Freiheit

Ještě v polovině minulého století v terénu zcela obvyklá jednoduchá konstrukce, vyznačující trigonometrický bod a pamatující nejspíš Rakousko - uherské katastrální vyměřování, stávala na kótě 681 m, necelý kilometr vsv od Svobody nad Úpou. Původní obyvatelé přiřkli vyvýšenině ne zrovna vynalézavé a nejen v Krkonoších poměrně rozšířené jméno Kühberg, v tomto konkrétním případě překládané jako Kraví vrch. I když v obecné mluvě a dokonce na některých mapách se často užívá i Kraví hora. Plochý nevýrazný vrchol rozlehlého kopce z první linie předhoří zádumčivých Rýchor byl ještě po druhé světové válce z valné části nezalesněnou, hospodářsky využívanou krajinou.  Z údolí Úpy vybíhá příkrou Sluneční strání, pokrytou v té době vrstevnicovými teráskami políček a luk. Dnes je stráň ve spodní části zastavěna rodinnými domky a její horní partie pokrývá vzrostlý smíšený les. Jen zasvěcenci a možná ještě nějaký náhodný houbař vědí o nenápadné smaltované tabulce na červenobíle příčně pruhovaném železném sloupku označující výškovou značku státní triangulace v současnosti. Drobný terénní val na snímku je mezi stromy stále patrný. Po trianglu však ani stopy. Čas odvál i téměř identickou stavbu na protilehlém svahu úpského údolí na Janské hoře.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/3

O největší válečné letecké katastrofě v Krkonoších náš časopis informoval již před lety. Milovníci vojenské historie jistě znají z prostoru Sněžky i další tragické nehody letadel. Pro širší čtenářskou veřejnost volně cituji z kroniky Pece pod Sněžkou tři havárie, které se udály na katastru této obce.

Kolem 16. hodiny odpoledne  17. 9. 1939 narazilo na vrchol Studniční hory, blízko okraje Studniční jámy, letadlo hamburské společnosti Lufthansa, které zbloudilo v mlze. Tříčlenná posádka zahynula a byla s vojenskými poctami pochována na hřbitově ve Velké Úpě.

Starobylé zilvarovské městečko Pilníkov souzní v myslích současníků nejen se slévárnou, ale i s jedním z prvních poválečných JZD, dlouhou dobu co do rozlohy i největším na trutnovském okrese. Přesto byl Pilníkov prvních padesát let našeho století střediskem především průmyslovým. Vznik tří ze čtyř největších průmyslových podniků je spojen se jménem gründerské rodiny Wőgererů. Otec zakladatel Ferdinand Wőgerer má „na svědomí" obě železárny, známější ovšem později jako výroba hedvábných stuh firmy Harpke a slévárna litiny Josefa Hűbnera. Syn Karel z druhé podnikatelské generace Wőgererů, postavil roku 1906 doslova na zelené louce, na dohled od vlčické železniční zastávky, poměrně rozsáhlý tovární komplex na výrobu vláken z umělého hedvábí nazvaný Silkin. Továrnu postupně obklopily různé provozní i obytné budovy, kanceláře, garáže a kůlny a název přešel na celou aglomeraci. Není bez zajímavosti, že významný podíl akcií Silkinu vlastnil také velký propagátor Krkonoš a mecenáš Krkonošského spolku /RGV/ svobodský papírník Prosper Piette de Rivage. Vídeňský průmyslník Jindřich Klinger, který závod koupil ještě před koncem první světové války, vyráběl zde široký sortiment hedvábných nití. Výroba degradovala v krizových třicátých letech. Navzdory tomu, že podnik byl v držení zaběhnuté a zkušené firmy Eichmann a spol. z Hostinného, produkoval již jen papírové provázky. V jeho kritických „Kristových letech" přišel rok 1939 a provoz byl zastaven zcela. Ve velmi krátké době tovární objekty zmizely či byly adaptovány na obytné účely. S pamětníky pomalu odchází i jméno Silkin. Oficiálně se totiž tato část Pilníkova jmenuje Letní.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4

Mezi německy mluvícími obyvateli východních Krkonoš kolovala dlouhá léta báje o dobývání zlata v podhůří Rýchor a jeho pohaslé slávě. Podle ní prý hledači vzácných rud objevili zlatonosnou žílu v panenských hvozdech Rýchor v časech nepamětných. Za nimi přišli horníci z alpských zemí i ze Slezska, odkryli mnohá horní díla a založili osadu, z níž později povstala Svoboda nad Úpou. Bohatá naleziště skýtala vysoké výdělky a s bohatstvím, jak známo, kráčí ruku v ruce i pýcha.

Svérázný janskolázeňský fotograf František Celba nebyl se svým tmavohnědým brtníkem, na kterého lákal nadšené budovatele poválečných pětiletek, rekreující se v oblasti Černé hory, jak je vidno ani původní a už vůbec ne osamocen. Podobný nápad se zrodil mnohem dříve v době mezi světovými válkami na severních svazích Krkonoš v okolí dnešního Karpacze, tehdy pruského sportovního zimního střediska Krumhüblu. Celbovy snímky zdobí údajně autentický poslední huňáč ulovený v maršovském revíru, vycpaný slámou a pilinami, který se z ozdoby czerninských zámeckých sbírek stal pelichající rekvizitou potulného fotografa. Lední medvěd na dobovém snímku z fotoateliéru Kleeberg v Krumhüblu byl nejspíš podnikavý místní chasník navlečený v medvědí kůži, který se svou rolí zjevně výborně bavil, stejně jako zobrazená čtveřice švarných turistek. Medvědí příběh jak se zdá, nekončí. Kdo ví, co všechno ještě skrývají zapomenutá rodinná alba? Bude to neskutečná švanda, až na nás vyjukne i krkonošská panda. Brum.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/11

Původ atraktivní vycpaniny statného brtníka /viz Krkonoše 2/2002/ zůstane už asi neobjasněn. O jeho zániku je přece jen alespoň něco známo. Fotografie Jiřího Bruníka je jednou z čtenářských reakcí na uvedenou zajímavost. Zobrazuje dlouholetého janskolázeňského fotografa Františka Celbu i jeho tisíckrát fotografovaný objekt /který měl v závěru kariéry dokonce bílého severského dabléra/ ještě v plné kondici. Když svérázný medvědář a majitel fotoateliéru v přístavbě Lesního domu zemřel, „zdědil" hnědého huňáče tehdejší vedoucí střediska HS v Janských Lázních Láďa Urban. Z postrachu černohorských hvozdů však zbýval už jen mlhavý odlesk někdejší slávy. Chlupatá hromádka neštěstí stěží držela figuru, kterou o hlavu převyšovaly trochu odrostlejší děti. Z kožichu potupně záplatovaného ovčím rounem čouhala sláma a vyceněná torza ulámaných tesáků budila spíš lítost než hrůzu! I z této doby existují fotografie. Z pamětnické piety je snad ani není vhodné publikovat. Definitivní tečku za spletitým osudem učinili rozjaření stavební dělníci, kteří při přestavbě chalupy zapomněli před jedním dlouhým deštivým víkendem medvěda na lešení. Lze - li ze známého přísloví „Špatný začátek, dobrý konec" odvodit i opak, měl poslední krkonošský medvěd svůj druhý „život" jistě zajímavý.

Foto Jiří Bruník

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/12

Seriozní historické prameny se na datu ulovení posledního medvěda v našich nejvyšších horách vzácně shodují. Ten z české strany hor, zvěčněný na nástěnné malbě ve vstupní hale vrchlabského zámku, byl zastřelen v Sedmidolí roku 1726. Na severní straně pohoří padl poslední huňáč v říjnu o deset let později. Dnes bohužel nezvěstný obraz z Hospody na Peci však představoval medvěda uloveného údajně v Obřím dole v roce 1804! Odborníky často zpochybňovaný údaj nejde opravdu spolehlivě doložit, avšak ani vyvrátit. Je docela možné, že je to týž medvěd, co stával vycpaný v maršovském zámku. A s největší pravděpodobností je to tentýž, který se na zádech funícího svérázného janskolázeňského fotografa Celby vracel na turisticky atraktivní místa východních Krkonoš na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Často stával jako upoutávka před fotoateliérem vedle Lesního domu v Janských Lázních. Byl - li Mistr v kondici, dopravil ho za pomoci kamarádů z lanovky až na Černou horu. Vždy při příjezdu další kabiny vybíhal z Bufetu U lanovky a stihl tak za den zvěčnit stovky odvážných medvědářů. Přesto se mi po dlouhém pátrání podařilo sehnat jen tento jediný, navíc amatérský snímek. Kam se nakonec poslední krkonošský medvěd poděl, nevědí ani oba, dnes již čtyřicetiletí „lovci".

Foto Josef Dvořáček

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/2