Freiheit

Když krátce po svém nástupu do svobodských papíren vyfotil mladý inženýr Jaroslav Morávek tak zvané staré bělidlo s číslem 79 na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. poblíž zaměstnanecké vily firmy Piette kousek za sokolovnou, byl to už značně vybydlený chátrající dům, který držela pohromadě pouze skutečnost, že squatteři byli tenkrát ještě neznámý pojem. Svým rozlehlým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou se už v době výstavby v roce 1778 výrazně lišil od chaloupek trochu níž na protější straně silnice. V polovině 19. století ho vlastnil barvíř a bělič plátna Johann Ettrich (*1812) příslušník světoznámého svobodského rodu, který vlastně vydupal ze země základ Piettovy papírny, když přestavěl starý vysloužilý hamr. Později obýval dům Piettův švagr a spolumajitel továrny, původně pražský hostinský Franz Holub, jehož dcera Paula se provdala za jednoho z prvních významných fotografů Krkonoš a zakladatele dodnes existujícího pražského fotoateliéru Langhans. Syn Franz von Holub to v Rakousko - Uherské monarchii dotáhl až na admirála a velitele válečného námořnictva v závěru Velké války. Tomu říkám dějiny!

V listopadovém čísle K+JH / 2015 popsal autor Ondřej Vašata nerealizovaný projekt Národního domu ve Vrchlabí z roku 1913. Sběratelé notafilií, specializující se na nouzové poukázky a různé kuriozity, se už možná někdy setkali s droboučkou sbírkovou poukázkou v hodnotě 2 haléřů s naivní vlasteneckou výzvou na podporu jeho výstavby. Jednostranně modře potištěný papírek o rozměrech zhruba 6 x 4 cm má uprostřed vkomponovaný obrázek soutěžního návrhu Národního domu od architekta Václava Frýdy v podstatě totožný s propagační pohlednicí z téhož období. Je velmi pravděpodobné, že zadavatelé stavby z Národní jednoty severočeské nechali vytisknout, tak jak to bylo v podobných případech obvyklé, více variant. Možná rozměrově i barevně odlišných a hlavně s větší nominální hodnotou pro štědřejší dárce. I uvedené dva haléře měly v předválečné rakousko - uherské korunové měně jistě svoji váhu. Drobný nominál však zřejmě cílil na nejširší členskou základnu a nemajetné sympatizanty české menšiny v převážně německém prostředí Vrchlabska. Kolik se asi podařilo tímto způsobem shromáždit financí a k jakému účelu byly nakonec použity, když k realizaci projektu nedošlo, zůstává nezodpovězenou otázkou. Podobné dohady by jistě potvrdil nebo vyvrátil hlubší badatelský průzkum, který většina sběratelů bohužel zanedbává.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2015

Výstava sochařského díla Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, věnovaná jeho letošnímu 125. výročí narození a 60. výročí úmrtí, je důstojným připomenutím jednoho z nejvýznamnějších uměleckých zjevů regionu v první polovině 20. století. Navazuje na právě skončenou podobnou výstavu reprezentativní kolekce Schwantnerových plastik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí a přináší navíc vzdušnou instalaci v komorních historických prostorách hlavní výstavní síně s maximálním využitím vlastních sbírek, doplněných charakteristickými exponáty z okolních institucí, především již zmíněného Krkonošského muzea, Galerie města Trutnova a v neposlední řadě i od soukromých sběratelů. Vnímavé oko diváka jistě ocení mistrné ztvárnění množství portrétních bust příslušníků tehdejší společenské smetánky i bezejmenných horalů z Krkonoš, ladné tvary kočkovitých šelem či několik výstižných variant z cyklu Tanec smrti. Fotografická dokumentace znovu oživí řadu funerálních plastik, zejména pomníků padlým vojákům z Velké války, z nichž mnoho zaniklo vinou kolektivního vandalství po II. světové válce. Leitmotivem této části expozice je snad nejzdařilejší, nacisty v roce 1942 zničený pomník z trutnovského parku, o jehož obnově se začíná docela vážně uvažovat. Uvedená studie k pomníku byla námětem pohlednice vydané při jeho odhalení v září 1932.

Nepublikováno

Bývalá osada Bystřice, jazykem původních obyvatel Klinge, spjatá s dějinami dobývání zlata v pohoří Rýchor, je dnes zahrnuta do katastrálního území městysu Mladé Buky. Zdejší dochované, i když nepochybně několikrát převrstvené sejpy, výrazné terénní kopečky vyrýžované zeminy, připisují odvážnější badatelé zatím nedoloženě Keltům. Osídlení však vyrostlo v údolí zlatonosné Staré vody, nyní Zlatého potoka, až teprve kolem stoupy na drcení rudy, postavené v roce 1678 novými pozemkovými majiteli vlčického panství Schwarzenbergy ve snaze obnovit zaniklou těžbu vzácného kovu v rýchorském revíru. Mezi prvními obyvateli je velmi záhy uváděn i krčmář Christoph Baudisch. Moderní historii zdejšího vyhlášeného pohostinství v historickém čp. 1 zahájil Josef Franz (*1866) výstavbou nové budovy na spáleništi staré dřevěné hospody své matky Johanny Franzové v roce 1893. Honosná výletní restaurace s prostorným tanečním sálem a množstvím jednoduchých dřevěných stolů s lavicemi pod širým nebem, známá z mnoha variant dobových pohlednic, dokázala v letní sezóně pojmout i 250 hostů. Až do konce II. světové války jich sem každou letní neděli docházely z dostupného okolí opravdu zástupy. Většinou pěší výletníky z Mladých Buků, Svobody nad Úpou, Janských Lázní, Maršova, Žacléře i Trutnova lákalo příjemné posezení při vyhlášeném klingentalském jablečném moštu, smažení pstruzi, na jejichž výlov měl hostinský Franz výsadní povolení, i břeskné zvuky skříňového orchestrionu, neúnavně vyhrávajícího svůj omezený počet písní k tanci i poslechu. A v neposlední řadě i obří houpačky a tehdy ve společnosti „sportovně" založených pánů oblíbený kuželník. Mezi celkem 18 chalupami s číslem popisným, rozmístěnými po obou březích horské bystřiny, byla i služebna finanční stráže a parní mlýn s pilou a výrobou šindelů.

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků. Začátečníci s čistým stolem začínají obvykle sbíráním dostupného běžného drobného oběživa z celého světa, protože šlehačku v podobě antických platidel nebo větších stříbrných nominálů středověku už zdánlivě vysbírali předcházející generace. Není to tak docela pravda. Velcí sběratelé umírají a ne všechny sbírky končí v regálech muzejních institucí. Na mnoha světových aukcích numismatiky i v nabídkách internetových sběratelských portálů se dá objevit a někdy i docela levně koupit zajímavý přírůstek.

Ateliérová kabinetka rakousko - uherského vojáčka v parádní uniformě s plnou polní dýchne nostalgií i na zapřisáhlého pacifistu, natož na sběratele „stařinek". Tak se přičiněním nějaké dobré duše mezi několika památkami na známé fotoateliéry z regionu ocitla před drahně lety i tato kartička z Jičína, kam většinou rukovali horáci z Krkonoš. Významný jičínský fotograf Josef Picek (1849 - 1915) rodák z Českého Dubu působil v Jičíně od roku 1873, kde zakrátko zakoupil na Husově třídě dům s hostincem, známým od té doby jako „U Picků". Víc informací se ze sice zajímavé, ale prakticky anonymní podobenky vyčíst nedalo. Pomineme - li ty ryze profesionální armádní detaily o výstroji a výzbroji zobrazeného fešného „blátošlapa", jak příslušníci jiných zbraní přehlíživě titulovali nešťastníky, kteří byli odvedeni k některému z početných pluků c. k. infanterie.

Krkonošská výstava v Trutnově v roce 1949 měla velký ohlas přesahující hranice regionu. Mnoho publikací vydaných k této příležitosti je dodnes cenným pramenným materiálem pro badatele. A protože se vedle politických proklamací a budovatelských hesel nesla i v duchu vládce hor Krakonoše, je stále hledanou sběratelskou drobností mimo jiné i originální hliníkový odznáček s jeho rozevlátým portrétním profilem a velkou iniciálou T odkazující na pořádající město. V té je umístěn nápis „Výstava Trutnov" a pod ní letopočet. V roce kulatého 60. výročí události ho sběratel a amatérský řezbář Petr Hnyk z Teplic nad Metují, figurující i v autorském rejstříku časopisu K + JH, vtipně použil jako předlohu k originálnímu narozeninovému dárku pro kamaráda, posedlého sbíráním Krakonošů v jakékoliv podobě. I tímto zveřejněním milého artefaktu znovu děkuji, Petře.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 11/2015