Freiheit

Asi ano. Alespoň sběratelé historických pohlednic to tvrdí a dokládají hned několika snímky. O medvědech jako turistické atrakci, především v Krkonoších, jsem se již několikrát zmínil i na tomto webu. Samozřejmě mám na mysli huňáče, jako atraktivní doplněk skupinových fotografií turistů. Vycpaného brtníka vláčel kdysi po nejnavštěvovanějších místech východní části pohoří fotograf Celba z Janských Lázní a stovky rekreantů ROH mají kuriózní pohlednici jistě dodnes schovanou. Na svazích blíž k severu v Dolním Slezsku (vyskytují se ale i na pohlednicích ze Zakopaného ve Vysokých Tatrách) jsou rozšířenější záběry urostlého chasníka navlečeného v bílé kůži polárního medvěda.

V sobotu 19. září 2015 proběhl za krásného slunečného počasí v centru Svobody nad Úpou již XII. ročník Rudolfových slavností, pořádaných na počest povýšení na město císařem Rudolfem II. Stánkaři se předháněli v nabídce roztodivného, většinou nepotřebného zboží, tanečnice tancovaly, zbrojnoši řinčeli zbrojí, zpěváci pěli, hudba hrála, houpačky houpaly, kolotoče točily, dokonce i medvědi byli. Cukrová vata se lepila na podrážky, vůně trdelníků zanikala ve výparech z výfuků naleštěných veteránů, pivo i víno teklo proudem a mezi tím se proplétaly zástupy cizích, neznámých lidí a mě najednou došlo, že už jsem asi starý. Najednou bylo všeho příliš. Lidí, zboží, barev, chutí i zvuků. Vzpomínky na pološero poloprázdných kaváren s nevtíravou obsluhou a tlumenou hudbou živých muzikantů z mých mladých let, kde bylo rozumět i šeptaným slovům, mě záhy vyhnaly do chrámu ticha, do lesů a na louky pod malebnými Rýchorami. A protože to ani jinak neumím, sebral jsem cestou i nějaké houby. Letošní rok je k houbařům velmi nepřejícný, a tak i nepočetný nález potěší. Méně je někdy opravdu více. V tak hubené sezóně to platí doslova. Čím menší hromádka, tím větší radost.

Nepublikováno

Vždycky jsem byl spíš na zajíce, ale králíky jsme měli doma taky.

Nové pohlednice města Svoboda nad Úpou se objevují v současné době jen sporadicky. Vydavatelům se nelze divit - chybí kupci. Klasických pohlednic se v poštovním styku používá stále míň, protože je vytlačily dostupnější prostředky komunikace, ve výsledku levnější než loupežnické tarify České pošty. Sběratelé se zaměřují spíš na pohledy historické a turisty, kteří si chtějí uchovat vzpomínku na pobyt v našem pohostinném městě by denně hravě spočítal prvňáček po první hodině počtů. Čest regionálních vydavatelů tak zachraňuje jen místní vydavatelství ZiTo paní Tomanové s několika variantami vynikajících leteckých záběrů fotografa Petra Tomana a starších okénkových pohlednic z dob, kdy bylo ve Svobodě víc prodejců i zájemců. Z ekonomických důvodů sloučené záběry z několika okolních míst nepočítám už proto, že se mi osobně nezamlouvají. Je to něco podobného, jako pověstný dort pejska a kočičky z povídání Josefa Čapka. S jistou nostalgií vzpomínám na kvalitní jednozáběrové černobílé fotografie z poválečné produkce nakladatelství Orbis od renomovaných autorů s invencí a neotřelými nápady. Oživením, vybočujícím z řady fádních a snadno zaměnitelných celkových pohledů, je kresba Zdeňka Hofmana ze série Pidifrků vydavatele a autora námětů Ivana Rillicha z Frymburku, s pořadovým číslem 847. Zřejmě jdou docela na odbyt, když se od roku 1994 počet zobrazených míst zvolna blíží k první tisícovce. Bonusem podporujícím prodej je jistě i stručná historie na adresní straně. Volně pojatý pohled na náměstí Svornosti od západu přináší i řadu realistických prvků architektury. Že právě u Svobody nad Úpou posloužila jako vtipný námět povodeň z června 2013, je docela černý humor, ale budiž. Jistě by se však našlo mnohem víc věcí, které jsou opravdu k smíchu.

Nepublikováno

Ačkoliv se na první pohled zdá, že se ve Svobodě nad Úpou drahně let nic nemění, je město jako každý jiný živý organismus dějištěm neustálých proměn. Staré židovské přísloví sice praví, že každá změna je k horšímu, ale není tomu tak vždycky. Na co vzpomínají pamětníci, jako na idylická místa dětských her, to na zažloutlých fotografiích má mnohokrát docela prozaický vzhled temných koutů s opadanou omítkou, prašnými cestami a neupraveným okolím. Vzpomínky stejně tak zkrášlují tváře našich blízkých. Příslušníci dnešních mladých generací zas budou nepochybně rádi vzpomínat na pulzující ruch a bohatou nabídku obchodů na současné svobodské hlavní třídě, kterou my vnímáme pesimistickým pohledem stáří jako liduprázdnou a pustou komunikaci. Protože, jó, za našich mladých let...

Další zdevastovaná kaplička v regionu se dočkala celkové obnovy a byla slavnostně za hojné účasti přihlížejících vysvěcena 28. srpna 2015 jako kaple Smíření. Ponechme stranou všechny peripetie kolem její dlouho plánované opravy, která po skončení nezbytného papírování a shánění financí proběhla nakonec v rekordním čase během letošního léta s pečlivou dokumentací svobodského fotografa Stanislava Ondráčka. Za zmínku stojí skrovná fakta z historie miniaturního svatostánku v dnes téměř opuštěné krajině, stranou veškerého turistického ruchu, který mírně oživila trasa Zlaté cesty, procházející osadou Bystřice v údolí zlatonosné Staré vody alias Zlatého potoka. V místě historických sejpů po dávném rýžování zlata, údajně již v keltském období, byla osada Klinge založena teprve v roce 1678 v souvislosti s obnovou zlatých dolů v oblasti majitelem vlčického panství, Josefem Schwarzenbergem. Na začátku 20. století zde ve 14 chalupách žilo přes 80 obyvatel, z nich téměř třetina byli Franzové. Právě jeden z nich, Johann Franz, vystavěl současnou kapličku v roce 1871 jako náhradu za menší, stojící podle farní kroniky od roku 1829 na jiném místě a nechal ji zapsat do gruntovní knihy 27. února 1874. Ta první zaniklá polní kaplička byla zasvěcena Navštívení Panny Marie. U nové se zasvěcení spolehlivě doložit nepodařilo, přestože byla v majetku rodiny Franzů až do roku 1945. Poté, co jim byl na základě prezidentských dekretů majetek zkonfiskován, přešla do správy Československých státních statků a od roku 2005 je v držení Správy Krkonošského národního parku.

Foto: Alois Miláček

Když se „kluci z naší uličky, co spolu hráli kuličky", ocitli zhruba uprostřed mezi sedmou a osmou životní dekádou, napadlo jednoho z těch čipernějších, že je nejvyšší čas se v životním poklusu chvíli zastavit, aspoň jednou za rok se sejít a společně si zavzpomínat. Zpočátku to opravdu byla jen klukovská parta z jednoho domovního bloku v jedné ulici poválečného Trutnova. Na plácku mezi domy z nich vyrostli aktivní fotbalisti reprezentující trutnovskou kopanou. Nikdo ale nežije v uzavřeném vakuu. Přidali se i nesportovní spolužáci, fotbaloví funkcionáři, kamarádi z práce, kamarádi kamarádů a tak se zformovala skvělá „pánská jízda" vrstevníků, která se v salonku trutnovského hotelu Patria sešla letos už popáté. Jako spolužák toho původního „zdravého jádra" ze základní školy jsem byl pozván poprvé. Přestože jsem se s některými borci od patnácti let neviděl, jako bychom se rozešli včera. I když jsme se zprvu třeba ani nepoznali. Pouhým pohledem na skalpelem poznamenané hrudníky v rozhalenkách košil by se jistě dala sestavit celá jedenáctka staré gardy sešívaných, ale přes početné bypassy, umělé chlopně a kardiostimulátory nikdo neskuhral, ani plačtivě nevzpomínal na staré zlaté časy. Naopak, všichni se v podstatě shodli, že ten starý, ponurý a šedivý Trutnov v opuštěném pohraničí, idealizovaný pouze ve vzpomínkách na mladá léta, rozkvetl do krásy a je z něj docela příjemné místo k životu i k návratům pro ty, které osud zavál jinam. Pojedli jsme, popili, zavzpomínali na kamarády, kteří už nikdy nepřijdou i na zmizelá zákoutí města našeho mládí, společně zazpívali. To bohužel beze mě. Kdysi jsem svému učiteli hudební výchovy Dr. Hladíkovi rukoudáním slíbil, že nikdy nebudu zpívat na veřejnosti. A já slovo držím. Dalo mi to ale velké přemáhání. Hezké odpoledne to bylo!

Nepublikováno