Freiheit

Ne, nechci jitřit vášně a dráždit milovníky zimních radovánek ani podnikatele závislé na skutečnosti, že v zimě je na horách sníh, obrázkem kdy platilo, že únor bílý pole sílí. Jen chci uvést na pravou míru některé skutečnosti zveřejněné v článku „Pro pamětníky" 30. ledna tohoto roku. Nestává se často, že by někdo reagoval, natož aby poslal doplňující fotografie jako pan Petr Schön v případě v článku zmíněného „Stárkova altánku". Sáhl sice jen do rodinného alba, ale i tak mu děkuji. Opět jsem se přesvědčil, jak složité je pro místní „novodobou" naplaveninu psát zasvěceně o městě, kde jsem ty pověstné kuličky s kluky nehrál. Tak za prvé - ze snímků je patrné, že to nebyl žádný altánek, ale docela solidní zahradní domek - byť bez čísla. Navíc situovaný střešním hřebenem kolmo ke svahu i k říčnímu toku. Štít, který vykukuje na titulní fotografii inkriminovaného článku, patří evidentně stavbě souběžné s cestou i řekou. Varianta, že jde o hlavní budovu truhlářství Johanna Gleisnera s číslem popisným 175 také příliš nehraje. Už podle odlišného sklonu střechy.

Čtvrtý den v měsíci lednu jsou už většinou střízliví i ti největší slaviči nového letopočtu, aby byli schopni zaznamenat, že má svátek Diana. Starobylé ženské jméno vykládají latiníci jako „božská" nebo „zářivá". Ochránkyně žen spojovaná s posvátnými háji s funkcí bohyně měsíce a lovu byla během let ztotožněna s bájnou Artemidou z řecké mytologie. Jako sličnou pannu s lukem a šípem provázenou jelenem a smečkou loveckých psů ji do povědomí širokých vrstev zapsalo zejména barokní umění. Největší popularitu jménu Diana zajistila koncem minulého století princezna z Walesu, manželka britského následníka trůnu prince Charlese. Jedna z novějších svobodských chalup se pyšní pamětní deskou s nápisem, že v ní český genius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel. Zato nositelka půvabného jména Diana prokazatelně ano. Dokonce ještě mnohem dřív, než se plavovlasá kráska z aristokratické rodiny Spencerů stala celosvětovou módní ikonou a miláčkem davů. Psí slečna Diana, původem z chovné stanice velšteriérů „Pod lesem" manželů Šuranových v Horním Maršově byla doslova prvním dárkem pod stromeček v novém domově svých páníčků o Vánocích roku 1972. Její spojení se zimou je tak nabíledni. I když ten „oslí můstek" k prezentaci několika netypických obrázků horské zimy z celé konstrukce čouhá jako to příslovečné péro z gauče. Ortodoxní sběratelé starožitností až donedávna opovrhovali vším, čemu nebylo aspoň padesát let. Z osobní zkušenosti vím, že u fotografií to neplatí. Člověka často zaskočí snímek starý pouhé desetiletí. Hned úvodní portrét má ke standardu v té době oblíbeného a všestranného loveckého psíka s předpoklady zejména pro norování na hony daleko. V zimě, než podstoupila zkrášlovací kúru, se Diana podobala spíš chlupaté kouli.

Nevšední pohled na jedno ze zmizelých zákoutí Svobody nad Úpou poslala podepsaná Anna Justová ve válečném roce 1944 paní Mathildě Richterové do Radvanic u Trutnova. Tónovaná fotografie z nakladatelství Adolfa Glasera v Janských Lázních je ale nepochybně starší. Už podle česko - německého firemního textu vydavatele s názvem místa na adresní straně, který se v době připojení pohraničních oblastí ČSR jako župa Sudety k hitlerovskému Německu určitě nenosil. Partie s cestou od železné lávky překlenující Úpu od roku 1909, vedoucí po levém břehu řeky k historickému přechodu hlavní silnice od Trutnova do centra někdejší hornické osady přes stále užívaný nýtovaný most, zanikla při výstavbě rychlostní silnice do Krkonoš. Napravo je vidět řada štíhlých kmínků dnes již značně prořídlé lipové aleje lemujících souběžnou, mnohem užívanější cestu od budovy pošty do východního cípu náměstí. Most postavený po katastrofální povodni v roce 1897 byl na kamenné pilíře zbudované firmou Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla nákladnou regulaci poničených říčních břehů usazen hned v následujícím roce.

Páni a paní, přijměte poctivé podkrkonošské pozvání, počínající přesně podle pravopisných pravidel počátečním písmenem p.

Pilná a pohostinná půvabná přítelkyně Pxxxxxx pořádá pravidelná pondělní posezení. Párty provoněná pěnivým pressem s přikusováním přerozličného pečiva, piškotů, přeslazených pusinek a punčových pralinek, protkaná prostým plkáním, pikantním povídáním páté přes padesáté pouze pro pozvané i o prázdninách.
Po proneseném přípitku s přiťuknutím pravým portským podává se podle počasí polosuchý portugal, pohár prochlazeného perlivého plzeňského piva i pramenitá Poděbradka. Pokrmy a pochutiny pečlivě připravené z přírodních potravin předchází prima pórková polévka. Pohoštění pokračuje podle předpisu prababičky Pavlíny z Poličky primitivními palačinkami, pečenými pohankovými plackami s povidly posypanými pardubickým perníkem, přes pohádkové papání, parmskou parmazánovou pomazánku, pražský párek, paví paštiku s plátkem pštrosí pečeně, po přímo palácové pochutnání, pošírované pstruhy po provensálsku s podzemnicovým pyré. Premiérově i plný porcelánový pamlskovník polníčku s pálivým pepřem politého podmáslím. Poklidné pokouření půlčíku papirosy překvapivě poskytne připravený popelníček v průjezdu prostém pavučin. Píchnutí pika pouze po předchozím povolení!!!

Dnes si milé děti povíme pohádku, jak muselo Písíčko do sanatoria. Žilo - bylo Písíčko Intel (jakože inteligentní) z rodu Pentium. Spolu s miliony svých kamarádů pobývalo u lidí na jedné z kulatých planet Všehomíra. Budeme jí pro zjednodušení říkat Modrá. Protože modrá je dobrá i podle pana profesora Hejmy, který umí dokonce čínsky, takže tomu musí rozumět. Jako každé Písíčko muselo krátce po svém narození do služby. A co čert všech počitadel nechtěl, dostalo se k páníčkovi jménem Tentonda. Tomu bylo všechno volný a tak ubožátko nijak nešetřil. Když bylo naposled na povinné audienci u mocného čaroděje Mrňavého Měkejše alias Mikrosofta byla mu diagnostikována celková sešlost. A co je horšího ještě kritický nedostatek windowsů. Nedalo se nic dělat - muselo do Jeníkova sanatoria v Heřmanově. Páni doktoři, to jste neviděli ten frmol! Klid na lůžku, infuse, transfuse, několik operací, celková rehabilitace a za tři dny je znovuzrozený pašák předán do domácí péče. Teď ale zase málem kleplo páníčka. Nejen, že léčebnou kůru nehradí žádná pojišťovna, ale pěkně Facebook! To znamená něco jako „s protaženým ksichtem na účet". Čili jak říkáme my horáci na dřevo. Což ani zdaleka není to nejhorší. Ten malý prevít zapomněl na své dobré vychování a vyvádí jak spratek s diagnózou ADHD. Odmítá komunikovat, všecko dělá obráceně a místo práce provádí jen samé skopičiny. Já vím milé děti, že je to dnes trendy. Bývaly však časy, a já je ještě pamatuji, že to spravila jedna na prdel. Dobrou noc!

Nepublikováno

Při pohledu z výšky se městečko Svoboda nad Úpou jeví jako utěšené místo v klínu okolních kopců. Dominantní Černá hora s průseky sjezdovek největšího Ski Resortu v České republice a štíhlou věží televizního vysílače na vrcholu s působivým výsekem aglomerace lidských sídlišť na jejím úpatí na mistrném leteckém snímku fotografa Krkonoš Petra Tomana budí dokonce mírnou závist u přízemních lidiček „ze za Paky". Městečko samo, s historickým kostelíkem obklopeným jednotlivými domky přijatelně „lidských" rozměrů, ze kterých vyčnívá jen budova školy a radniční strana náměstí Svornosti, bez někdejších početných čadících komínů průmyslových podniků působí i v zimním hávu jako reklama na příjemné bydlení na zdravém vzduchu. Současným módním sloganem tak říkajíc v dokonalé bio kvalitě. A ta panoramata! Takhle idealisticky to mohou vnímat opravdu jen piloti letadel, pokud vůbec mají čas se kochat krajinou pod sebou, ptáci a Pražáci. Život tu ale není lehký ani jednoduchý. Nesluší se však kálet do vlastního hnízda. Tak „Přijďte pobejt!"

Nepublikováno

Při výběru Krakonoše na měsíc leden padla volba zase po čase na jednu z početných kreslených pohlednic. Každý soudný divák ale při pohledu na vysokohorskou krajinu vzdálené Skandinávie, tolik odlišné od údolíčka zlatonosné Staré vody označované v současných mapách jako Zlatý potok na úbočí Bartova lesa s oblinami sotva tisícimetrových kopců Rýchor na dohled na horizontu, pozná, že v tomto případě je přání opět otcem myšlenky. Omlouvám se, Krakonoš to opravdu není. Ale mohl by! Přesně takhle si totiž představuji praotce Kelta. Jako osamělého prospektora s rýžovnickou pánvičkou a nezbytným cajkem, jak jásá nad objevem drobných rýchorských zlatinek. Tradiční norské vydavatelství Aune, založené (což je docela zajímavá kuriozita hodná Járy Cimrmana vyučeným cukrářem Kurtem Aune, který měl alergii na mléko, tak se vrhl na fotografování a vydávání pohlednic) už v roce 1949, použilo motiv oblíbeného švédského umělce Rolfa Lidberga (1930 - 2005). Ten proslul zejména množstvím žertovných ztvárnění mytologických postaviček severských trollů, kterým se fyzicky sám osobně velmi podobal. Rozjařený zlatokop je nejspíš jedním z nich.