Freiheit

Tiskařinou ještě vonící tiskovina, s lákavou efektní fotografií Petra Tomana na obálce, kterou město vydalo s přispěním grantu EU prostřednictvím Euroregionu Glacensis v rámci přeshraniční spolupráce v česko - polské mutaci, nezve poutníky nikam daleko. Občané Svobody nad Úpou si dokonce nemusejí ani nazouvat trekové boty, projdou se docela pohodlně po městě, maximálně kousek za humna. Brožura s přiloženou složenou mapou seznamuje nenáročné turisty i svobodské občany s výletními cíli, které autoři považují za zajímavé a hodné návštěvy, někdy i jen krátkého zastavení. Pestrou nabídku historických budov s příběhem, včetně těch sakrálních, spolu se zachovalými sochařskými památkami vhodně doplňuje zábavní park a pohádková expozice především pro dětské návštěvníky, i geologické zvláštnosti okolní přírody. Obligátní smutné rčení „zde stával..." je eliminováno na jediné použití, ačkoli se nabízelo mnohokrát. Stručné informace s několika doprovodnými obrázky z 24 vybraných míst odpovídají celkovému skromnému provedení, které se v žádném případě nemíní poměřovat s nedávno vydaným a podobně zaměřeným kvalitním průvodcem nazvaným Stavební památky Trutnovska - výběr z dějin architektury pro zvídavé turisty, ani s úzce vymezeným luxusním sešitem ze Žacléře s odbornými texty Evy Rennerové a fotografiemi Jiřího Pospíšila Příběhy ukryté v kameni. Obě města, Trutnov i Žacléř, nesrovnatelná rozlohou ani počtem obyvatel, mají především turistům co nabídnout a nejsou vnímána jen jako otevřená brána do atraktivnějších vrcholových partií Krkonoš. Jejich městské pokladnice nejspíš disponují kulatějšími sumami než svobodský roční rozpočet a hlavně mají se získáváním grantů z EU společně s polskými sousedy bohaté zkušenosti. Buďme proto pokorní, první vlašťovka nemusí být hned vypasená jako holub ze mlejna. A protože v tiráži jsou vytištěna i jména pachatelů, musí v tomto případě veškerá skromnost stranou. Ano, nesu, spolu s kolektivem vedeným Radko Táslerem na bedrech svůj podíl spolupráce, jak na textech, tak dodáním některých autorských i archivních fotografií a bez uzardění se k tomu hlásím. Přeji příjemnou, nikým a ničím nerušenou procházku za nenápadným půvabem města Svoboda nad Úpou.

Sochařský zjev regionu, jehož umění už dávno přesáhlo hranice jeho rodných Čech, což si postupně uvědomují nejen odborně vzdělaní kritici, ale stále víc i široká veřejnost. Možná k tomu výrazně přispěje i umělcova první opravdu souborná výstava uspřádaná k 125. výročí jeho narození Krkonošským muzeem ve Vrchlabí. Schwantner se narodil roku 1890 v Královci, vyučil se v žacléřské porcelánce svého mecenáše Theodora Pohla, vystudoval uměleckou akademii v Praze u J. V. Myslbeka a po Velké válce, ve které aktivně bojoval v řadách vojsk R-U monarchie se usadil a tvořil v Trutnově. Po II. světové válce odešel dobrovolně se svými trutnovskými sousedy a žil až do své smrti roku 1956 v NDR. To jsou ve stručnosti fakta díky několika jeho životopiscům a řadě badatelů dostatečně známá. Složitější je to s jeho početným dílem, rozptýleným bez velké nadsázky do všech koutů světa, skrytým v depozitářích muzeí, galerií a soukromých sbírkách, nezkatalogizovaným a v mnoha případech zničeným nebo ztraceným. Někdy dokonce ani nepodepsaným, protože skromný umělec především spoustu předloh pro odlití v porcelánu prostě nesignoval. Na generální zmapování stále ještě čekají monumentální pomníky padlým vojákům z I. světové války z rozsáhlé oblasti východního Podkrkonoší s německou většinou obyvatel, které byly v poválečné euforii nenávratně zpustošeny. I mezi drobnějšími artefakty dochází občas k milému překvapení. V nezanedbatelné míře za to vděčíme internetu, té síti sítí, která v tom lepším případě sbližuje národy. V nabídkách aukčních sběratelských portálů se občas objeví bonbónek, jako třeba série čtyř dobových pohlednic z ateliéru RTS trutnovského fotografa Roberta Spaziera s drobnými dílky jeho vrstevníka a přítele Schwantnera (psáno ovšem neznámo proč s dé - Schwandtner) z jednoho antikvariátu v Rakousku. Ležící antilopa, vrhač granátů a busta krkonošského horala jsou zasvěceným více méně povědomé. Čtvrtý portrét osobnosti však ve mně vyvolává jemné objevitelské chvění. Troufám si tvrdit, že jsem prošel určitě víc katalogů k výstavám, sochařových medailonků a odborných článků a prohlédl víc muzejních i soukromých sbírek Schwantnerova díla než běžný vzorek populace, ale tuhle bustu jsem opravdu neviděl. Kdo je ten pán se šviháckým knírkem, připomínající mladého Wilhelma Kiesewettera, který seděl modelem, se neodvážím hádat. Nebo jen přeceňuji svou paměť a znalci, kteří nějakou souhrou náhod zabloudí na můj web, mě ukamenují informacemi. Tak bez rozpaků - a do mě!

Nepublikováno

Tak nějak by se nejspíš zeptal intelektuálně nevyzrálý major Haluška řečený Terazky z populárního Švandrlíkova románu Černí baroni, který jsme lačně hltali v samizdatovém vydání na průklepovém papíře na koupališti v Sejfech v létě nastupujícího totalitního bezčasí roku 1970. Dnes, kdy jsme obklopeni značkami a emblémy producentů zboží takřka z celého světa, ví každé malé dítě, že kvalitní logo je základním kamenem vizuální komunikace. Není posláním tohoto článku zabývat se nějak podrobně obsáhlou tematikou podnikového marketingu. Zůstaňme u jednoduchého výkladu, že logo je grafická značka reprezentující firmu nebo instituci obrazově, typograficky nebo kombinací obou možností. Mělo by být výrazné, jednoduché, originální, srozumitelné a snadno zapamatovatelné, aby v záplavě konkurence upoutalo pozornost. Piktogram pro Apple, Niké nebo Playboy jistě není nutno představovat. Stejně tak asi každý bez dalšího vysvětlování ví, co je Coca Cola, Google nebo Sony. A z těch kombinovaných nám klukům určitě samovolně naskočí Jaguar, Johnie Walker a Camel.

Nově otevřené Rentzovo muzeum barokního tisku v Kuksu v krásně restaurovaném domě, povstalém z ruiny někdejšího Lázeňského domu vedle slavného zámeckého kaskádového schodiště se sochami Tritonů jako architektonický zrcadlový protějšek vyhlášené hospody „U Prďoly", zahájilo letní sezónu 1. srpna komorní výstavou drobounkých dílek Jindřicha Ulricha nazvanou Vzpomínky na baroko za účasti autora. Pražský malíř a ilustrátor, „mistr velkých témat na malé ploše", jak při vernisáži zdůraznil majitel muzea pan Bohadlo, je opravdový mág miniaturní malby, zahleděný do 18. století s idealizujícím pohledem na jeho představitele v čele s císařem Josefem II. Brilantní malířská technika a svérázný laskavý pohled na historii, podpořený hlubokými znalostmi, nechávají vzniknout fantazijní skvosty podobné vybroušeným drahokamům. To, co se na fotografii jeví jako monumentální plátna s do nejmenších podrobností vypracovanými detaily, jsou ve skutečnosti destičky zvíci hrací karty nebo pohlednice. Ponechme však stranou všechny ty Ulrichovy panovníky, vojevůdce, učence a muzikanty s jejich typickými rekvizitami, rudolfínské alchymistické laboratoře, lékárny, starožitnické krámky, studijní knihovny a honosné salony šlechty, se kterými se umělec doslova mazlí, což se nepojmenovatelným fluidem přenáší i na diváka, protože to už dávno vychválili v mnoha katalozích k výstavám jiní a povolanější. Znalci umělcova díla dobře vědí, že svým nezaměnitelným rukopisem pomaloval možná stovky rozmanitých dřevěných ptáčků, kteří jsou pomyslnou jahůdkou na šlehačkovém dortu uhněteném z pohádek a bájí, snů a fantazie a reálných historických událostí. Personifikovaná plejáda povolání a řemesel, imaginárních postaviček i reálných osobností od tvůrcova oblíbeného mocnáře Josefa II. až po dobrého vojáka Švejka je rozseta ve sbírkách umělcových přátel a sběratelů. Jen výjimečně vytvořil Jindřich Ulrich i pána nejvyšších českých hor Krakonoše. Figurka ptáčka z dílny Ulrichova dvorního řezbáře Edy Šmejkala, který sídlil v Juditině mostecké věži na malostranském konci Karlova mostu a původně řezal osobité ptáčky pro malíře Otu Janečka, ale postupně oslovil s prosbou o jejich pomalování na šest desítek dalších českých umělců, má všechny výsostné znaky Ducha hor - mohutný plnovous i nezbytnou faječku, hříbek v náprsní kapse kabátu, hůl a placatku hořcouky za pasem. Na hlavě věneček z lučního kvítí a fráček posetý šiškami, větvičkami a listím z horských lesů, s bělostnou královnou Sněžkou v záplavě sněhových vloček na ocásku. Pravda, krátce nato spatřil světlo světa ještě jeden exemplář, jakýsi dvojník jaké mají všechny významné postavy v dějinách, samozřejmě zcela jiný a originální. A dost. Víc jich opravdu nenajdete. A i kdyby byli tři, čtyři nebo i deset, na věci se nic nemění. Každý by byl svébytným, jedinečným a nezaměnitelným. Tenhle je ale první!

Nepublikováno

Svoboda nad Úpou je město z pohledu okolního osídlení poměrně mladé a jeho historie určitě neskrývá nějaké záhadné a neprobádané taje. Přesto jsou v plynulém toku místních dějin drobné mezery, takové malé černé díry lokálního minivesmíru. Už ani nevím, odkud se v mém virtuálním archivu vzala tahle nekoukatelná zašlá kopie rohového domu čp. 75 na radniční straně náměstí, ale co naplat, jiný materiál nemám. A právě tady jsem při pokusu nahlédnout trochu dál za oponu zapomnění narazil. Půdorys kdysi trhového náměstí se od svého založení koncem 16. století po velkém požáru v roce 1571, kdy v centru městečka vyhořelo 16 domů, příliš neměnil. Jen původní dřevěné domky s podloubím a vysokým štítem nahradily postupně zděné patrové budovy se změněnou orientací střešního hřebene.

Mezi světoznámé produkty tradičního drážďanského nakladatelství C. C. Meinhold & Söhne, založeného Carlem Christianem Meinholdem údajně už v roce 1777, patří na předním místě turistické průvodce a mapy. Oblast Krkonoš je zastoupena víc než hojně a pečlivě tištěné, přehledné a líbivé mapy z tiskárny Meinhold byly vždy velmi oblíbené a každá oblast se dočkala mnoha různých vydání ve všech možných velikostech a měřítkách. Detailní výřez z celkové turistické mapy Krkonoš v měřítku 1 : 50 000 byl kdysi vyjmut z některého populárního sešitového průvodce s řadou dalších mapových příloh. Zobrazuje vícebarevný litografický tisk centrální oblasti pohoří s nejvyšší horou Sněžkou, ohraničené Špindlerovým Mlýnem na západě a Malou a Velkou Úpou na východě. Jejím pomyslným středem, podle kterého se list jmenuje je oblast dnešní Výrovky (Geiergucke). Etymologie německého názvu významného místa v horském sedle na Staré slezské stezce spojující Království české se Slezskem dle některých pramenů už od 9. století je nejasná a nabízí hned několik legend. Všechny však souvisí s dávnými grenzjägry, celníky číhajícími na stanovišti s dalekým výhledem na pašeráky, kterými se hraniční přechody v minulosti jen hemžily. Jejich současní motorizovaní následovníci by si měli stokrát denně zopakovat „zlatý Schengen".

Když jdou na mužskýho léta a nemá odvahu začít v životě všechno znovu s cizí ženou v cizím pokoji - začne psát. Může ukrást několik frází z populárních písní (viz první věta) nebo zaloví v paměti vzpomínek. Takhle jsem z rozmaru „starého muže" krátce po šedesátce sepsal a dotlačil k vydání útlou autobiografickou knížečku, která se s chytlavým názvem Antipády opravdu prodávala v oficiálních prodejnách knih a je snad, jak velí zákon, zařazena i v nějaké významné regionální knihovně. Kdo ji koupil dráž, než za erotické číslo 69 korun českých, na kterém jsem trval, byl prodejci bezostyšně ošizen. Valnou část nákladu jsem za tu sumu, ve snaze se nezaslouženě obohatit, osobně rozprodal nejbližším přátelům. Náhodným známým jsem ji dával zadarmo v naději, že si ji možná někdo i přečte. Formátem, tloušťkou a pevnými deskami totiž přímo svádí spíš k podložení nohy u klavíru. Nechtějte znát celkový počet výtisků. Hezky se ale poslouchá, že dílko bylo i zásluhou vydání v předvánočním čase velmi záhy rozebráno. Netrvalo ani 11 let a první výtisk se objevil v antikvariátě, což se díky internetu dá snadno vysledovat. Dnes už bez této moderní vymoženosti snad ani nikdo nic neprodá. Škoda, že stejně jednoduše neevidují obsah popelnic odvozci komunálního odpadu ani sběrny starého papíru. Kam tím mířím? Kdysi jsem kdesi četl zajímavou úvahu, že spisovatelem se pisatel stává, teprve když se jeho knihy prodávají v antikvariátech. (Dokonce jsem ex post zaznamenal údajný výrok Ivo Šmoldase, že ti nejlepší spisovatelé napíšou v životě jen jednu knihu, aby se to lépe pamatovalo). Možná na tom něco bude, když původní cena výtisku nestačí dnes uhradit ani požadované poštovné. Tak jsem si sám sebe, patřičně zhodnoceného, znovu koupil. Další exempláře mi prosím nenabízejte, takový kanibal zase nejsem. Žert je vtipný pouze poprvé.