Freiheit

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.

Pomník padlých vojáků z malebné horské vesnice Sklenářovice na úbočí Rýchor, kteří zahynuli v I. světové válce. Kolébka dobývání rýchorského zlata vyrostla začátkem 16. století ko­lem původní sklářské pece, vzniklé o století dříve. Hluboko zaříznuté údolí Staré vody totiž skýtalo bohatou přírodní nabídku základních surovin - vody, dřeva a křemene. První písemná zmínka je z roku 1515. V té době se připomínají i začínající rozsáhlé prospektorské práce hledačů drahého ko­vu. Během 16. století se Sklenářovice zcela změnily v osadu selskou, přestože pod­mínky k životu zde byly velmi drsné. Svědčí o tom i první věrohodná zpráva o lavině v Krkonoších. (Pomineme-li líčení jistého Benátčana z roku 1456 o následcích lavin v Obřím dole, jak je uvádí Balbín). Osudná lavina sjela z hřebene Rýchor 15. 2. 1655. Strhla s sebou dvě stavení a zasypala 15 osob, z nichž osm zahynulo. Dolování zlata ukončili Schwarzenbergové pro naprostou nerentabilitu už v roce 1772. Tehdy bylo po obou stráních sklenářovického údolí rozse­to 36 stavení. V roce 1900 měly Sklenářovice 242 obyvatel (jen o 20 méně než Janské Lázně). Po druhé světové vál­ce ještě 166. S vysídlením Němců tato rázovitá horská osada, která měla vlastní školu a obecní úřad, zanikla. Trvalým me­mentem bezohlednosti k dějinám je její srovnání se zemí v padesátých letech. Torzo pomníku je symbolicky to málo, co se z kdysi vzkvétající obce zachovalo. Péčí galerie „Veselý výlet" bude pomník restauro­ván a umístěn v budovaném lapidáriu v Temném Dole.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/8                                 

Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská devi­za Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím ve­dením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po poráž­ce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy  ochránit   protestanty v Německu, především však oba­vy ze stále rostoucího vlivu kato­lických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sle­dovali čeští pobělohorští emi­granti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až genera­lissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho ml­havého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítě­zící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nej­přednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo by­lo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmano­vých Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fa­ry, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního paten­tu již v roce 1783. Pěknou bron­zovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce pro­testantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10

Jen ti opravdu zralí a znalí návštěvníci Pece pod Sněžkou si při míjení rozlehlého parkoviště poblíž soutoku Vlčího a Zeleného potoka ještě vzpomenou na výstavnou budovu někdejšího hotelu, který se poslední velkou přístavbou společenského sálu s cizineckými pokoji v patře v roce 1925 zařadil mezi ty honosnější ubytovací pecké podniky. Již tehdy se tady místní horalé scházeli ke společenským akcím. V roce 1930 zde byl např. založen pod patronací aktivního pilota Eugena Bönsche z Luční boudy početný spolek vojenských veteránů. Po roce 1945, se vznikem zotavovny ROH, její kulturní poslání oživil čilý ochotnický spolek, který v objektu v letech 1947 - 50 vybudoval vlastními silami divadelní jeviště, na jehož prknech uvedl vedle úspěšného představení Čapkovy Matky ještě několik dalších her. Přestavěním sálu na kino pro 180 sedících diváků v roce 1950 tu vznikl jediný opravdový kulturní stánek v místě. Smolnou sezónu zotavovny Zelený potok připomíná snímek jednoho ze svobodských hasičů z února 1960, kdy okolní sbory přijely posílit své pecké kolegy v boji s ohnivým živlem. Dům s nevšedním architektonickým výrazem, dlouholetou tradicí a bohatou historií se tak přiřadil k nekonečné řadě slavných i bezejmenných krkonošských stavení nenávratně pohlcených plameny. Zůstalo jen jméno lokality a stejnojmenný vodní živel, který si jen tiše brumlá cosi o věčných paradoxech. (Současný penzion Zelený potok je sice rovněž jedna z budov původního hotelového komplexu, v nynější podobě však prakticky novostavba a svou pověst si teprve začíná budovat).

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".

První letadlo s pasažérem přeletělo vrchol Sněžky 24. srpna 1913. V otevřeném kokpitu jednoplošníku Taube NV 3/Daimler - Mercedes 100 k seděl za kniplem šéfpilot berlínské společnosti Sport - Flieger, dálkový letec Alfred Friedrich a jako navigátor konstruktér letounu, trutnovský rodák Igo Etrich. Let s kursem Lubawka - Horní Staré Město - Lubawka přes krkonošské hřebeny byl zlatým hřebem okresní slavnosti v Horním Starém Městě, navštívené více než 8000 diváky. Podle zlých jazyků údajný autor velikášského výroku v nadpisu článku, vzdušný rekordman Alfred Friedrich, se narodil 18. 3. 1891 v Berlíně - Schönbergu. Již ve dvaceti letech složil v berlínské pilotní škole na Wrightově dvouplošníku letecké zkoušky a získal pilotní průkaz FAI pro Německo číslo 149 s datem vystavení 11. 1. 1912. Se speciálně vybaveným strojem NV 3, poprvé v Německu označeném imatrikulačními značkami D 2 na křídlech, absolvoval i svůj nejslavnější rekordní etapový „let pěti zeměmi" - Německem, Belgií, Francií, Anglií a Nizozemím.

Roman Karpaš a kol.

Nakladatelství 555

Liberec 2001

Náklad neuveden

Čilé liberecké Nakladatelství 555, jehož produkce je známa i čtenářům Krkonoš, obohatilo knižní trh koncem minulého roku o unikátní publikaci. V neuvěřitelně krátké době 15 měsíců dokázal kolektiv, vedený zkušeným a hlavně pracovitým Romanem Karpašem, sestavit moderní encyklopedický kaleidoskop regionálních dějin 20. století na území nově zřízeného Libereckého kraje. Více než 200 stran hutného textu, doprovázeného množstvím obrazového materiálu, nepochybně značné dokumentární ceny, pečlivě chronologicky uspořádaného rok po roce, doplňují lakonické, leč výstižné konfrontace s celostátním i celosvětovým děním z pera renomovaného historika Roberta Kvačka. Obrovská suma informací z poměrně rozlehlého území, za kterou stojí zástup spolupracovníků a poradců, jejichž výčet se nevešel ani na jednu tiskovou stranu velkého formátu /23 x 32 cm/ bude jistě dlouho nevysychajícím zdrojem poučení všem přátelům historie, učitelům dějepisu i početným sběratelům. S hlavou ještě plnou čtenářských zážitků, přesto však již s dostatečným odstupem od prvních nekritických dojmů, necítím se v žádném případě kompetentní k napsání odborné recenze. O několik pocitů bych se přesto rád podělil.