Freiheit

Snahy projektantů proniknout pomocí železnice do nitra krkonošských hor, včetně pokoření té nejvyšší, se datují od druhé poloviny 19. století a časopis Krkonoše o nich mnohokrát zasvěceně informoval. Většina těchto smělých plánů byla kupodivu neúspěšná. Dokonce i jejich moderní verze v podobě nové lanovky, známá jako „Kauza Sněžka" se vleče víc než desetiletí. K problému se během té doby vyjadřoval už kdekdo. Od ochránců přírody, podnikatelů v cestovním ruchu, obecních zastupitelstev i státních orgánů, lyžařů a Horské služby, až po stavbaře, výrobce lanovek a vleků nebo svaz turistů. Nevyjímaje ani všemocná media a politiky bez rozdílu stranické příslušnosti. Jen toho nejpovolanějšího se nikdo neptá. Jeho pravděpodobnou odpověď zachytil nakladatel Max Leipelt z někdejšího Warmbrunnu /Cieplice Sląskie/ na pohlednici podle originálu Fr. Rowlanda už kolem roku 1910. Obrázek je dostatečně výmluvný. Přesto je na adresní straně přitištěno ještě doplňující čtyřverší:

Co se sem všichni tlačíte -

mé horské ticho rušíte?

S rachotem hleďte zmizet!

Víc o vás nechci slyšet.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/9

„Album starých pohlednic Krkonoš" ještě stále voní novotou. Přesto si už jistě většina pozorných milovníků našich nejvyšších hor přečetla kapitolu o historii posílání těchto obrázkových pozdravů. Znalci jistě ocení zveřejněnou dopisnici německé pošty, vydanou tiskařem Kristianem Peipem z Gothy. Trojice turistů, či jak se sami podepsali cestujících, ji odeslala ze Sněžky 26. 7. 1886! Adresát František Malina ve Starém Kolíně ji obdržel hned následující den. Všimněte si, jak se od té doby změnil nejen vzhled královny pohoří a jejího nejbližšího okolí, ale především představy o Krakonošovi. Ať se na mne Jeho Veličenstvo nezlobí, ale tady vypadá opravdu jako strašidlo. Je jen smutnou skutečností, že největšími „ničiteli" historických pohlednic, byli paradoxně filatelističtí pionýři. Odtržením běžné a prakticky bezcenné známky znehodnotili nejeden přírůstek do sbírky pozdějších sběratelů pohlednic. To je také jediná chyba na kráse téhle rarity. S perfektním prvním hranatým razítkem pruské poštovny na Sněžce by to byla chlouba každé sběratelské kolekce.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Dnes již téměř starožitný pokus o řeč vázanou nabízím raději skrytě ve formátu pdf s patřičnými rozpaky, jako důkaz do jakých extrémů až může jinak normální člověk zajít jsa zamilován. Červeně označená slova nemají žádný zvláštní význam. Jsou to jen neodstraněné stopy po poslední korektuře, za které se omlouvám. Jako protiváhu nabízím tradičně dokonalou grafickou úpravu literární přílohy Výčepního listu.

Nejdříve však si kupme noviny

Ať zvíme, co se to tu přihodilo

(Guillame Apollinaire: Prsy Tiresiovy)

Prokletím nás, co jsme si jako koníčka osedlali historii, je neustálé pokukování do zpětného zrcátka. Ve víru událostí nás zajímají nejvíc ty, co se už staly. Je-li odstup let navíc pěkně zaokrouhlený, tím lépe. Před sto lety například získali Japonci ve válce s Ruskem slavný přístav Port Artur, baron Gautsch se stal ministerským předsedou v Rakousku-Uhersku a v Malých Svatoňovicích byla založena báňská společnost. Půl století uplynulo od ukončení mé povinné školní docházky i od podepsání vazalské Varšavské smlouvy. Výročí, výročí, výročí. Na některá lépe zapomenout, jiným „věnec budiž dán".

Foto Milan Hencl

ač nevzdělán a co se fotografování týče panic nepolíbený, považuji Tě bez nadsázky za Mozarta současné české krajinářské fotografie. Alespoň té krkonošské - Tvé nejoblíbenější - určitě. Dokonce i všichni ti žijící věhlasní krkonošští bardi lovů beze zbraní, jak bývá kořistnické uchvácení kousíčku té nekonečné krásy přírody hledáčkem kamery vzletně nazýváno, to dnes s pokorou uznávají. Dost možná se chlapácky snaží spolknout i hořkou kapku kolegiální závisti, že „enfant terrible", za kterého Tě léta považovali (který se jen tak mimochodem už ale také potkal s Abrahámem), se naprosto suverénně zařadil mezi Mistry svého oboru a v mnohém je i převyšuje. A to nemám na mysli jen pověstnou fyzickou výšku Tvé kolohnátské postavy.

Foto Ctibor Košťál

Nejsem sám, pro koho je Míla Bartoš poslední záchranou v tápání krkonošskou minulostí. Za dveřmi jeho pracovny zní dotazy ve všech třech jazycích Krkonoš - češtině, němčině a stále častěji i polštině. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, se kterým Míla spojil celý svůj dosavadní produktivní věk, tak v jeho osobě naplňuje ideu významného správce sbírek v první polovině minulého století, dr. Karla Schneidera, být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu. Instituce se slušným renomé i za hranicemi republiky, oslaví zakrátko 120 let svého trvání. Nemělo by zapadnout, že celou třetinu té doby „byl u toho" mraveneček Bartoš.

Foto Ctibor Košťál

Josefinský kult, vzedmutý vlnou sílícího německého nacionalizmu v poslední čtvrtině 19. století, inicioval stavbu pomníků významného reformátora na habsburském trůnu také v řadě míst Krkonoš a Podkrkonoší, která Josef II. v mnoha případech osobně navštívil. Malou obec Markoušovice v Jestřebích horách poctil návštěvou na podzim roku 1771, kdy byla země postižena strašlivou neúrodou a hladomorem a je mu přičítána hlavní zásluha na výstavbě zdejšího kostela a školy. Jeden z řady unifikovaných litinových figurálních pomníků ze Salmovských železáren v Blansku mu místní občané slavnostně odhalili 2. 9. 1883. Jako nenáviděný symbol Rakousko-Uherska byl po vzniku samostatného Československa z prostranství před školou „uklizen" do přítmí hasičské zbrojnice. O více než půl století později se ho při jedné „železné neděli" markoušovičtí hasiči rozhodli odvézt za mrzký peníz do šrotu. Na štěstí jej vykoupil jeden z rozumnějších sousedů a s tichým souhlasem tehdejšího vedení obce umístil na soukromém pozemku před svou chalupou. Jen poněkud divadelní nátěr, podložený jistě těmi nejlepšími úmysly, má vedle početných obdivovatelů, kteří do zastrčeného koutu obce zamíří, i své radikální odpůrce. Jak jinak?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3