Freiheit

O málokterém z obydlených údolí Krkonoš máme tak málo písemných i obrazových dokumentů jako o údolí sklenářovickém. Písemné doklady z dob založení sklářské osady neexistují, zprávy z dob zlatodolů jsou jen velmi zlomkovité a ani o pozděj­ší zemědělskou obec Glasendorf se nikdo příliš nezajímal. Re­spektive většina dokladů byla zničena nebo odvezena v souvi­slosti s odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce. Na této dvoustraně vám představujeme většinu v současnosti dostupných obrázků zaniklých Sklenářovic, abyste si mohli do­tvořit představu o místě, kterému se věnuje úvodní článek toho­to čísla Krkonoš -Jizerských hor.

V neděli 17. dubna 1904 se před objektivem významného trutnovského fotografa Adolfa Lehmanna v parádních uniformách a naleštěných helmicích seskupili příslušníci sboru dobrovolných hasičů spojených obcí Janské Lázně a Černá Hora. V dávno zaniklé jídelně majitele několika domů, hoteliéra, realitního makléře a dlouholetého starosty obce Wenzela Starka (*28. 9. 1828, +19. 4. 1908), s číslem popisným 23 a honosnou neorenesanční fasádou (kterou pamětníci 50. a 60. let minulého století znají jako oblíbenou taneční vinárnu Bílý kříž) si zavzpomínali na založení sboru před 25 lety v roce 1879 a na svou první oficiální účast při velkých církevních oslavách narozenin Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. 18. srpna téhož roku. Krátce po nich, 31. srpna, následovalo i dlouho očekávané slavnostní vysvěcení nově postaveného evangelického kostela. Dnes už neexistuje ani jejich původní zbrojnice se zvonem v dřevěné věži na sušení jutových hadic ke stříkačce, postavená ve svahu západně od školní budovy. Na jejím místě vyrostl stylový dům Magma s galerií brusiče ušlechtilých kamenů Jiřího Vorla. Skromně v pozadí (ve druhé řadě shora třetí z leva) stojí s největší pravděpodobností velká postava historie zimních sportů v Krkonoších, první janskolázeňský lyžař, vrchní učitel Cajetan Bayer (*7. 8. 1857, +18. 11. 1942). Uprostřed snímku s šerpou přes prsa sedí toho času úřadující starosta Janských Lázní Johann Kühnel (*9. 8. 1851, + 1. 9. 1922), který se stal nechtěně hrdinou komického příběhu. Tento zakládající člen sboru dobrovolných hasičů, příslušník rozvětvené rodiny krkonošských starousedlíků a později i dlouholetý obecní radní, si jako truhlářský mistr nedokázal odpustit hořící fajfku ani při práci. V roce 1897 se mu tak podařilo zapálit starý rodinný dům č. 17, na jehož místě vzápětí vybudoval celodřevěný lázeňský penzion se 14 pokoji, nazvaný podle blízkého pramene Flora. Během dlouhých 130 let činnosti dobrovolných hasičů v Janských Lázních, která je stále živá a má řadu i docela mladých pokračovatelů, se k podobnému kousku už žádný další „hasič - palič" nepřiznal.

Foto Adolf Lehmann

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/7

Sportovní redaktoři televize Nova by jej v pravidelném klipu večerního zpravodajství určitě hodnotili palcem nahoru. V době jeho největší slávy ale nebylo po televizi ani potuchy a lidská paměť je děravá jak sak na raky. Zůstalo jen svědectví zažloutlé pohlednice. Antonín Petrák, „železný muž z Krkonošských hor", který na žíněnce vystupoval také jako Lurich II. se jak příjmení napovídá, narodil v Horní Branné u Jilemnice 3. dubna 1873. Urostlou postavou od přírody obdařený chasník, zakládající člen Sokola podkrkonošského se původně živil jako řezník a uzenář v Praze. Svou výraznou muskulaturu při ideální váze 83 kg pravidelně kultivoval v tělocvičné jednotě Sokola Tyrš na Smíchově odkud přešel do Athletic Clubu Praha než odstartoval k profesionální kariéře řecko - římského zápasníka, mistra a trenéra království Českého a sběratele vavřínů na mnoha světových kolbištích. Vystupoval v manéžích největších cirkusů i varieté zvučných jmen.

Takový název zvolil autor Antonín Tichý pro svou knížku o osudech paradesantní skupiny Antimony, vysazené, stejně jako mnoho dalších, za druhé světové války nad územím Protektorátu britskými jednotkami RAF. Zmiňuje se i o výsadcích bezprostředně souvisejících s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve skupině Silver A, byl spolu s Bartošem a Valčíkem i telegrafista Jiří Potůček s radiostanicí Libuše, která se stala na dlouhou dobu jediným pojítkem domácího a zahraničního odboje. Odhalena byla při rozsáhlém zásahu gestapa v Končinách u Horního Kostelce 30. června 1942. Zkušený Potůček si alespoň nakrátko prostřílel cestu k útěku. V sítích gestapa však uvízlo téměř dvacet místních pomocníků a příslušníků odboje. Mezi nimi i 37letý Josef Schejbal, odborný učitel z Malých Svatoňovic, rodák z Velichovek. Po krátkém věznění v Hradci Králové byl tento nadšený sokolský funkcionář, místonáčelník Podkrkonošské župy Jiráskovy a člen odbojové skupiny S-21-B, 9. července 1942 na Zámečku v Pardubicích popraven. V době poválečného horečného přejmenovávání německých místních názvů, byla po něm pojmenována cesta ze Svobody nad Úpou přes Rýchory do Žacléře a dál přes Petříkovice do Malých Svatoňovic. V prvním úseku se však udržel původní název Růženina cesta po Rose Piette - Rivage, jehož neutrální znění lahodilo uším vládnoucích pohlavárů jediné strany přece jen víc než jméno sokolského odbojáře Schejbala. To pozvolna vymizelo z map a dnes jej zná jen málokdo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/7

Na snímku je smaltovaný odznak, vydaný k populárnímu Májovému lyžařskému závodu v Peci pod Sněžkou v roce 1938. Unikátní slalom deset let před tím vymysleli Herbert Beutel z Luční boudy a Quido Rotter mladší z Vrchlabí. Svým profilem byl bezkonkurenčně nejkrkolomnějším v Čechách a dodnes nebyl překonán. Dvoukilometrová trať s výškovým rozdílem 500 metrů, vedla od kamenné mohyly na vrcholu Studniční hory, přes lavinová pole ledovcového karu Úpské jámy, téměř volným pádem na dno Obřího dolu. Tradiční květnový termín si vyžádala „bezpečnost" závodníků; teoreticky již nehrozily mohutné sněhové převisy a pád lavin, jimiž je Úpská jáma uprostřed zimy pověstná. Náročnou zkoušku odvahy a sjezdařského umu podstoupily během více než třiceti let stovky odvážlivců z Krkonoš i z ciziny. Zvláště těch prvních jedenáct z roku 1928 v čele s vítězem Gerhardem Zineckerem z Petrovy boudy je hodno obdivu. Na masivních dřevěných lyžích bez hran a s primitivním vázáním se jim ani nesnilo o aerodynamických kombinézách a přilbách současných závodnických es. Hned v prvním poválečném roce se 4. - 5. května jel obří slalom pod názvem Závod 5. května. V listině vítězů je zapsána jedna z nejúspěšnějších československých sjezdařek všech dob, tehdy 341etá Růžena Beinhauerová - Dostálová a začínající reprezentant Luboš Brchel. Po roce 1948 se změnil název na Závod osvobození, pořadatele z Lyžařského klubu v Peci pod Sněžkou vystřídal okresní výbor ČSTV v Trutnově, změnil se termín a několikrát i trať, až v šedesátých letech závod zanikl. Po vyhlášení Krkonošského národního parku se lyžování z přísně chráněné Úpské jámy přesunulo jinam a jen pohled na její zasněžený kráter nebo nález podobné relikvie, jako je uvedený odznak, vyvolá zasutou vzpomínku a neskrývaný obdiv.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/2

Nehostinný, kamenitý vrchol Vysokého Kola, držící svými 1 506 metry nadmořské výšky "bramborovou" medaili mezi krkonošskými velikány, minuly veškeré snahy stavitelů horských bud, stejně jako jej míjí většina turistů na pohodlné Cestě česko-polského přátelství po jeho severním úbočí. Leč přece! Znalci, kteří se po starém pečlivě rovnaném kamenném chodníku vyšplhají až nahoru, zaznamenají nejen romantický širokoúhlý záběr Jelenohorské kotliny s třpytícími se plochami rybníků, ale také rozpadající se zbytky kdysi majestátní kamenné mohyly. V roce 1888 ji z okolního materiálu navršili do výše úctyhodných 5 m pruští turneři z Jelení Hory, jako "dík zakladateli německé říše, císaři Vilémovi I." Bronzový reliéf mocnáře v oválném medailónku, doplňoval mramorovou pamětní desku, překrytou pruským tlapatým křížem s citovaným nápisem. Na temeni pyramidy trčelo do mraků půl tuny železa, vytvarované do mohutné iniciály V. Velikášský produkt lokajské loajality nedosahoval zdaleka olbřímích rozměrů ostudy dosud žijící generace postavené v Praze na Letné. Jeho zubem času intenzivně ohlodávané zbytky působí však i ve zdejší relativní pustině stejně sklíčeně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Pestrobarevná litografická pohlednice, kterou začátkem září právě před sto lety orazítkoval neznámý poštovní zřízenec v Dolním Lánově u Vrchlabí, neztrácí ani dnes svou vypovídací hodnotu. Byla vydána k oslavě turnerského hnutí a jako hold jeho zakladateli Firdrichu Ludvigu Jahnovi /11. 8. 1778 - 15. 10. 1852/. Někdejší důstojník divokých oddílů barona Lützova v napoleonských válkách 1813/14 „-chtěl tělocvikem vrátiti lidskému životu ztracenou souměrnost a podati zchoulostivělému národu nejsnadněji získatelnou mužnost." Oprášené starořecké ideály bystré hlavy, smělého srdce a silných paží, turnerské barvy červená a bílá, heslo i znak z do kříže spojených čtyř F, značících v překladu svěží, zbožný, volný, veselý, byly inspirací Miroslavu Tyršovi, když v obrozenecké atmosféře minulého století vykřesával vznešené myšlenky Sokola. Zprvu ryze sportovní hnutí se později na nacionální vlně rozšířilo do celého světa. I v krkonošských obcích s německy mluvícím obyvatelstvem vyrůstaly honosné „Turnhalle", sportovní stánky, které mnohde svému účelu dodnes slouží. A není jistě vinou Fridricha Jahna, že při vzpomínce na předválečný „Deutscher Turnverband" zůstává pamětníkům nepříjemná pachuť na jazyku pro jeho zneužití nacisty.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/6