Freiheit

Mosazné těžítko s figurou sovy ve stylu art deco není jen tak ledajaký kus inventáře z psacího stolu. Nepochybně patřilo některému z rytířů tak trochu tajemného pánského spolku Schlaraffia s výrem ve znaku. Bratrstvo umělecky založených recesistů s pobočkami po celém světě bylo, jak už návštěvníci podsložky „Schlaraffia - umění, přátelství, humor" na www.freiheit.cz většinou vědí, založeno v roce 1859 v Praze. I v našem regionu existovalo před druhou světovou válkou několik významných poboček, z nichž nejbližší bývala v Trutnově a o něco později i ve Vrchlabí. Je smutnou skutečností, že konkrétně ze Svobody nad Úpou byl podle dostupných seznamů pouze jeden jediný registrovaný člen. Zato opravdové eso známé v lékařském světě jako zakladatel léčby dětské obrny v Janských Lázních metodou „Warm Springs", vedoucí lékař MUDr. Viktor Sellner se spolkovou přezdívkou volně přeloženou do češtiny „Lázeňský duch Janského vřídla". Podobnými drobnostmi jako uvedené těžítko se hračičkové ve středověkých pláštích s šaškovskými čapkami na hlavě obklopovali nejen ve svých hradech, jak nazývali spolkové místnosti, často jen pronajaté v obyčejné hospodě. Svéráznou symbolikou připomínající laické veřejnosti daleko tajuplnější a uzavřenější společenstva svobodných zednářů zdobili ctihodní šlarafové své příbytky i po převléknutí do civilu, kdy se z nich stali normální páni továrníci, lékaři, učitelé, herci, intelektuálové i řemeslníci. Předlouhé povídání o vzniku, pravidlech, hierarchii, jazyku a mnoha dalších specialitách té důmyslné hry pro velké kluky zní jako pohádka, nad kterou by současníci nejspíš ohrnovali nos. Kdo má zájem, informace si najde.

Nedělám to často a už vůbec ne s nadšením, abych propagoval něco, co mají v gesci povolanější. Ale když musíš, tak musíš! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově zahájilo hojně navštívenou vernisáží ve čtvrtek 26. ledna výstavu o Janských Lázních. Exponáty ze sbírky regionálního multisběratele Jana Hainiše zaměřeného na historii lázeňského města pod Černou horou především na zimní sporty zejména lyžování, jehož je celoživotním aktivním vyznavačem dokonce se závodnickou minulostí, doplňuje i několik zajímavostí z muzejního depozitáře. Honza je nejen spolužák mé nejmilejší manželky, ale i můj kamarád, svého času spolupracovník u Čs. státních lázní a hlavně kolega sběratel s podobnými zájmy, čili vlastně svým způsobem konkurence. Ani jeden to tak tragicky necítíme. Honza na to má svéráznou průpovídku. „Já jsem sběratel, ty jsi historik". A řekne to s takovým potutelným výrazem, že přesně vím, co má na mysli. Ty si piš ty své rádoby zasvěcené bláboly o historii regionu a nepokoušej se cokoliv sběratelsky cenného získat - já ti to rád zapůjčím k ofotografování. Tomu se říká sběratelská kolegialita, protože jsou i jiní, kteří nepůjčí ani náhodou. I s Janskými Lázněmi jsem se „zapletl" od poloviny minulého století mnohokrát. V tomto směru například v roce 2005 při psaní lapidárních textů do publikace „Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích" doplněné čumkartami také z Honzovy početné filokartistické sbírky. Kdo máte rád Janské Lázně a všecko co s nimi souvisí, staré fotografie, pohledy, turistické průvodce, mapy, štítky na hole, odznaky, lyžařské diplomy a katalogy, lyže, saně, brusle a všechny ty upomínkové sarapatičky z babiččiny truhly nebo skleníku, běžte se podívat - stojí to za to. (Já osobně nemám ze vstupného ani halíř).

Nepublikováno

Mezi historickými lyžařskými odznaky je jen málo těch, které zkušený sběratel nepozná tak říkajíc na první dobrou. Horské vrcholy, zasněžená krajina, figurky lyžařů i samotné lyže napoví i laikům. Opravdovou hádankou může být málo známý neutrální bílý smaltovaný terčík s kombinací čtyř propletených písmen černé barvy, jejichž pořadí ponechává prostor pro fantazii. Vzrušenou diskuzi vzbudil nedávno nález jednoho takového zachovalého „knoflíku" o průměru necelého dva a půl centimetru na webu lovecpokladu.cz sdružujícím mimo jiné hledače s detektory kovů. Experti znalí brouzdání po síti našli další virtuální exemplář na Internetu. Potvrdilo se staré známé, že pod lustrem je tma a mýlit se je lidské. Instituce z nejpovolanějších, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, má na sbírkové evidenční kartě odznaku zapsán některým z dřívějších pracovníků chybný výklad zkratky jako „Hauptverbund der deutschen Sport".

Houby s octem! Je to jen dar od Pánaboha ze všeho se vykecat. Nebo jak rád říká stejně obdarovaný pražský přítel Pavel umění uplést z kusu člověčího trusu bič. Opravdový borec s ním i zapráská. Dá-li se někdo na psaní, musí umět tu pomyslnou kuličku užmoulat ze všeho. Témata kol dokola leží. Jen je zvednout - to je oč tu běží. Tak třeba hned ty klíče. Častokrát v životě se stane, že člověk objeví rezatý klíček v prachu u cesty, někdy celý anonymní svazek zapomenutý neznámým nešťastníkem v nádražní čekárně nebo visací zámek u dávno neužívané branky do polí. O šuplíku v psacím stole po dědovi nemluvě. Devadesát devět nálezců ze sta je bez povšimnutí mine. Vím ale bezpečně minimálně o jednom pošukovi, který není líný se sehnout a do vyhrazené bedničky v pracovním kutlochu přihodí další exemplář. Některé omšelé kousky jsou hodnotné samy o sobě. Ať již stářím, řemeslným provedením či nezvyklým vzhledem. Mohou posloužit jako solitérní dekorace pro oživení v každém interiéru. Starý osahaný zajímavý klíč je z těch obyčejných předmětů obdařených skrytým tajemstvím, na kterém se zaujetím spočine oko milovníka stařinek stejně jako excentrika holdujícího nečekaným kontrastům.

Je celkem logické, že v dlouhodobém výběru Krakonošů na jednotlivé měsíce padla lednová volba na překabátěného Rýbrcoula, který jako jeden z mála propaguje zimu. Kuriózní skulptura nabízená kdysi jako suvenýr z Krkonoš ze skupiny zahrnuté pod sjednocujícím názvem „je to kýč, ale pěknej" zvítězila tak říkajíc o prsa nad už dost okoukaným obligátním pánem hor na rohačkách s nákladem metrové kulatiny. Jenže i nad Krakonošem je mezi nebem a zemí ještě cosi vyššího. Ať už tomu říkáme Pán Bůh, Matka Příroda nebo jen pragmaticky rozmary počasí. Celá scénka vyznívá jako nepovedený apríl, autorská provokace či potměšilost ročních období. Bělá se jen kmínek břízy s nepatřičnou nástěnkou jakoby zapomenutou z nějaké dávnější zimy a povědomé zasněžené svahy. Jó, kdeže loňské sněhy jsou?

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.

K mé lítosti nutno dodat - možná, snad... Všechny indicie tomu však nasvědčují. Především tedy, co je to typář. Známější je mezi laickou veřejností jako pečetidlo, razidlo, štoček. Takový těžký, pracný a nemotorný předchůdce odznaku úředního šimla. Ještě docela nedávno před vynalezením QR kódu to byl slavný štempl čili gumové razítko. Typář, o kterém je řeč, je navíc specifický pro vytisknutí tak zvané suché nebo slepé pečeti přímo do hmoty úředního lejstra. Není nutno hned zahazovat noviny, další přednáška nebude. Už jen samé společenské drby jako v každém jiném slušném médiu. A pěkně od Adama v zastoupení †Jardou Vlčkem, reprezentantem příbuzenského klanu téměř poloviny svobodských obyvatel, do kterého jsem se v jisté době na krátký čas mohl taky počítat. Kdysi mi právě tuhle železnou věcičku nalezenou při adaptačních pracích ve starobylém Justově mlýně věnoval. Ani jeden jsme nevěděli, k čemu to sloužilo. I pro milovníka psů to není žádná atraktivní dekorace, ale já nic nevyhodím. Na pohyblivé části koumáckého zařízení je připevněna negativní část matrice. Spodní pozitivní bohužel chybí. Pomocí zrcátka se dá pohodlně přečíst opis se jménem a domicilem majitele. „Josef Just - Marschendorf I. Theil". Justů bylo v Maršově I. blahé paměti povícero. Ale který z nich by asi tak potřeboval pečetidlo? Snad jen starosta. Nebo mlynář. A jsme doma. Mlýn na Černohorském potoce v budově se současným číslem popisným 28 je v historických písemnostech zmiňován už v polovině 18. století. Více než sto let byl v držení rodiny Justů a jako Justův mlýn je znám v obecném povědomí dosud. Přestože už se tam dávno nemele a nehalasí hosté později otevřené vyhlášené stejnojmenné hospody hojně navštěvované zejména lázeňskými hosty z nedalekých Janských Lázní. Lákalo je nejen plzeňské pivečko jako křen z přírodně vychlazeného sklepa nebo partička mariáše či biliáru s místními štamgasty, ale hlavně vyhlášený kuželník.