobody nad Úpou, u které je nejsmutnější, že si ji ještě živě pamatuji, přímo vyzařuje nostalgii po starých časech. Mistrná kompozice majitele vyhlášeného místního předválečného fotoateliéru Josefa Jeschke, digitálně vyčištěná je rovnocenným sousedem dalších jedenácti kvalitních snímků v kalendáři, který by neměl příští rok chybět na stěně žádného patriota Krkonoš ani milovníka historických pohlednic. Dobré zboží se prý chválí samo a kalendáře podle mě opravdu žádnou reklamu nepotřebují. Místo bombastických slov připojuji pár řádků, kterými svůj produkt nabízejí sami autoři.

Johano, můžeš vesele slavit. Já ti to svým smutečním hábitem kazit nebudu. Emoce vyprchaly, vzpomínky blednou, ale zapomenout, zapomenout nelze. Bratrovražda se nepromíjí. Vpád „spřátelených" armád toho srpnového rána osmašedesát není nic, na co by měl člověk s nostalgií vzpomínat. Ale ten následující týden národního vzepětí, kdy jsme se nahlíženo tehdejšíma poblouzněnýma očima postavili jako jeden muž typicky po česku s humorem a legráckami „na odpor" ozbrojené přesile okupantů, ten za to stojí, toho nelituji. Studenou sprchou byl až neslavný návrat našich hrdinů - zrádců národa, kteří přijeli z nedobrovolného pobytu po potupném podepsání moskevských dokumentů jako spráskaní psi. Nenormální éra s hordami sovětské armády dočasně pobývajícími za našimi zády nazvaná výsměšně normalizace nám ukrojila ze života další dvě dekády. První půlstoletí života nám zakrývala slunce rozcapená pěticípá hvězda. Už je to dalších třicet let, co jsme ji se stejnou naivitou jako tenkrát v osmašedesátém vyprovodili do věčných lovišť Komančů v domnění, že stačí zachrastit klíči a svět se rázem změní. Jenže oni zase vstanou noví bojovníci. Nějaký ten prápor se vždycky najde.

Fotky Bohdana Holomíčka znalci poznají podle širokého orámování.

Nepublikováno

Latinský název pro rozšířenou houbičku luk pastvin zahrad a sadů - špičku obecnou, kterou by pro její nepatrný rozměr jen málokterý houbař sebral do polévky, i když podle mínění znalců je prý výborná. Klobouček nakrájený na nudličky lahodně houbově voní i chutná a labužníci oceňují i příjemné křupnutí mezi zuby. Roste zejména po deštích od dubna do listopadu hojně a často vytváří v trávníku čarovné kruhy. Staré hospodyňky si ji cenily pro snadnou dostupnost na skok od kuchyně, když potřebovaly honem, honem dochutit jídlo. Marasmus zároveň znamená tělesnou i duševní sešlost což je stav, který dříve či později dostihne každého houbaře. A pak je každá jedlá houbička na vlastní zahradě doslova požehnáním. Exemplář na snímku je sice už značně zchátralý, ale stačí se rozhlédnout kolem...

aneb mých anti - Reed „Deset dní, které neotřásly světem".

Mladí, zdraví kluci, toužící po dobrodružství odjíždějí na mise do díky mezinárodním neziskovkám moderně vybavených polních nemocnic třetího světa. Kam jinam asi tak může jet starý churavý dědek, než do nějaké fakultky na kraji. Řečí politických špiček to měl být jen nepatrný chirurgický výkon, ale stalo se z toho jak je v mém případě téměř pravidlem medicínské drama. Už to, že mě s oční diagnózou přijali na „nosní, ušní, krční" o čemsi vypovídá. Pravda, mají tam drobnějším písmem připsáno ještě chirurgie hlavy a krku, tak je člověk hned trochu klidnější. Vzhledem k ochraně osobních dat se musím v hlášení omezit jen na nepodstatné příhody jako doprovod mizerných dokumentárních fotografií z mého chytrého blbého mobilu. Pořídili je spolupacienti Nguyen Trung Thánh z Hanoje a Tibor Nagy, mistr pekař z Kohoutova, kterým tímto děkuji i za laskavé svolení s publikováním jejich plného jména. Podsaditý vietnamský klučina Thánh neuměl údajně ani slovo anglicky natož česky. Přivedla ho dívenka z nějakého zastupitelství vypadající na první pohled jako jeho přítelkyně a postarší profesionální tlumočník. Při prvním měření teploty si strkal digitální teploměr pod paži opačným koncem, načež bravurně přečetl výsledek - třicet pět tři i s těmi ř! Tak nevím? Asi mají Asiati talent na čísla. Když jsem před operací vyšvihnul elegantní pukrle, aby mě zvěčnil a vešla nečekaně velká vizita, hned se alibisticky bránil: „Internet! Internet!" Večer před spaním se pokoušel odepnout nemocniční identifikační náramek, což se nemá a ani to nejde, tak jednoduše ukousnul plombu. Nakonec jsme z něj mezinárodně srozumitelnou posunčinou vypáčili, že je mu padesát a má v Hanoji manželku a tři děti. Na lůžku ho vystřídal Tibor, dobrák od kosti. Jednou přinesl zákusky, podruhé nám nechal dovézt čerstvý bochánek samožitného chleba s dýňovými semínky z domovského kohoutovského pekařství Roland. Měl bohužel výraznou vadu řeči, takže jsme si moc nepokecali. Největší držák byl sice ještě ne stoletý stařík ze Železných hor, ale osmdesát devět křížků je taky dost. Vitální a čilý venkovan pamatující všechny naše prezidenty měl na některé zcela odlišný názor od mého a hned jsme stáli každý na jiné straně barikády. Své soukromé vzpomínky uváděl sloganem pamětníků s fenomenální pamětí: „To vám jednou takhle v úterý odpoledne čtrnáctýho srpna roku 1949 v půl pátý...." A na to já, který si nic nepamatuji, už začínám mít alergii. Zejména když se nedá ověřit, jestli je to pravda. Své domácí hospodářství řídil po telefonu s energií starozákonního pantáty, a ačkoli nastoupil současně se mnou, vydržel nejdéle. Všichni, kdo mě znají, mě poslední dobou neviděli jinak než s opuchlým ksichtem a věčně ronícího slzy, tak nebudu tajit, že šlo o zanícený slzný váček. A kdo mě nezná, tomu je to předpokládám šumafuk. Jistý doktor K. blahé paměti, vyhlášená kapacita ještě za hluboké totality se s tím nijak nepáral a stejný výkon u druhého oka provedl šmik šmik takzvaně zevní cestou jizva nejizva. Nic se tím sice nezměnilo, jen mám od té doby prý oddané buldočí oko. Dnes na to jdou páni felčaři od lesa, lépe řečeno nosem, aby klientovi nepoškodili vizáž. Že mi při té příležitosti uříznou také dvě hnusné stařecké bradavice z blízkosti oka (pochlebovači s neposkvrněnou pletí říkali škodolibě, že jsou to znamínka krásy. Idioti!) takže budu „sešívanej" tak jako tak, nehraje roli. Jizvy prý muže šlechtí. A sparťan jsem naštěstí nikdy nebyl ani náhodou. Když se mi před operací službu konající lékařka dívala sondou s minikamerkou do chobotu, o další dvě asistující při pohledu na monitor se pokoušely mdloby. Vyšetřující jen překvapeně zamumlala - pane, vy jste přírodní úkaz! A když jsem se ještě bezelstně zeptal, zda ten malý bílý chuchvaleček úplně vzadu je mozek, vyprskla smíchy, že mi ovladačem málem propíchla hypothalamus. Neutěšený stav mého nic necítícího čuchometru oddálil výkon o tři dny. Nelze se moc divit, když jsem s dietou číslo tři ležel na třílůžkovém pokoji téhož čísla jako trojka.

Bydlet relativně ve městě a přece téměř v lůně přírody jen pár kroků od lesa je fajn. Ale žádný med! Biblické „nechte maličkých přijíti ke mně" si ta lesní čeládka vykládá po svém. O překvapení tak nemáme nouzi. Ale takhle ne, holenkové! Po loňském rovněž červnovém, i když jen aprílovém zajíci, přišel letos zjara nevítaně zato opakovaně jezevec rekultivátor. A dnes v pravé poledne drze přímo pod okny (snad mě zrak nešálí!) srnčí matka samoživitelka učí dva nezletilce bezostyšně krást. Krátce před tím má nejmilejší uklízela květináče před očekávanými přívaly vod a stěžovala si, že jí NĚCO devastuje muškáty, ze kterých zůstaly jen holé stonky. Během chvíle bylo jasno. Koukej dědku, jak jsou roztomilí! No co si budeme nalhávat, jsou. Jen bych za to, že jim po mnoho zim posíláme po snaživé sousedce do krmelce usušené voňavé pečivo, čekal víc vděku. Nebo aspoň pokory a úcty k stáří, aby chviličku posečkaly než si sváteční a nepohotový fotoamatér místo dumání, kudy se na oplocený pozemek mohly dostat, vzpomene, kam posledně odložil blikátko. Fotky zdáli jako vždycky na draka, ale důkaz, důkaz to je. Shodou okolností jsme měli k obědu také zeleninu, i když možná levnější než srnčí muškátový předkrm.