Freiheit

Spolkové odznaky, zejména ty honosné zdobené barevnými smalty z doby společenským organizacím a spolkům nakloněné od konce 19. století do poloviny toho minulého jsou smetanou sběratelských sbírek. Jenže jak je všeobecně známo a v přeneseném slova smyslu platné i pro život jako takový, nejvzácnější motýli jsou ti, které jsme nechytili. Jistý sběratel historických krkonošských pohlednic a fotografií pevně věří, že završí svou životní zálibu objevem pohledu požárem v roce 1897 zaniklé Vasovy boudy na stejnojmenné louce v katastru Horní Malé Úpy. Já zase doufám, že se přece musel dochovat aspoň jeden spolkový odznak věhlasné svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" z let předválečných, který sice nikdy nikdo neviděl, ale jehož existence je písemně doložena. Stejně tak jsem se mnoho let bezvýsledně pídil po smaltovaném odznaku lyžařské školy Slalom ze Špindlerova Mlýna, abych ho nakonec „objevil" tam, kde by ho každý zkušený badatel hledal nejdříve. V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí.

Hrady, zámky a tvrze - popsáno. Slavné vily - popsáno. Ale i v nenápadném domku či obyčejné chalupě se mohl narodit pozdější významný člověk. Nebo tam určitý čas přebýval. Znám dokonce dům s pamětní deskou, že tam jistý genius pravděpodobně nikdy nebydlel. Ale to se jedná o Járu Cimrmana a to je výjimečná kategorie. Když jsme s mým bohužel již zvěčnělým kamarádem Václavem Petirou před časem projížděli krajem a mapovali místa Schwantnerových pomníků padlým vojákům ve Velké válce, vyfotil Václav mimoděk i spoustu jiných zajímavých míst a objektů. Některé z těch fotografií skrývá i můj virtuální archiv, do kterého občas hrábnu pro zdařilou ilustraci. I v případě notoricky známého námětu je mi někdy líto, že na něj padá pomyslný prach.

Nevím, na co si hrají dnešní mladí s prsty přilepenými k mobilům. Naše generace kdysi pod vlivem dobrodružné četby především na Indiány. Co je tomahavk věděl každý Sedící býk, Geronimo nebo Černý jestřáb z klukovské party i v té nejzapadlejší vesnici. Aby ne! Většina z nás byla na svůj vlastnoruční výrobek připomínající sekerku náležitě pyšná. Bez víceúčelového nástroje a především nebezpečné válečné zbraně zejména pro boj zblízka se ani ti praví severoameričtí Indiáni neobešli. Vyparáděné kousky z ilustrací Zdeňka Buriana užívané při slavnostních příležitostech též jako dýmky míru byly sice pro malé všeuměly nedostižným vzorem, ale jakous takous sekérečku na hrubě opracovaném topůrku dokázal zplichtit skoro každý. Pokud někdo našel na půdě starobylý originální sekáček, kterým se prababička ještě v 19. století oháněla v kuchyni, byl king a Sokolí oko.

Migranti jsou téma doby. Vyskakují nejen z podvozků nákladních vlaků, z dálkových kamionů na pohled seriózních dopravců i z podezřelých převaděčských dodávek, z přeplněných bárek na širém moři a vymrzlých zavazadlových prostorů letadel. Až do obýváku se vetřou ze stránek tisku, z rádia i televizní obrazovky. Jistotu nemá ani nic netušící návštěvník relativně poklidných Krkonoš. Při sobotním veselém výletu 24. června do Veselého výletu v Peci pod Sněžkou na vernisáž jsme s kamarádem Pepou využili jeho povolenku a zajeli se při odjezdu podívat za stále úchvatnými výhledy do vyšších poloh. Jen malé kolečko přes Zahrádky na Pražskou a po Lučinách ke Kolínské boudě. Zpět na Vysoký svah a kolem Žižkovy boudy k Poustevníkovi a domů. Výhled od Husovy boudy ke Sněžce se nikdy neomrzí. Na šíroširém zelenomodrém horizontu zářila ještě jako perla bělostná „Mapa republiky" ohryzaná od hladového slunce do siluety pouhých Čech a monumentální svahy hlubokého kotle pod námi posázené zdáli neprovokujícími budovami nechaly na chvíli zapomenout na momentální architektonický chaos přebujelého centra kdysi poklidného střediska.

24. června má svátek první ze zástupu svatých Janů biblický prorok Jan Křtitel zvaný Přechůdce, neboť on to byl, kdo zvěstoval příchod Vykupitele, když při prvním spatření Krista vyslovil ono „Ecce Agnus Dei" - Ejhle beránek Boží! To on jej pokřtil v řece Jordánu a bývá často mylně uváděn jako Ježíšův starší bratr. Jedním z méně známých trochu morbidních atributů tohoto světce mučedníka je jeho uťatá hlava na ploché míse, kterou si podle pověsti vyžádala Salome od krále Heroda. Ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak a panovník nechal nekompromisního kazatele ctnosti a pokání a propagátora křtu zabít z obav, že by mohl podnítit povstání. Politické intriky se od počátku našeho letopočtu nijak nezměnily. S obdobím konce měsíce června se pojí pohanské slavnosti letního slunovratu (21. 6.) kdy nejkratší noc otevírá cestu astronomickému létu i tradiční čarovná Svatojánská noc před sv. Janem plná kouzel a milostné magie. Od lidových obyčejů, pověr, sbírání devatera kvítí a pálení ozdravných ohňů až po hledání kouzelného zlatého kapradí. Takový pugétek z devíti druhů bylinek s vírou sesbíraný na devíti místech bez jediného slova uvitý měl mimo jiných báječných účinků jako je porozumění řeči zvířat či stát se neviditelným i moc splnit tajná přání, přivolat lásku a dokonce uspíšit svatbu. Jsem toho živoucím dokladem. Hned následující noc byla má svatební. O tom jak jsme s mou nejmilejší manželkou stáli celou noc u okna, protože nám někdo nakukal, že je to noc plná zázraků jsem už kdysi psal a nechápu, proč se mi všichni smáli. Bylo to 24. června 1961 a žili jsme spolu v „tiché domácnosti" s láskou 61 let.

Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.