Freiheit

Romantičtí lyžaři samotáři, sjíždějící na běžkách z Rýchor do Svobody nad Úpou po modré značce, stejně jako letní houbařské výpravy ji dobře znají. Na travnatém náspu obklopena lesy, kousek nad údolím Sejfského potoka, stojí zajímavá chaloupka s názvem "Pašovka" ve štítě. Na mapách je sice tvrdo­šíjně uváděna jako lovecká bouda, ale strategická poloha re­lativně blízko bývalé hranice s Pruskem, nastartuje v myslích zjitřených filmy Král Šumavy či Krakonoš a lyžníci jedinou asociaci: Je to pašerácké hnízdo jako z celnické čítanky! Chyba lávky aneb všechno je jinak, praví klasik. Pravděpodob­né datum vzniku - letopočet v lomenici - 8. října 1913 - je ve shodě se stářím okolních porostů. Opakované vichřice v letech 1903 - 5 a 1907 napáchaly totiž rozsáhlé škody na původním zalesnění. Při jejich likvidaci byla pro potřeby lesních zaměstnanců postavena v nadmořské výšce necelých 9OO m provi­zorní dřevěná budka, nejspíš na místě zaniklé samoty, patřící ke katastru nedalekých Sklenářovic. Dodnes žijí také pamětníci hektických třicátých let, kdy i na tváři Rýchor vyrostly betonové bradavice pohraničních pevnůstek. Tehdy ji dokonce pečlivě střežila armáda. V jejích útrobách byly uskladněny trhaviny pro rozsáhlé opevňovací práce. Pan prokurista Hiltscher ze Stephanovy továrny na voskové zboží ve Svobodě nad Úpou ji vyfotografoval právě v té době. Jméno jí ale propůjčil pražský publicista a vášnivý myslivec Míla Paša (* 13.04.1901 - † 06.05.1976), který si ji pronajímal v padesátých a na začátku šedesátých let. Zde hledal inspiraci pro své čtivé fejetony otiskované v časopise Myslivost. Chatrný stav chalupy už nesplňoval ani páně spisovatelovy nejskromnější požadavky na pohodlí a v roce 1964 jej vypudil docela. První pomoc jí poskytli dřevaři ze Slovens­ka, těžící v okolí kalamitní dřevo. Rozsáhlejší úpravy jsou, dílem myslivců z rýchorského sdružení, kteří ji s laskavým svolením současného nájemce užívají dodnes. Od roku 1971 je na boudě pečlivě vedena pamětní kniha - jeden z mých pramenů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/6

Ilustrace z Pauerova průvodce po Janských Lázních a okolí z roku 1875 zobrazuje dominantu úpského údolí v Temném Dole v její původní podobě. Tak ji na ostrém zalesněném srázu nad řekou vystavěli z neopracovaného lomového kamene lesní zaměstnanci velkostatku Maršov v roce 1863. Chtěli tak vyjádřit hold oblíbenému majiteli panství Bertholdu Aichelburgovi, po matce potomku sta­robylého krkonošského šlechtického rodu Schaffgotschů, který se dva roky předtím za nepříliš vyjasněných okolností zastřelil. Do hrádku v podobě miniaturní tvrze se vstupovalo údajně po padacím mostě. V jediné místnosti s okny a dřevěným stro­pem, byla umístěna busta osvíceného hraběte v nadživotní velikosti, která se zachovala do dnešních dnů. Jednoduchou sedlovou střechu, krytou šindelem, převyšovala z boku přistavěná vyhlídková věž s ochozem. V klenutém sklepě byla stáj pro dva poníky, kteří sloužili k vynášce zásob pro příležitostné pohos­tinství. Páni lesníci zde měli upravenou střelnici a na při­lehlých terasách se dokonce tancovalo. Nákladně upravené pří­stupové cesty i zavedení pitné vody jsou v protikladu k faktu, že již zmiňovaný průvodce uvádí zde zaniklou restauraci. Demuthova vlastivěda Trutnovska z roku 1901 píše již o celém hrádku jako o ruině. Zubem času silně nahlodaná věž, téměř zasypaný sklep, venkovní schodiště a zbytek vstupní brány byly v polovině října 1995 svědky nevídaného ruchu. Z iniciativy galerie Veselý výlet se tu sešli první nadšenci vznikající Hradní společnosti Aichelburg, usilující o zachování této za­jímavé stavební památky. Při prvním stavebním zajištění objektu a odstranění náletových dřevin se s pilou, krumpáčem či lopatou sešli ředitel správy KRNAP, starostové obcí Horní Maršov a Pec pod Sněžkou, pracovníci lesního hospodářství, zástupci úspěšných místních podnikatelů, fandové regionální historie a početní přátelé Veselého výletu. Sestava, která je dostatečnou zárukou, že nad lesním hrádkem Aichelburgem svítá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1

Nezbytná rekvizita dávných horalů a pozdější kultovní před­mět prvních vyznavačů hromadné turistiky. Trochu opora, tro­chu módní doplněk, trochu obranná zbraň v mnoha podobách a provedeních, jak ji známe z dobových reprodukcí a zažlout­lých fotografií, se z horských chodníků zvolna vytrácí. Nic naplat, že ji v prvotní podobě horského vývratu propaguje sám Krakonoš. Dlouhá rovná hůl starých poutníků se pro svou nepraktičnost neujala. Ale kde jsou všechny ty krásné fortelné samorostlé sukovice, s jakou chodíval na cesty propagátor krkonošské turistiky Jan Buchar? Kde jsou ty ladné, pružné, švihácké hůlky s parohovou rukojetí? Kde jsou ta technická monstra se skrytým skládacím stativem, sedátkem, deštníkem, či "pánbůh chraň" dýkou? Mizí i anonymní zparchantělé valašky s vyřezávaným folklorním motivem, zavlečené i do Krkonoš turistickým průmyslem. Přestože jsou dosud v hojné míře vyráběny, nabízeny a mnohdy i kupovány, většina turistů je odloží ihned po návratu z hor. A tak oko znalce i mladších "nepamětníků" s nostalgií spočine na těch několika málo krasavicích, provázejících starší pány v kožených kalhotách, kostkovaných košilích s jezevčí štětkou za kloboukem, /většinou ze zahraničí/, které mají duši. Stáří člověka se zapíše vráskami do tváře. Minulost hole prozradí počet a rozmanitost turistických štítků. Kdysi nejrozšířenější suvenýr se prodával na každé navštěvované boudě a býval neoficiálním měřítkem turistické zdatnosti majitele hole. Ražené plíšky s více či méně zdařilými obrázky bud a dominant, jsou předmětem sběratelského zájmu i dnes. Na snímku je snad nejprodávanější krkonošský štítek z dobového inzerátu firmy Jos. Rehnelt, Jablonec nad Nisou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1

Saně rohačky, typický zimní, ale i letní dopravní prostředek krkonošských horalů, jsou známy od 16. století. Do Krkonoš se ze své alpské kolébky dostaly spolu se sněžnicemi a kros­nami s příchodem dřevařských odborníků z Korutan, Štýrska a Tyrol. Sváželo se na nich především dřevo a seno a to i v létě. Již v roce 1662 se na nich však při kratochvilném ve­selí projížděl sám Duch hor v příbězích o Krakonošovi P. J. Praetoria. S rozvojem turistického ruchu na začátku 13. sto­letí se většina budařů přeorientovávala na jeho využití. Mnohé napadlo zvýšit své výdělky nabídkou atraktivní jízdy na rohačkách. Dnes už nevíme, kdo byl první, nejpopulárnější však určitě nájemce vinárny na Pomezních boudách Štefan Hübner. V roce 1815 otevřel první sáňkařskou dráhu z Pomezních bud do Kowar, později i do Čech k Mohornovu /Spálenému/ mlý­nu, kde čekal rozjařené turisty žejdlík řízného maršovského. Do kopce vyvážel saně i s pasažéry kočí s koněm za 4 marky. Na boudě se občerstvili výbornou kávou či pravými maďarskými víny, zatančili si při živé hudbě a především odlehčili svým peněženkám. Zaplatili ještě 2 marky zkušenému horalovi, který se ujal řízení saní, usadili se do houní nebo jen na py­tel nacpaný senem a pak už zněl jen cinkot rolniček, svist sanic a výskot "sportovců". Již během zimy 1886 se takto sjí­ždělo víc než tisíckrát. I na jiných místech hor užívaly po­žitků z jízdy nejprve uzavřené společnosti lesníků a dřevařů. Především z jejich řad se rekrutovali pozdější koncesova­ní řidiči saní na nově vznikajících sáňkařských drahách, ať již z Petrovky do Špindlerova Mlýna nebo Jagniątkówa a z Nové Slezské boudy do Sklarské Poręby v šedesátých letech, či od Boudy prince Jindřicha po jejím otevření v roce 1889 do Karpacze. 0 čilém ruchu svědčí i údaj o 60 rohačkách vytažených na Petrovku ze Špindlerova Mlýna v jediném dni. V poslední zimě 19. století brázdilo sníh v Krkonoších téměř 4000 rohaček a 6000 sportovních sáněk. Pak ale přišly ski.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Novostavba horského hotelu Pod pralesem v Antonínově údolí pod masivem Rýchor zdařile navázala na stoletou tradici zdejší vyhlášené výletní restaurace. Kvalitní ubytování s 42 lůžky, kavárna, vinárna, sauna a bazén - to jsou vymoženosti, o kterých dlouholetý provozovatel staré hospody /na snímku/ Julius Peschke jenom snil. Také odboráři z tratové distance ČSD Zdice by svou bývalou rekreační chatu asi nepoznali. Přilehlé rýchorské stráně byly rozbrázděny důlními díly, šachticemi a odvaly nepochybně již začátkem 16. století, dlouhé, tiché údolí Seifského potoka bylo však osídleno teprve mnohem později. Osadu Dolní Seify založil kníže Adolf Schwarzenberg na místě zrušeného poplužního dvora v roce 1682. První chalupu v nejhořejší části údolí postavil v roce 1889 Antonín Frenzel z Mladých Buků. Žertovné sousedské pojmenování po prvním obyvateli se pro tento zapomenutý koutek světa udrželo dodnes.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/9

Ještě před druhou světovou válkou směřovaly zástupy výlet­níků ze Svobody nad Úpou, Maršova, Mladých Buků, Kalné Vody, ale i z Trutnova a Žacléře do malé osady Bystřice na úbočí Rýchor, dříve nazývané Klinge. V roce 1678 zde byla na po­zemku zvaném "auf der Klinge" pro potřebu zlatých dolů v ne­dalekých Sklenářovicích postavena nová stoupa. Kolem ní vznikla později osada, která měla v době své největší slávy 18 domů.  Byl zde parní mlýn s pilou a výrobou šindelů, cihelna oddělení finanční stráže a dva hostince. Vyhlášená výletní restaurace Josefa Franze s přilehlou zahradou s mnoha dře­věnými stoly a lavicemi je na našem snímku. Neděli co neděli zněly prostorným sálem břeskné zvuky orchestrionu a znavení tanečníci se osvěžovali věhlasným "klingentalským" moštem. Jen janskolázeňská Hoffmannova bouda a Zlata vyhlídka a snad ještě Peschkova hospoda v Antoníčkově údolí byly co do obli­by důstojnými soupeři. Také kravám pastvinářského družstva, které se do vylidněné osady nastěhovalo po válce, se takové luxusní ustájení líbilo.  Stačilo pár desetiletí a zmizel mlýn, cihelna i hostinec a jen vnímavý pozorovatel objeví naproti třem zbývajícím domům uprostřed buřeně ojedinělé ovocné stromy z kdysi kultivovaných zahrad. A na nedělní vý­let? Kdo by sem chodil?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/7

Ve výšce téměř 8OO m nad mořem nad malebným sklenářovickým údolím na Rýchorách dodnes stojí malá ochranná kaplička. Její osudy jsou pevně spjaty s historií dobývání zlata v těchto končinách. Celé 16. století je poznamenáno čilým rozvojem těžby. Nejen majitelé panství, různí podnikatelé a těžařstva, ale i město Svoboda nad Úpou vkládalo do zlatých dolů velké naděje. Svobdští horníci pod dojmem prvních úspěchů postavili prý kolem roku 1560 farní kostel v Mladých Bukách a kostelu ve Vlčicích věnovali ciborium těžké 74 dukátů. Po třicetileté válce se těžilo už jen nepravidelně. Oživení nastalo za Jana Adolfa Schwarzenberga, který koupil vlčické panství v roce 1675. S dolováním bylo definitivně skončeno roku 1772. Asi z té doby je i stará hornická pověst o sv. Barboře. "Horníci na Rýchorách vydělávali mnoho peněz a s bohatstvím přichází i pýcha. Jednou, když seděli před zlatou šachtou, přišla k nim stará žebračka a prosila o almužnu. Nejen, že jí nic nedali, ještě se jí posmívali a jeden z nich jí podal kámen. Svatá Barbora, patronka horníků, neboť ona to byla, se rozzlobila nad tou nevděčností, sáhla do kapsáře pro plnou hrst prosa, hodila je do šachty a zvolala: Dříve nenajdete zlato, dokud neuplyne tolik tisíc let, kolik zrníček prosa jsem hodila do jámy. Její prokletí se záhy vyplnilo, hora odmítla vydat své poklady a doly zanikly."

Na snímku z třicátých let tohoto století je vidět jiné mize­jící bohatství Rýchor - rozsáhlé horské louky, dnes již z velké části pohlcené lesem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/4