Freiheit

Sběratel drobné krkonošské grafiky, kterého čtenáři časopisu Krkonoše - Jizerské hory velmi dobře znají, takže nemá smysl, abych dlouholetého kamaráda a kolegu Jirku Dvořáka jmenoval, tam více - méně ze zvědavosti a jako kompenzaci za čas strávený neúnavným prohlížením krabic, šanonů a obálek vyhlášeného antikvariátu a taky trochu z furiantského rozmaru aby neodešel s prázdnou, koupil anonymní tištěný obrázek s Krakonošem. A protože netušil, kam ho zařadit, obrátil se na odborníka z kategorie „kováříčků". Kupodivu uspěl!

To velké déčko napovídá, že nemám na mysli bláznivý jarní měsíc apríl, ale známého krkonošského boudaře Jana Dubna (*7. února 1896 ve Valu u Dobrušky), který se ani ne vlastní vinou proslavil jako největší poválečný pyroman. Na svém kontě má jako nájemce hned tři známé hřebenové boudy. 17. října 1946 mu do základů vyhořela Havlova bouda na Výrovce, nesoucí jméno prvorepublikového generála Františka Havla, kterou postavil Lyžařský odbor Svazu československých důstojníků v roce 1927 a kde Jan Duben působil jako správce již před válkou. Jen o rok starší vedlejší celodřevěný srub Výrovka postavený Ministerstvem národní obrany ČSR pro výcvik armádních lyžařských oddílů, spojený chodbou se sousední budovou lehl popelem krátce poté 6. února 1947. Nešťastný Duben přišel při požárech, které v obou případech zavinili jeho nezodpovědní zaměstnanci o veškerý majetek. Tato skutečnost mu nepochybně přitížila při vyšetřování údajně úmyslně založeného požáru znárodněné Liščí boudy na Liščí hoře v paradoxně výmluvném datu 13. dubna 1948, kam s puncem ohňostrůjce přešel z Výrovky. Přestože se příčina požáru nikdy věrohodně nevysvětlila, byl případ uzavřen jako úmyslné založení k zakrytí finančních machinací a Duben, který byl se svou pověstí snadným terčem si odseděl tři roky ve vězení. Příběh všech tří zaniklých krkonošských bud je mnohokrát popsán, dokonce i na tomto webu a i na internetu si ho lze snadno vygůglit.

...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.

Do bohužel stále ještě neexistujícího generálního soupisu regionálních ražeb okresu Trutnov přibyla nedávno další položka. Zlatě se lesknoucí závěsnou bronzovou medaili s poprsím císaře Josefa II. na červeno - bílé stuze vydal markoušovický chalupář a patriot, svérázný vypravěč a pábitel a v době převratných srpnových událostí roku 1968 i můj kolega z práce Jiří Laštovička. Od roku 1969 totiž stojí na zahrádce před jeho chalupou čp. 95 v Markoušovicích socha osvíceného Habsburka. Jedna z mála v republice, která se zachovala i po protirakouských nařízeních z 20. let minulého století. A nejspíš jediná na soukromém pozemku v majetku jednotlivce. (Viz KJH 2009/3). Původně byl unifikovaný figurální pomník z Blanenských železáren odhalen na návsi před školou v roce 1883 s malým zpožděním k stému výročí zrušení nevolnictví a k připomenutí návštěvy Josefa II. Nepatrnou vísku v Jestřebích horách navštívil „selský císař" osobně v roce 1771 v době katastrofální neúrody a zasloužil se o výstavbu místního kostela a školy. Po vzniku Československa obešli zdejší občané vládní nařízení a mocnáře na další téměř polovinu století nenápadně „uklidili" do hasičské zbrojnice. Před potupným koncem v Kovošrotu zachránil sochu právě před padesáti lety s požehnáním obecních představitelů Jiří Laštovička.

Současný trend obnovování drobných stavebních památek v terénu včetně těch sakrálních připomínajících předchozí generace je docela pochopitelný. Prostě dozrál čas. Zejména v oblastech podél hranic republiky, osídlených po staletí německy hovořícím obyvatelstvem násilně vystěhovaným po druhé světové válce je to zvlášť aktuální. Po letech devastace a nezájmu, začínají si lidé uvědomovat, že v krajině se zpřetrhanými kořeny cosi chybí. V krkonošském podhůří už bylo obnoveno nesčetně poničených kapliček, soch svatých a křížků vztyčených našimi konkrétními zbožnými předchůdci. Osvícení zastupitelé obcí dokážou najít nemalé částky v rozpočtu nebo získat potřebné granty. Stejně tak se snaží různá občanská sdružení a v neposlední řadě i jednotlivci. Zanikající i úplně zaniklé památky stávaly častokrát na dnes opuštěných či nedostupných místech a jejich obnova si žádá velké investice a někdy z rozumového hlediska i postrádá smysl. V jiných případech stačí docela málo, nechybí - li vůle.

Množství historických pohlednic z Krkonoš s nejromantičtějším údolím pod masivem Sněžky přináší záběr na některou z původních horských chalup lemujících tok ještě mladičké Úpy. Jednou z nich, často jen s poetickým názvem „Krkonošská idyla" je dnešní chráněná památka s čp. 115 v Obřím dole známá pod v těchto zeměpisných šířkách nezvyklým názvem Čochtan. Sice podepsaný, leč nezjištěný autor ji popisným způsobem zachytil i na formátově nevšedním obrázku. Čtvercový rozměr dílka 15 x 15 centimetrů bez rámečku přímo volá po zařazení mezi miniatury, čemuž bohužel neodpovídá příliš schematické až ledabylé zpracování. Jako by ani nevzniklo v autentickém plenéru, ale v klidu domácí pracovny podle některé z těch barvotiskových pohlednic. Malíř, jehož drobná signatura začínající Mall- nebo Moll- nemusel být zrovna namol, ale ve srovnání s akademicky vzdělanými tvůrci z regionu, kteří stejné téma také několikrát zpracovali, ať už vzpomenu Jožu Mikše nebo milovníka velkých pláten Charlese Mayera, je to jen školácká malůvka. To i trutnovský malíř pokojů Hurdálek je vedle něho úplný Picaso. Přesto má obrázek zvláštní podmanivé kouzlo a romantické spojení opuštěného obydlí v lůně nedotčené přírody pod siluetou královny hor vyvolává nostalgii po zaniklých časech. V chaloupce přebývalo doloženě několik generací rodu Buchbergerů. Po jejich vysídlení zůstal znárodněný objekt nějaký čas neobydlen. Po roce 1951 zde byla zřízena ubytovna horníků provádějících v opuštěných dolech v nitru Sněžky uranový průzkum. Na zadní straně artefaktu je stejně ledabyle otištěné německé inventární razítko se zcela nečitelným názvem instituce. Zrekonstruovat se dá jen prostřední řádek „Abt. (eilung) Kunst (artik) el" a zcela čitelné „Trautenau". Nejkurióznější je ovšem podklad - ani plátno, ani obvyklý sololit nebo dřevěná destička - ale prozaická keramická obkládačka. Ta se nehne.

*****

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.