Freiheit

Většina cenovek na zboží a to nejen v supermarketech končí devítkou. Prý jako za Bati, zvoleného podnikatelem století. Je to známý a osvědčený trik obchodníků, který starý Tomáš Baťa údajně jen oprášil a zavedl ve velkém do praxe i do všeobecného povědomí. Podprahový psychologický nátlak cifry 9, 90 je i přes zanedbatelný rozdíl prokazatelně vábivější než rovných 10. Ponechme stranou typický český šlendrián, kdy nejmenší měnovou jednotkou současné České republiky je jedna koruna, veškeré drobnější mince byly dávno staženy z oběhu, ale ve virtuálním bankovnictví se na haléře stále počítá. Vzato do důsledků, je to i přes zaokrouhlování čirá zlodějina ve prospěch státu. Většina života v Absurdistánu s ústředním heslem „to neřeš!" nás naučila přehlížet řadu horších prasečin.

To tvrdila stará Hamplovka, sama huba plechová při každé příležitosti. Nejen při pečení syrových bramborových plátků na sucho, které jsme osolené s utřenými několika stroužky česneku a hrudkou másla zamíchané v míse nechávali na její radu „dojít" přikryté utěrkou. S hrnkem podmáslí nebo kyselého mléka to bylo pochutnáníčko nad vyhlášenou leč nikdy neochutnanou manu nebeskou. Měla ten recept po bábě, rodilé horákyni z nedalekých Krkonoš kde tomu pokrmu chudých říkali vznešeně krkonošská myslivecká pečeně - „Riesengebirgsjagdbraten". Dnes s odstupem let se mi ta její průpovídka jeví použitelná na všechno. Třeba zrovna na ztvárnění konkrétní horské boudy.

S přáním jen toho nejlepšího všem Maruškám k dnešnímu svátku, využívám pohlednici, kterou jedné z nich, slečně Mařence Svobodové z Třebíče poslal s razítkem vlakové pošty 388 na trati Freiheit - Trautenau 27. V. 1912 jistý Jenda. Tak kdo je tady popleta? To je první co člověka napadne při srovnání jednoho a téhož námětu s různými popisky při prohlížení početné kolekce historických pohlednic, pro něž byla předlohou malířská díla významných umělců. Autora lze většinou bez dlouhých úvah vyloučit. Ten jistě věděl nejlíp, co maluje a většinou to i jednoznačně nazval. Zejména, když to nebyl jen tak nějaký mazal z Horní Dolní, ale renomovaný umělec s patřičným akademickým vzděláním jako Vilém Trsek (7. ledna 1862 v Bělči u Křivoklátu - 6. května 1937 v Praze). Talentovaný synek lesního z Křivoklátských lesů Eduarda Trska toho času ve službách knížecího rodu Fürstenbergů byl na malířské Akademii v Praze v letech 1878 - 1890 žákem profesorů zvučných jmen - romantika Antonína Lhoty, autora církevních a historických výjevů Františka Sequense a představitele monumentálního akademismu, symbolismu a secese Maxmiliána Pirnera. Ještě před koncem století byl Trsek mezi zakládajícími členy Jednoty umělců výtvarných v Praze. Plodný krajinář a malíř žánrových obrazů, který má na kontě i několik divadelních opon vystavoval již v roce 1900 v Paříži, kde získal prestižní čestné uznání. Záměna padá spíš na vrub vydavatelům.

Je zamračené a deštivé pozdně letní odpoledne, kompjútr bzučí jako vzdálený kombajn opouštějící poslední posečené pole a v hlavě vymeteno. Jen dotěrná stokrát zapuzená myšlenka doráží jak hladová vosa za sklem - bzz, bzz, buď in, in, in. Každý slušný magazín, obrázkový časopis a dokonce i regionální noviny či sem tam webová stránka vyhlašují v letní okurkové sezóně nějakou Velkou čtenářskou soutěž o ceny. Nebo aspoň bezcennou soutěžičku. A když chybí inteligenční potenciál na rozsáhlejší projekt, tak hádanku, rébus, doplňovačku, kvíz. Prostě něco nenáročného, co čtenářská obec žádá pro procvičení zlenivělého mozku. To by v tom byl Tondo čert, abys taky něco nevymyslel i bez pomoci AI na nejužívanějším chatbotu ChatGPT. Ne, že bych neměl do čeho píchnout, ale na takovou „challenge" já slyším i bez naslouchátka. Potíž je pouze v tom, že každá hádanka musí mít řešení dostupné minimálně devíti z deseti řešitelů, jejichž IQ nemá nižší hodnotu než 70. Jinak si zadavatel koleduje o nařčení ze záměrného znevažování intelektuálních schopností soutěžících. Dumám, dumám, prázdniny jsou skoro fuč... No jeden otazník mi už léta stojí přímo před očima na pracovním stole. Průhledný panáček s vykulenýma očima civí jako tele, stejně jako většina návštěv než se osmělí zeptat na účel té atraktivní zbytečnůstky. Těžítko to nejspíš nebude. Sotva osm centimetrů vysoká figurka ač na pohled vypadá jako z hutního skla je z akrylu a nemá dostatečnou váhu, jakou mívaly historické ozdobné cetky na psacích stolech písmáků doby papírové. Bambulatý nos zvíci věšáku na ručníky jistě není samoúčelný a drážka do hlavy má taky svůj význam. Že je „němý sluha" stále po ruce, kde se na něj práší i od huby píšícího autora mnohem víc než na kolegy Krakonoše v zasklené vitríně, je nápověda i pro hodně natvrdlé luštitele. Odpověď nikam nezasílejte, i kdybyste si byli jistí, že je správná. Ti vnímavější ji najdou v pokračování článku.

Na webových stránkách mého rodného města Náchod je uvedena celá řada významných osobností z jeho historie. Na Wikipedii je přímo zástup slavných rodáků. Občas mě napadne podívat se, jak často se stránky aktualizují a jestli už se tam taky neskví moje jméno. No, neskví! Zato téměř všude se připomíná Špulákův obraz požáru města z roku 1837 jako nejstarší pohled na Náchod ze zámeckého kopce. Napohled téměř amatérská olejomalba dává tušit, že velkoformátové urbanistické scenerie nebyly pro mistra miniaturních portrétů ta pravá parketa. V současnosti téměř zapomenutý umělec, jehož precizní olejové podobizny malých až miniaturních formátů se občas za nemalý obnos vydraží na aukcích umění je zastoupen i v regionálních muzejních sbírkách zejména ve Východočeském kraji. Ve většině případů je autor mylně uváděn jako Alois Špulák, přestože se jmenoval Antonín. Svá dílka obvykle signoval jen A. Špulák a chybička se vloudila. V době internetové se ač mnohokrát vědecky vyvrácena potvora drží jako to pověstné nekalé znamení na košili. Zodpovědní pracovníci muzeí ani renomované aukční síně se zjišťováním takových podrobností ke škodě nás obyčejných konzumentů nezabývají a nejčastěji používaným znakem v případě podrobnějšího životopisu malíře Špuláka je otazník.

Smilling Buddha symbolizuje téměř v každé asijské, japonské, čínské či indické domácnosti a na zahradách v jejich stylu ve zbytku planety Země osvícený stav mysli, díky kterému je nejen možné zcela pochopit okolní svět, ale především se s ním vyrovnat. Všeobecné titulární označení Buddha je dnes běžně vnímáno jako jméno jedné konkrétní historické postavy, která se stala symbolem moudrosti, štěstí, osvícení, vyrovnanosti a pozitivní energie. My pověrčiví středoevropané se soškou asijského bůžka poblíž dveří do obývacího pokoje dovezenou nejspíš z nějaké cizokrajné destinace o dovolené máme „na háku" rozdíl mezi zakladatelem buddhismu Gutama Buddhou a vysmátým strejdou na snímku. Stěží dokážeme rozlišit množství mimických gest či pohybů rukou, znamenajících stovky různých významů. Potíž nám činí už jen desítky a desítky podob tajemného božstva, které ze setrvačnosti uchováváme jako milý suvenýr, aniž bychom se snažili proniknout do tajemné symboliky pozic a detailů jako je poloha rukou či postavení prstů, o nichž většina majitelů ani neví, že se jmenují mudry.

Když se ještě nevypínala na vrcholu Ještědu nad Libercem dominanta současného Hotelu Ještěd s televizním vysílačem, nepřekonané dílo architekta Karla Hubáčka ověnčené prestižními mezinárodními uznáními od Ceny Augusta Perreta udělené autorovi jediné stavby na území České republiky Mezinárodní unií architektů v roce 1969 až po vyhlášení národní kulturní památkou v roce 2006, okouzlovala současníky vedle stávající dosluhující Rohanovy chaty více než půl století zdálky viditelná silueta nové výstavné horské chaty ze dřeva a kamene s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Během pouhého půl roku ji po několikaletém usilování vystavěl majitel staveb na vrcholu s nadmořskou výškou 1012 metrů vévodícím metropoli severu Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Slavnostně otevřena byla 13. ledna 1907 a záhy se stala vyhledávaným cílem turistů. Nešťastná třináctka své neblahé pověsti bez ohledu zda tomu někdo věří nebo ne přece jen dostála. Po mnoha letech prosperity a slávy se číslice seřadily v obráceném gardu a 31. ledna 1963 vinou neopatrného zacházení s otevřeným ohněm při rozmrazování vodovodního potrubí bouda pro tehdejší hasicí techniku na špatně přístupném místě doslova lehla popelem.