Freiheit

Dějiny Pomezních Bud jsou neodmyslitelně spojeny s historií jednoho z nejstarších ubytovacích hostinců v Krkonoších a v těchto místech dlouho jediným. Jeho počátky je podle maloúpské kroniky nutno hledat již ve 2. polovině 17. století, kdy tehdejší majitel rázovité horské chalupy začal provozovat pohostinství. Strategické místo při nástupu na nejsnadnější cestu k vrcholu Sněžky, odedávna hojně užívané i existence přirozeného přechodu zemské hranice v bezprostřední blízkosti, si zřízení hostince přímo vynutilo. Po celou dobu svého trvání měla bouda, která se po jednom z pozdějších nájemců zapsala do dějin jako Hűbnerova u návštěvníků vysoký kredit. Hűbnerové patřili k nejstarším osídlencům Malé Úpy. Před druhou světovou válkou zde bylo ještě 7 rodin tohoto rodu. Stefan Hűbner uvedl své jméno do širokého povědomí především svým krkonošským prvenstvím v zavedení populárních vyhlídkových jízd na rohačkách v r. 1815. Sedmikilometrová dráha s 600m převýšením končící před hostincem podobného podnikavce Karla Nagela Pod zlatou hvězdou v centru Kowar, je z krkonošské literatury dostatečně známá. Již tehdy se zde čepovalo značkové sudové víno z Maďarska, jen o pár let později byl zřízen taneční sál a najmuta vlastní kapela a ještě před první světovou válkou měla bouda vlastní elektrické osvětlení. Snobské klientele určitě lichotila i návštěva budoucího německého císaře Fridricha v roce 1866. I přes drobné úpravy vydržel původní horský vzhled stavení až do roku 1936, kdy už omezené prostory odvážným podnikatelským záměrům majitele Gustava Adolfa nestačily. Výstavbě velkolepého moderního hotelu na tomtéž místě z jejíchž počátků je obrázek, však nepřála doba. Během II. světové války nedokončený objekt zpustnul, zbytek zařízení postupně rozkradli pováleční nenechavci. Jako Smrčinná bouda figurovala tahle bouda - nebouda ještě dlouho na mnoha krkonošských turistických mapách. Smutný konec jednoho snu dohrály buldozery po roce 1960.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4

Písemná přestřelka mezi odborníky vyvolaná nenápadnou stavbou na lokalitě zvané Burg v katastru Černé Vody, dnes okrajové části Žacléře, rozdělila i regionální zájemce o historii na antagonistické „mlynářské" a „vápeníky". Stářím a přírodou dost pošramocené válcové těleso z lomového kamene, ukryté pod zvědavými zraky v zeleni stromů, měřící u paty přes 8 metrů v průměru a 5 m vysoké, se čtyřmi do kříže umístěnými klenutými prostůrky se samostatnými vstupy, s metr širokou obvodovou zdí v koruně a cihlami vyzděnou vnitřní nálevkovitou šachtou, by pravděpodobně mohlo být obojím. Časopis Krkonoše o této ojedinělé stavební technické památce, kterou po létech nezájmu snad vzali na vědomí i památkáři, informoval již několikrát. /Naposled v letošním únorovém čísle v článku o zajímavé rukopisné mapě žacléřského panství, vzniklé kolem roku 1840/.

Ve stínu lyžařských es, hvězd první velikosti, běhalo, skákalo a sjíždělo stráně bezpočet „bezejmenných" sportovců a pozdějších nadšených oddílových funkcionářů, kteří sice výrazně převyšovali běžnou populaci, k těm pomyslným nejvyšším metám však nikdy nedosáhli. Jejich zásluha na vysokém kreditu českého a československého lyžování je však neoddiskutovatelná. Jedním z nich byl i Standa Steiner, trutnovský rodák, ročník 1929, absolvent poválečné Obchodní akademie a všestranně nadaný sportovec. Klukovská válečná léta prožil po záboru pohraničí v Jestřebích horách, v kopečcích kolem Malých Svatoňovic. Tady začal svou lyžařskou kariéru, i když zprvu koketoval i s lehkou atletikou - vytrvalostní běh, chůze, přespolák - a byl opravdu dobrý! Na lyžích zvládl postupně všechny disciplíny: běh, štafetový běh, sjezd, slalom, skok i závod sdružený a mnohokrát stál i na té vytoužené bedně, ať již v barvách svatoňovického, později trutnovského Sokola, armádní Rudé hvězdy nebo Jiskry Mladé Buky. Skákat začal na malém můstku v Trutnově v roce 1949 - na běžkách!! V těch čtyřicátých a padesátých letech minulého století sbíral diplomy a ceny z různých regionálních závodů a dýchal na záda mnoha pozdějším známějším mistrům sportu. Na republikových přeborech v rámci zimních her I. celostátní spartakiády ve Vysokých Tatrách v roce 1955 svedl např. rovnocenný souboj s takovými skokanskými jmény jako Míla Bělonožník, Jáchym Bulín nebo Zdeněk Remsa. V běžecké stopě často potkával pětadvacetinásobného mistra republiky Jaroslava Cardala i mladého Bohumila Zemánka. (Populární branné závody družstev si s chutí a na úrovni zaběhl i po čtyřicítce.) Většinu svého dospělého života prožil ve Svobodě nad Úpou a se svobodskými rivaly, bratry Viktorem a Rudou Schröffelovými, Ladislavem Černým a dalšími mnohokrát pokořil dřevěný můstek na severním svahu Janské hory, na kterém se tenkrát ještě vesele skákalo. Věřím, že často s nezbytným fotoaparátem na prsou prošlapává stopu i na pláních věčnosti, kam nenápadně odešel 23. 10. 1997.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/12

Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí.  Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12

Šťavnatá zeleň obhospodařovaných horských luk, charakteristická pro osídlené oblasti Krkonoš, prošla za poslední půlstoletí výraznou přeměnou. Šetrné ruční kosení nahradily k přírodě necitlivé stroje /i když chválabohu, že se aspoň sekalo/. Přirozené hnojení kejdováním vytlačila zkázonosná chemie. S poválečnou výměnou obyvatel zmizela příslovečná „štábní kultura" německého etnika a její místo zaujal bohémský postoj ke krajině většiny nových osídlenců. Hory patřily pracujícím a zároveň nikomu a jenom strach ze všemocných „komančů" z okresního sekretariátu nutil držitele pozemků, aby je jakž takž udržovali. S poslední společenskou změnou poměrů zmizel i ekonomický stimul udržování luk. Jestli je horácké nebe, kroutí tam generace Sagasserů, Hoferů, Rennerů, Kneifelů či Bönschů nejspíš nevěřícně hlavou. Kdysi tak ceněné horské seno nikdo nechce! Honba za ziskem z turismu zaslepuje oči novým majitelům bud. Investovat jen do krásy přírody nikdo z pragmatiků nechce. Až ale všechny květnaté louky zarostou invazním plevelem a náletem dřevin, budou sem turisté ještě jezdit?

Růžena Řezníčková, Ing. Jaroslav Řezníček - Nakladatelství Altair Trutnov 2006

Motto: „Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních kolegů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky a já jsem jeden z nich."                                                                         ( Charles Bukowski)

S publikacemi využívajícími dobové fotografie či pohlednice k porovnání minulosti měst a obcí s dneškem se v posledních letech roztrhl pytel. Přesto si myslím, že je jich stále málo, o čemž svědčí i jejich neklesající obliba. Trutnovské nakladatelství Altair vydalo po čtyřleté přestávce již druhý díl kvalitně vypraveného titulu „Trutnov - toulky minulostí a současností ve fotografii" zkušené autorské dvojice Růženy a Jaroslava Řezníčkových. Na celkovém moderním pojetí, bez nostalgických vzdechů nad zaniklým půvabem starobylých zákoutí, ale i bez nekritického vynášení architektonických zásahů do vzhledu města v současnosti, má jistě nemalý podíl spolupráce s mladou nastupující generací badatelů z Muzea Podkrkonoší i Státního okresního archivu v Trutnově.

Z módní vlny historických pohlednic těží vydavatelé regionálních vlastivědných publikací i spotřebního komerčního zboží. V případě kalendářů nasadilo laťku docela vysoko již před lety jilemnické nakladatelství Gentiana. A to i přes současný odklon od fundovaných historických miniatur k staromilským citacím z dobové literatury. Mnozí následovníci se s ním k jejich chvále snaží držet krok. Sběratelé, ochotní zapůjčit kouzelné obrázky ze svých sbírek k reprodukci, se najdou vždycky a na jejich více či méně kvalitním vytištění nejde díky moderní technice zas tak moc pokazit. Horší už je to s doprovodnými texty. Kalendář má sice omezenou životnost a pár řádků informací jistě nechce a ani nemůže nahradit byť i docela malou encyklopedii. Přesto by měly poskytovat pokud možno ověřené, seriózní a pravdivé údaje. Směstnat mnohdy několik stránek dějepisných dat do lapidární zkratky je ten nejtvrdší oříšek a mezi zástupem povolaných, možná i nadšených a pracovitých, je jen málo vyvolených. Bez důkladného studia a ještě lépe důvěrného vztahu k dané oblasti a osobnímu poznání místních reálií by se do toho autor snad ani neměl pouštět.