Freiheit

Můj nejmilejší Krakonoš! Ze všech Krakonošů, které jsem v životě potkal nejkrakonošovatější. A to počítám i ty, které jsem jen viděl na obrázku, nebo o nich slyšel vyprávět. Všude ho chválím, vynáším do nebes, podkuřuju jeho odkazu. Byl první, se kterým jsem měl tu čest. A na to se nezapomíná! Skoro jako na první lásku - třeba jen platonickou. Jindřich Buchal - Benecký nebyl žádný panák k zbožňování. V mládí důstojný hraběcí fořt u Harrachů, na vejminku v Peci pod Sněžkou už tak trochu pantáta nejen s vousem chlapáckým ale i s majestátním pupkem. S šibalstvím v očích voněl člověčinou a na žádné hogo fogo si nehrál. I ve funkci nejvyššího pána na horách krkonošských oblékal obyčejnou flanelku a ošoupané jelenicové kraťasy jako by to byl královský hermelín.

Jedno z nejběžnějších korejských mužských jmen je Kim. Mohl by to tedy být klidně třeba Kim Dong ho, na jméně ostatně nezáleží. Našincům na nějakém nesrozumitelném jménu jednoho z tisíců upracovaných rolníků na nepřehledných terasách rýžových polí korejského poloostrova už vůbec ne. Jen ta řepa v ruce je poněkud zavádějící. Aby taky ne, když je to starý dobrý bájný duch krkonošských hor Rýbrcoul či Rübezahl alias „počítač řep", Řepočet, Liczyrzepa, Rzepior a já nevím, jak všelijak ještě przní ve světe Krakonošovo jméno. A to všechno jen kvůli jedné smyšlené povídačce, která líčí Pána pohoří jako naivního hlupáka napáleného nějakou manekýnou. Legenda se ujala zejména v německojazyčné části Krkonoš ležící tenkrát ve Slezsku. Především tamější řezbáři si figurky horského obra bez té směšné tuřínové bulvy jako poznávacího atributu nedokázali představit. A protože jak známo zvyk je železná košile šmidlají svými kudličkami i žáci žáků někdejší proslavené řezbářské školy ve Warmbrunnu (Cieplice Śląskie-Zdrój) dnes části Jelení Hory v Polsku své představy Krakonoše buď jako skřítka střežícího podzemní poklady nebo panáka o holi s řepou v ruce. Zlatý germánský kulturista vládnoucí živlům nebo pantáta hajnej z Podžalýho. No ale na krátký a nevlídný měsíc únor ten na první pohled ustaraný asijský zemědělec taky ujde. Nebo ne?

Nepublikováno

Mít doma aspoň jednu portrétní kabinetku z věhlasného fotoateliéru Jeschke ve Svobodě nad Úpou nebo dokonce aranžovaný ateliérový snímek celé rodinky, nemluvě o zarámované zvětšenině svatební fotografie patřilo v první polovině minulého století k dobrému tónu nejen v měšťanských kruzích. Pan fotograf Josef Jeschke, rodák z Černého Dolu narozený 16. září 1877 se do Svobody nad Úpou přistěhoval v roce 1904. Svůj první atelier měl podle adresáře trutnovského okresu z roku 1911 v domě s původním číslem 109 v hlavní ulici. Záhy si však na místě staré zaniklé farní školy číslo 9 poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého postavil rodinný dům s fotografickým ateliérem se stejným číslem popisným (dnes 409). Právě zde vzniklo v období mezi světovými válkami, ale i v době připojení rozsáhlé pohraniční oblasti včetně východních Krkonoš k Velkoněmecké říši množství kvalitních ateliérových fotografií i záběrů z plenéru. Zejména ty se na mnoha pohlednicích propagujících krásy okolních hor i zajímavé celkové záběry samotného fotogenického městečka Svobody nad Úpou schouleného v závětří Černé hory včetně stavebních detailů rozlétly v brašnách pošťáků do světa. Méně známé jsou experimenty s velkoformátovými zvětšeninami krajinných panoramat. Jedno takové s idylickým pohledem na zasněžené Janské Lázně se zachovalo i po likvidaci fotoateliéru, tehdy již pod národní správou Jindřicha Černého, když se po roce 1948 ujal vlády vítězný proletariát. Tehdejší nabyvatel ho dlouhodobě zapůjčil kamarádovi na chalupu, aby si na něj vzpomněl až po několika desetiletích. Znovunalezenou cennou relikvii si dal nově zarámovat masivní lištou, které by citlivé oko estéta vytklo snad jen ty dva vyspravené suky v jinak čistém dřevě bez rušivých kazů. Adjustovaná fotografie má sama o sobě úctyhodné rozměry 97 x 70 centimetrů, s rámem dokonce 110 x 84.

Snad, že se zajímavý korespondenční lístek z konce 19. století ocitl na jedné z nejnavštěvovanějších internetových aukčních stránek v nevhodný čas kolem vánočních svátků, nebo už zmlsaným sběratelům regionálních památek ani do očí bijící jméno vysloužilého rytmistra jezdectva Hugo Wiharda není dost hóch neboli nóbl - prostě nebyl zájem. V takovém případě nejmenší (rozuměj nabídka) bere. Adresátem lístku sice není slovutný pozemkový vlastník osobně, ale důchodní správa panství Vlčice, toho času v jeho majetkovém držení. Ani strohé účetnické sdělení o ročním vyúčtování úrokových kupónů německého tělocvičného spolku Svoboda - Maršov není nic, co by lovcům kuriozit rvalo osrdí. Důležité jsou souvislosti.

Slavnostní vernisáží byla ve čtvrtek 27. ledna 2022 v 17.00 hodin zahájena v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově dlouho avizovaná výstava nazvaná Pozdrav z Krkonoš. S nostalgií ji jistě uvítají všichni návštěvníci našich nejvyšších hor. Vždyť kdo by neměl doma nějaký suvenýr z některé návštěvy atraktivního a snadno dostupného pohoří s dominantní Sněžkou a všudypřítomným sympatickým vládcem pantátou Krakonošem. Ať už je to některá z nepřeberně druhů pohlednic, stará turistická mapa nebo kapesní průvodce, vyřezávaná vycházková hůl pobitá turistickými štítky, malovaná sklenička, hrníček či talířek s vyobrazením starobylé horské boudy, veduty některého z letovisek nebo tváře samotného vousatého pána krkonošských kopců a údolí. A ještě jsou tu medaile, plakety a odznaky, turistické přívěsky vedle Krakonoše také s bájným Ullrem patronem lyžařů nebo současné pestrobarevné námětové vizitky. Muzejníci připravili nespočet dalších drobností, které si návštěvníci odváželi na památku z Krkonoš od první poloviny 19. století až po současnost. Mnoho z těchto upomínkových předmětů vyráběli místní horáci podomácku, jiné chrlily firmy specializující se na výrobu suvenýrů roztroušené po různých místech v tuzemsku i ve světě. Lační diváci tak mohou srovnávat lidové naivní výrobky s artefakty mnohdy vysoké řemeslné dokonce umělecké úrovně. Na výstavě se bude až do konce května roku 2022 prsit i několik exemplářů ze sbírky, jejíž součástí je s evidenčním označením „Sb. anti ev. č. 057" pajdulák na snímku.

Po mnoha a mnoha letech se zastupitelstvo slovutného města Svoboda nad Úpou rozhodlo napodobit někdejší konšele, a když už ne přímo navázat na institut čestného občanství tak alespoň udělit občas nějakou tu medaili Za zásluhy o Svobodu nad Úpou případně Cenu města Svobody nad Úpou. A protože dva první adepti vzešlí z návrhů na první z uvedených medailí odsouhlasení plenárním zasedáním v září 2021 jednohlasně všemi dvanácti přítomnými zastupiteli se už pohybují v prostoru životní cílové pásky, nemělo smysl slavnostní předání vkusné medaile dlouho odkládat. Udělení „in memoriam" už zdaleka nemá ten efekt. Vhodná chvíle pro malou komorní sešlost se našla v úterý 18. ledna 2022. Moderní decentně pojatá medaile s dominantním historickým znakem města ve středovém kruhu a lakonickým nápisem v obvodovém mezikruží nahoře „Za zásluhy" a „Svoboda nad Úpou" dole má průměr 70 milimetrů a je uložena v etuji potažené tmavomodrým sametem s výsekem pro medaili a bílou podšívkou víka. Na reversu je vyryto jméno oceněného a evidenční číslo medaile.

Nestává se příliš často, aby nepatrnému červovi jako je pisatel těchto stránek věnoval nějaký zásadní článek seriózní renomovaný časopis jako v tomto případě měsíčník Krkonoše - Jizerské hory. Živočichopisu u příležitosti poměrně vysokých kulatin se mnohokrát nedočkají ani známější, významnější a zasloužilejší jedinci. Tak proč si těch pár minut pochybné slávy neužít. Navíc, když autor Jirka Dvořák pojal oslavnou tirádu naprosto civilně a bez zbytečné pompy. I tak se v dnešní vypjaté době samozřejmě mohou na adresu vzpomenutého jubilanta ozvat jízlivé hlasy jako „podívejme se na něj na hajzla, tváří se jako když neumí do pěti počítat a přitom si po večerech bádá..." Což je pořád lepší, než kdyby mi v noci někdo vymlátil okna. Zabývám se historií už pěknou řádku let, abych věděl, že zítra už z toho nemusí nic platit tak natřásám peří, dokud můžu. Za pár dní po nás třeba neštěkne pes.