Freiheit

V požehnaném věku 95 let zemřel 12. dubna letošního roku v Poděbradech trutnovský rodák, textilní odborník, konstruktér a vynálezce, držitel mnoha patentů a zlepšovacích návrhů na modernizaci textilních strojů, ale taky rehabilitovaný vězeň totalitního režimu pan Adolf Linka. Narodil se 8. 4. 1919 v Trutnově, kde se usadil už jeho praděd Alois, když svlékl uniformu rakouského důstojníka po prohrané bitvě v roce 1866. V dnes již neexistujícím domě v Elektrárenské ulici (nyní Křižíkova) v sousedství trutnovského pivovaru žili Linkovi po několik generací až do konce 60. let minulého století, kdy se Ing. Linka, po návratu z vězení v příbramských uranových dolech, pracující od roku 1960 v Texlenu Trutnov, vystěhoval do Hechingenu v Německu (viz Krkonoše - Jizerské hory 1999/1). Na sklonku života se do ČR vrátil a krátce žil v Poděbradech. Do historie krkonošského lyžování přispěl vynálezem originální dřevěné brusle na sníh, vyrobené jednorázově v několikatisícové sérii se značkou Tajfun koncem první poloviny 20. století. Později v Německu svůj patentovaný vynález modernizoval a vyrobil ověřovací sérii lehkých celokovových bruslí Sprinter. Záměrně trval na názvu brusle, protože styl jízdy byl od lyžování v té době značně odlišný. Přestože této myšlence stále věřil, novinka se nijak výrazně neujala a dnes je známá spíš jako sběratelská a muzejní kuriozita. Čest a sláva patří všem průkopníkům cest, i těch časem zavátých. Na přání zesnulého budou jeho ostatky uloženy v jeho nákladem opravené rodinné hrobce na hřbitově v Trutnově. R.I.P.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2014/6

Představovat hadrák, hadraolet či hadraplán, ale taky netopýr, motorový stan či s odpuštěním pytel na mrzáky dnes, kdy obliba populárních veloušů (jak říkají majitelé jediného homologovaného vozítka s plátěnou karoserií na světě svým Velorexům) mezi sběrateli nepochopitelně stoupá, je docela troufalost. Aspoň pro mladší generaci a těch pár motoristických ignorantů, kteří znají tříkolové „autíčko" s motocyklovým motorem konstruktérské bratrské dvojice Františka a Mojmíra Stránských jen z filmové komedie Ladislava Smoljaka Vrchní prchni, malé naťuknutí. Bratři Stránští se vývojem „káry na ose", vozítkem OSKAR, začali zabývat už koncem II. světové války.

Pravidelný čtenář našeho časopisu Petr Rýgr z Přibyslavi u Nového Města nad Metují s chutí zalistuje i v archivních novinových článcích z regionu jeho rodných Krkonoš. V časopisu Zimní sport - listu Svazu lyžařů RČS, ročník 1936, číslo 4 mu pochopitelně nemohla uniknout lahůdka v podobě plánované Švehlovy boudy, jejíž výstavbu měla hradit Republikánská strana. Už v zadání bylo 75 - 80 pokojů včetně ubytování personálu a navíc 60 lůžek ve společných noclehárnách, dvě restaurace s 250 místy pro hosty, pošta, četnická stanice a řada dalších služeb včetně teras na slunění, garáží s rozsáhlým parkovištěm a vlastní elektroturbínou na Pančici. Veřejným tajemstvím byl i požadavek armády na zabudování objektů lehkého opevnění včetně střílen a ubytování posádky. Naštěstí ji dnes ve výšce zhruba 1 400 metrů nad mořem připomíná jen počátkem září 1936 s velkou parádou položený, dnes opuštěný základní kámen uprostřed točny Masarykovy horské silnice před Vrbatovou boudou na Zlatém návrší.

Ve stínu stěžejních přelomových událostí „větší" druhé poloviny 20. století leží miliony těch místně ohraničených, intimnějších a mnohdy zajímavějších. „Byl jsem při tom" utrousí obvykle s lišáckým úsměvem přítel Arna při jejich přetřásání. Ne, nechystám na čtenáře geniální mystifikaci jako pánové Šebánek, Smoljak a Svěrák se svým znárodnělým Járou Cimrmanem, ani nemíním obtahovat zrcadlový odlesk poetického příběhu Forresta Gumpa. Arnošt Neubauer je současník z masa a kostí, byť značně polámaných. Shodou historických náhod rodák z Náchoda (*1941), trutnovský patriot a naturalizovaný Pražák, povahou světoběžník, nyní bytem na Benecku a velký ctitel Krkonoš. Od malička vášnivý lyžař, úspěšný automobilový závodník s licencí pilota, dlouholetý člen dadaistického seskupení pražských umělců Paleta vlasti, příležitostný filmový herec a příslušník pražské bohémy „zlatých šedesátých", miláček žen i Štěstěny, můj spolužák a na stará operovaná kolena taky s prominutím tak trochu obchodník s autopříslušenstvím. Tohle všechno spolu možná jednou sepíšeme do knížky. Pro tentokrát využiji jeho fenomenální paměti k připomenutí data 21. srpna.

Chloubou mnoha kluků mé válečné generace, sotva dorostlých do „bot z kůže hovězí s dvojitými podešvemi", přesvědčených, že „na hlavu nejlepší jest plstěný klobouk se širokou střechou", sdružených pod vlajkou nejmladších skautíků nesoucí symbol vlčí hlavy, byl uvedený plechový odznak, tak zvaný „velký Svojsík". Byl ražen v prvním poválečném roce k 35. výročí založení skautské organizace v Čechách. Nedlouho poté zakázali „rudí komančové" (stejně jako před válkou nacisti) Československého Junáka a jména Roberta Baden - Powela, Ernesta Thompsona Setona, ale i otce českého skautingu, pedagoga Antonína Benjamina Svojsíka, který jejich učení spojil do myšlenky přijatelné pro výchovu mladých chlapců a dívek v české kotlině, byla odsouzena k zapomnění. Skautské zásady nám v první polovině 50. let minulého století vštěpoval ještě bratr „Starouš" v tábornickém kroužku TJ Lokomotiva Trutnov, než byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za hospodářský delikt do komunistického lágru.

Pro milovníky podzemí, trpícími závratěmi z vertikál, čímž jsou míněny sestupy do hlubin, se od května 2012 nabízí relativně pohodlná procházka po rovině do nitra Góry Parkowe v polské Kamenné Hoře, která je z východokrkonošských hřebenů doslova na dohled. Labyrint chodeb vylámaných ve skále, skrývající mnohá dosud neodhalená tajemství leteckého válečného průmyslu německé Třetí říše, je nejnovější podzemní trasou v Polsku. Byla nazvána podle proudového bombardéru Luftwaffe s objemnou pumovnicí a dlouhým doletem, který se vedle raket V1 a V2 měl stát Hitlerovou rozhodující zbraní v boji především proti USA a je v jedné z chodeb rovněž nečekaně umístěn. Přísně utajená výroba a vývoj leteckých součástek se po vybombardování zbrojařských center v Německu přestěhovala do „bezpečnějšího" Dolního Slezska. V Kamenné Hoře tak byla přeorientována většina místních továren, většinou textilek a do výroby bylo nasazeno i mnoho vězňů z nechvalně známého tábora Gross Rosen, který měl pobočky i v továrnách na Trutnovsku.

Kouzlo knižních značek netkví jen v jejich výtvarné hodnotě, ale ve většině případů i ve výpovědi o životě, povolání či zálibách majitele těchto miniaturních grafických listů. Učebnicovým příkladem je uvedené exlibris s výsostně krkonošskou tématikou od brněnského pedagoga, kreslíře, malíře, loutkáře a národopisného sběratele lidových písní z Moravy a Slovenska Rudolfa Kučery (*1. 1. 1884 Brno - + 24. 10. 1964 Brno). RNDr. Jaroslav Kramář, významný parazitolog a entomolog, doktor biologických věd a profesor na Karlově univerzitě byl v letech 1963 - 1966 předsedou Československé zoologické společnosti ČSAV a v Krkonoších mimo jiné prováděl v letech 1951 - 1952 intenzivní výzkum komárů. Na čeleď komárovitých (Culicidae) byl odborníkem z nejpovolanějších. Popsal několik nových druhů a výsledkem krkonošského bádání je např. jeho práce „K poznání horských komárů" z roku 1953.