Freiheit

Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.

Že je to jen pobouchané víčko od nějakého starobylého mazadla z tátovy dílny? To taky. Mě však připomíná krátké intermezzo, kdy jsem uměl stěží slabikovat hlásky než číst celá slova. A co si budeme povídat, i slova jsou jen slova. Nejvíc mě fascinoval hrozivý drak uprostřed. V dětské fantazii se z kusu vylisovaného plechu rázem stala cizokrajná mince velikosti tolaru pro víceúčelové použití při kupeckých hrách odkoukaných ze života dospěláků. Teprve později jsem zjistil, že to monstrum je zoomorfní okapový chrlič, jakých jsou plné fasády už od středověku.

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.

Rukavička dávného kavalíra s osahanou krajkovou manžetou, značně omšelá a vyšisovaná jako bych ji zvedal nejmíň tisíckrát. Nebo snad házel? Ale kdeže. Majitel je, čestné slovo, naprosto bezkonfliktní typ. Až by někdy zasluhoval nakopat do hýždí. Ani ta rukavička, i když je opravdu plechová nejen na pohled, nebyla nikdy součástí rytířského brnění. To jen nápaditý tvůrce využil iluzi chlapského stisku při konstrukci nezbytného miniaturního skřipce na lejstra v zaniklé době papírové. Podobné držáky v různém designovém provedení bývaly ozdobou pracovního stolu nejednoho úředního šimla. Připevněn poblíž dveří sloužil i v mnoha domácnostech jako nápadný „zapomětníček" se sepnutými lístečky vzkazů, připomínek, účtenek, úkolů, seznamu nákupů, receptů kuchařských i od lékaře, vstupenek do divadla, kina, zoo i na plovárnu, složenek, pohlednic a stovkou dalších nezbytností. Prostě všeho, co si dnes pohodlně naťukáme do mobilu. Naši předkové bývali hračičkové a dokázali si svůj životní prostor v rámci dobového vkusu zútulnit. V současnosti, kdy je vše stroze účelové se sázkou především na funkčnost, kde není prostor pro potěšení pro oko, je takováto staromódní nepotřebná prkotina přímo polaskáním na duši. Jak se tak laskám, najednou mě napadlo - sakra, kam jsem jen založil ten lístek z čistírny?

Nepublikováno

Myšlenkové pochody lidových tvůrců suvenýrů z Krkonoš jsou nevyzpytatelné dnes stejně jako před lety. Třeba taková svého času velmi oblíbená šikmo uříznutá březová placka se zčásti malovaným zčásti dolepeným barvotiskovým obrázkem. V decentním provedení může mít i přes uměleckou bezcennost nostalgické kouzlo starých časů a být „skousnutelným" kontrastním doplňkem současného interiéru. Proč se ale většina výrobců nespokojila s jedním tématem? No protože ve snaze po maximální prodejnosti se snažili na malou plošku narvat co nejvíc. Jako ten Čapkův pejsek s kočičkou když pekli dort. Všechny použité ingredience samy o sobě byly přece ňam, ňam. Ale dohromady se to nedalo žrát. Stejně zřejmě postupoval autor historické památky na návštěvu nejvyšších partií tehdejších pravděpodobně pruských Riesengebirge. Alespoň podle výběru hlavních dominant. Samozřejmě s vyloučením v těchto končinách netypických břízek jakoby obšlehnutých z nějakého rozměrného plátna trutnovského akademika Charlese Mayera, které do scenerie pasují jako pěst na oko.

Od věků platí, že samochvála smrdí stejně jako, že Úpa úpí. Držme se však geniálního výroku z odkazu jednoho z největších českých filozofů, nedostižného myslitele Járy Cimrmana: „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá". Renomovaná a plodná autorka Eva Koudelková vydala v posledních dnech ve svém libereckém nakladatelství Bor čtivou populární publikaci o řece Úpě od pramene vysoko v Krkonoších na Úpském rašeliništi pod Studniční horou ve výšce 1432 metrů nad hladinou moře, což je nejvýše ze všech řek u nás až po zhruba 78 kilometrech toku vzdálené ústí do Labe v Jaroměři. Kniha navazuje na podobný titul o Metuji a je doplněna více než 400 ilustracemi. Popisuje všechny její oboustranné přítoky - potoky, bystřiny a říčky včetně jejich údolíček a údolí s přírodními krásami a zajímavostmi, historii samot obcí i měst v povodí s vypíchnutím šlechtických sídel významné sakrální, lidové i průmyslové architektury, příběhy běžných lidiček i věhlasných osobností, báje, pověsti a události všeobecně známé i nově objevené. Zárukou pestrosti přístupů k rozsáhlému tématu a nahlédnutí do tajů řeky Úpy s rozvětveným povodím pod různými úhly pohledu je vhodně zvolená trojice spoluautorů, pomocníků a průvodců jednotlivými úseky Poúpí.

Není sice malovaný, pouze hliněný a docela nevýrazně hořčicově jednobarevný s plastickou reklamou vinařských sklepů v Praze X z let mezi oběma světovými válkami. Ač na první pohled neznačený a nekalibrovaný džbáneček klasického tvaru na tradiční dvojku vína ničím zvláštním nevyniká, skrývá v sobě mnohá tajemství. To nejméně zajímavé, i když nezodpovězené je hádanka, jak se nádobka dostala z Prahy do Krkonoš. Možností se nabízí tisícero a všechny jsou uvěřitelné. Sice vím přesně, kdo mi ho za mrzký obnos před dávnými lety v počátcích mé sběratelské posedlosti prodal, ale tudy cesta nevede. Ten starý šmejdil a čenichal měl přístup do mnoha opuštěných domů a nos na to, co by se dalo někdy v budoucnu zpeněžit. Mnohem zajímavější je plastický výjev z antické mytologie zobrazující boha vína a vinařů, kterému staří Řekové říkali Dionýsos a Římané Bakchus, jako nahé dítě jedoucí v doprovodu dvou rozjásaných vrstevníků na jednom ze svých erbovních zvířat, tygru či leopardu. Evidentně opilé božstvo, uctívané původně jako bůh plodnosti v přírodě třímá v ruce svůj nejdůležitější atribut, hrozen vinné révy. Další hrozny doplněné vinnými listy jsou spleteny do věnce kolem celé scenerie.