Freiheit

Na první pohled to vypadá jako šablona v nedávné minulosti tak oblíbené střešní krytiny zn. Eternit. Ve skutečnosti je to opravdu eternitová taška, kterou nepodepsaný malíř z (ne)známých důvodů použil jako podklad pro své, zjevně neškolenou rukou vyvedené dílko. Z obrázku nápadně shodného s dobovou pohlednicí je patrná nejen jistá dávka talentu a realistický smysl pro detail, ale také nezastíraná citová vazba k té chalupě „na samotě u lesa". Škoda jen, že oslavný verš v ozdobném orámování na rubu znečitelnil čas, takže jediným konkrétním vodítkem jsou pouze tři letopočty vepsané do půlkruhu v horním rohu: 1914 - 1916 - 1915.

V sobotu 16. dubna, jako každoročně touto dobou, dříve než vyraší první listy a zakryjí utajené výhledy, vyrážím si vyčistit hlavu a po deptající zimě trochu nabít baterky do Sklenářovického údolí a na Rýchory. Částečně také proto, abych si vyfotografoval opravený tzv. Frenzelův kříž z roku 1842, instalovaný v loňském létě zpět na bývalou sklenářovickou náves. Snímek se mi zrovna moc nepovedl, ale zážitky jsou pro zpohodlnělého městského páprdu k nezaplacení. Nejsem zrovna ranní pták, a tak teprve s úderem deváté vycházím, navzdory všem rozumným námitkám bez mobilu a ze zásady i bez hodinek, vstříc vycházejícímu slunci.

Capra hircus - koza domácí kamerunská, patří mezi těch několik domestikovaných druhů zvířat, provázejících člověka dlouhá tisíciletí. Mladý rohatý párek, který rezignoval na péči a pohodlí a z bujné nerozvážnosti zvolil s volností i krušný boj o přežití, se stal nechtěně i turistickou atrakcí. Od časného jara loňského roku, kdy tmavohnědý kozlík a kozička utekli některému nezodpovědnému chovateli, je bylo pravidelně vidět poblíž skalního výchozu na jihozápadním úbočí 681 m vysokého Kravího vrchu, vpravo od zeleně značené turistické cesty ze Svobody nad Úpou na Rýchory, jen pár kroků od obydlené Sluneční stráně. S bravurou tatranských kamzíků se pohybovali po strmém skalisku, z jehož nejvyššího vrcholu dokázali ve strnulém postoji, jako dva malí, ale šikovní čertíci, dlouhé minuty pozorovat ruch na cestě pod sebou. Na místě se jim zjevně zalíbilo, přesto, že v poměrně velkém okruhu není žádný viditelný zdroj vody. Občas jim nějaká útlocitná zelená duše zpestřila jídelníček kousky zeleniny nebo pečiva a bohatou zásobárnu sena našli v nedalekém krmelci. Také listnáče kolem, a nejen mladé náletové jasany a javory, ale i statné buky o průměru až 30 cm, mají ohryzanou kůru do neuvěřitelné výšky, kam se ti prevíti, stojíce na zadních dokázali vyšponovat. Lidské zvědavce k sobě pouštěli nejvýš na 2 - 3 m. Na skále se cítili bezpečně a nebáli se ani psů. Semknuti k sobě si navzájem kryli záda s rohy výhrůžně připravenými k obraně. Otázku, jak přežijí zdejší zimu, která jim ve svém počátku nabízela tu přívětivější tvář, vyřešil lednový vichr Kyrill. Během něj kozí návštěva zmizela neznámo kam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/3

Většina domů v Janských Lázních má své jméno, mnohé sahající daleko do minulosti. Jeden z nejmladších, který od roku l994 stojí na místě bývalé nevzhledné hasičské zbrojnice, se jmenuje Magma. Pro galerii, jejímž stěžejním artiklem jsou artefakty z opracovaných ušlechtilých kamenů, jméno víc než výstižné. Nevtíravá, uměřená architektura novostavby se svítící fasádou souzní s lázeňským stylem okolních budov a přívětivě vybízí k nahlédnutí. Turisté, pendlující mezi centrem věhlasného lázeňského střediska a dolní stanicí kabinkové lanovky na Černou horu to mají jednoduché. Stačí se uprostřed kopečka zastavit ke krátkému vydechnutí a nechat se osvěžit malým kulturním zážitkem v galerii Vorel či přilákáni vůní čerstvé kávy v bistru Magma, rafinovaně umístěném pod jednou střechou. Čtenáři Krkonoš si mohou generálku na osobní návštěvu prožít se mnou. Zatím co spiritus agens veškerého zdejšího dění, pan Jiří Vorel, nenápadně odstraňuje cedulku „Prosím, nesahat", poctěn usedám k jednomu ze dvou kulatých mramorových stolků - pýše majitele. Otec a syn Vorlovi použili každý na svůj „majstrštyk" víc než pětatřicet barevných mramorů na vykládanou desku. Zakrátko na ni paní domu bez respektu staví roztomilý šálek s černou drogou a já mezi odchody a příchody zákazníků poslouchám útržky story o podnikání v Čechách.

Foto Petr Toman

Praotec Janeček vzal kdysi dávno do ruky kámen a předznamenal tak celou jednu dějinnou epochu. Základní materiál naší planety je od pravěku věrným souputníkem člověka. Od pěstního klínu ke gruntům stavení, od pyramid k sochařským skvostům antiky, přes klenby katedrál až k tomu nejtěžšímu kameni nad rovem. Ty nejdražší a nejvzácnější kameny se staly odznakem moci, ty dostupnější, neméně ušlechtilé a krásné, záležitostí zdobnou. Jejich zpracováním, řezáním, rytím a broušením se proslavili kamenáři z Podkrkonoší a Českého ráje už v 16. století.

Náhrobek řídícího učitele Josefa Kahla na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, i přes ostentativní nezájem povolaných, stále ještě jako zázrakem odolává neúprosnému zubu času i množícím se vandalům. Odpočívá zde nepřehlédnutelná postava svobodské historie, jejíž dvě krajní životní výročí připadají právě na letošní, sedmičkou zakončený rok. Před 150 lety, 4. 12. 1857, se poslední potomek několika generací svobodských učitelů ve Svobodě nad Úpou narodil a před 100 lety, 25. 2. 1907, svou životní pouť předčasně ukončil. Za jeho působení na zdejší škole, kde nastoupil v roce 1882, byla postavena nová moderní budova, sloužící po dvojím navýšení o patro dosud. Josef Kahl, zadumaně hledící z působivého medailonu Václava Maška, stál od penzionování svého otce roku 1892 až do své smrti v čele učitelského sboru a byl též dlouholetým aktivním členem obecního zastupitelstva. Zároveň zastával post ředitele městské spořitelny, kterou v roce 1891 pomáhal založit. Za své vynikající zásluhy byl 30. 10. 1906 slavnostně jmenován čestným občanem rodného města. Jemu odkázal i veškerý svůj majetek, tvořící základ nadace, z jejíchž výnosů byla financována řada veřejně prospěšných záležitostí. Ve smutečních zástupech, které jej na místo posledního odpočinku vyprovázely, kráčelo vedle okresního hejtmana i sedm duchovních a na sto učitelů. Jen jedenáct významných mužů bylo ve Svobodě v období před vznikem Československa v roce 1918 poctěno titulem čestný občan. Pouze dva, spolu s Josefem Kahlem ještě majitel kdysi vyhlášené továrny na výrobu svíček, spoluzakladatel spořitelny a 18 let starosta obce Franz Stephan, spočívají na místním hřbitově.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/10

Vzletný epiteton z dřevních dob cestování do hor stále platí. Podle schváleného územního plánu VÚC Krkonoše je město Svoboda nad Úpou „nástupním a obslužným centrem regionálního a subregionálního významu s odpovídající úrovní základní i specifické vybavenosti". O to víc překvapí návštěvníky přijíždějící prostředky hromadné dopravy dlouhodobě neutěšený stav místního dopravního „terminálu". Ale ledy se konečně hnuly. V dubnu letošního roku zahájily příslušné správní orgány města územní řízení směřující k radikální přestavbě autobusového nástupiště s návazností na vlakové nádraží. I pro čtenáře, kteří pamatují výstavbu rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v 70. letech minulého století a s ní spojené demolice mnoha svobodských domů, přinášíme překvapivý snímek jednoho ze tří kdysi prosperujících hostinců v této nevelké a značně změněné lokalitě. Vedle nádražní restaurace a hotelu Sport byl v první polovině 20. století tím nejvýstavnějším právě ubytovací podnik hoteliéra Julia Bönsche a jeho ženy Fanny. Budova, patřící původně akciovému pivovaru ve Vrchlabí, s krytou sezónní předzahrádkou a proskleným dřevěným arkýřem na štítové stěně, nabízejícím výhled na kouzelné horské panorama s něžnou linkou Světlé a Černé hory, na strategickém místě blízko konečné vlaků, při vstupu do města určitě ostudu nedělala. Pravda, krátce před zbořením to už byla jen značně „vybydlená" a léta neužívaná turistická noclehárna splývající se zaprášeným areálem sousedních uhelných skladů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/11