Freiheit

Fotografie z roku 1924 představuje Modrokamennou boudu, osamocenou na luční enklávě v tišině lesů Světlé hory, kterou dnes znají hlavně vyznavači horských kol a v zimě lyžaři samotáři, užívající si jednoho z nejdelších sjezdů z Černé hory po legendární cestě T, starousedlíky stále ještě zvané Té - weg. /V počátcích lyžařské historie ji budovatelé z Turnvereinu doplnili směrovkami ze zlámaných lyží, přibitých k prostému dřevěnému kůlu, vyhlížejících z dálky jako velké písmeno T - odtud jméno./ Právě zde se totiž řeší dilema, zda pokračovat ve sjezdu do Dolního Maršova nebo do Janských Lázní. Kabinová lanovka na Černou horu, postavená v roce 1928, přinesla rozkvět novým boudám na jejím vrcholu. Do té doby frekventovaná cesta kolem Modrokamenky a Pardubických bud však osiřela. Ty tam jsou početné návštěvy lázeňských hostů, lákané po I. světové válce majitelem Alfredem Jeschke na vyhlášené borůvkové koláče se šlehačkou. I přes blízké atraktivní křemencové skalní útvary Modrých kamenů a pověstmi opředené Harfy nad Těsným dolem, se sem turisté příliš nehrnou. O to kuriózněji vyznívá dávné nařízení c. a k. ředitelství pošt a telegrafů v Praze o přesunutí tehdy ještě Braunbaude z působnosti doručovacího okrsku pošty v Maršově IV. dnem 16. 1. 1907 do okrsku v Maršově I., kde byl od roku 1898 rovněž samostatný poštovní úřad.S naprostou samozřejmostí docházel i do tak vzdálené lokality v době skomírajícího byrokratického mocnářství maršovský pošťák Heinrich Patzelt nebo Adolf Neumann dvakrát denně, vždy v 9,30 a v 15 hodin. Pouze v neděli a ve svátek „jen" dopoledne. Po téměř sto letech se ve spádovém městě celé oblasti Svobodě nad Úpou doručují raníky k odpolední kávě a o víkendech je pošta zavřená. Inu - už jsme zase o krok dál.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Oslavy století celostátního organizovaného lyžování v českých zemích připomenuly i první odvážné průkopníky početné rodiny dnes masově rozšířených zimních sportů. V análech nadšenců se zahnutými prkýnky na nohou je na čelním místě a zlatými písmeny vysázeno také jméno František Karel Hron (1874 - 1928). Člen pražského Ski klubu od roku 1893, první český oficiální lyžařský mistr Krkonoš, vítěz v běhu již na druhém mistrovství zemí Koruny české v roce 1897 a morální vítěz proslaveného lyžařského derby v rakouském Semmeringu o rok později, kdy mu pořadatelé trapně upřeli první cenu, byl též prvním českým závodníkem, který začal při jízdě na lyžích používat dvě hole. Stejně zajímavá je i jeho druhá tvář. Tvář talentovaného umělce, žáka Luďka Marolda a milovníka a propagátora Krkonoš. Ve své chalupě pod Žalým na Benecku, někdejší staré škole, kterou si koupil v roce 1908, zachytil za svých sezónních pobytů od jara do podzimu množství figurálních a krajinářských motivů z našich hor. Také on byl „malířem Krkonoš" a jeho kolekce 40 obrazů, nazvaná „Krkonoše ve čtyřech ročních dobách", instalovaná na první souborné výstavě v pražském Topičově salónu koncem roku 1923 to jen potvrdila. Kandidátů na výsostný titul krkonošského malíře je celá řada. Přátelé ze severních svahů hor by jistě preferovali „svého" Friedricha Iwana asi jako bývalí němečtí osadníci u nás Fritze Hartmanna; máme-li vzpomenout alespoň na jména ještě „živá" v paměti minulého století. Naštěstí měl každý svůj vyhraněný rukopis i oblíbenou škálu barev na paletě, takže jejich Krkonoše jsou pestré a mnohotvárné, jako ve skutečnosti. Hronovi džentlmeni a dámy na lyžích jsou navíc jedineční, obdivně přesvědčiví osobním prožitkem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Pro ty, kdož znají roky, kdy uvedené zaklínadlo znělo v horách stále hlasitěji jen ze školního dějepisu, může být „objevem" třeba i stará pohlednice. Docela banální snímek docela banální boudy, jakých na svazích Krkonoš vyrostly postupně stovky. Byl odeslán 29. května 1937 nejmenovanému zákazníkovi kamsi do českého vnitrozemí. Na rubu s razítkem A. Spindlera, majitele uvedené boudy - Horského zátiší na Mísečkách - je text psaný kostrbatou češtinou, dokládající neomylně, že mateřským jazykem pisatele zřejmě nebyla. Cituji bez úprav: „Velectěný pane! Váš lístek jsme s úctou obdržely a pokoj se dvěma posteli dostanete. Snídaně s moučníkem 3.50 Kč, oběd 10 Kč, večeře 5 až 8 Kč, nocleh 6.40 Kč. Nejlepši mužete přes Jilemnici a z Jilemnice z nyvltem. Prosím o przou otpověd. S úctou Rudolf Spindler." Pomineme - li kouzlo nechtěného, vypovídá kratičké sdělení hodně nejen o momentálních cenových poměrech, ale o mezilidských vztazích té napjaté doby, kterou je i po tolika letech tak těžké pochopit.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/9

Nejvýše položený fotoateliér v Čechách, provozovaný „rychlým" fotografem Adolfem Hartmannem v nevzhledné přízemní budově nedaleko Obří boudy, nebyl na začátku minulého století jediný, kdo používal pro své aranžované portrétní kabinetky malované pozadí s motivem Sněžky. To na snímku patřilo firmě Paul Wenzel a syn v dnešním Karpaczi, zdatně konkurující dalšímu místnímu fotozávodu Fritze Goebela. Ani žebraví muzikanti, rozesetí podél hřebenové cesty od Tvarožníku až po Sněžku, i v závětří většiny turisticky atraktivních bud, nemuseli nutně být jen populární flašinetáři s omezeným repertoárem svého kolovrátku. Z literatury jsou například známé i harfenistky. Ve východních Krkonoších byl nejrozšířenější oblíbený drnkací nástroj německého etnika - citera. Svého času existovalo několik notových škol hry na citeru a mnohostrunný nástroj, mnohdy v luxusním provedení vykládaný perletí, patřil k výbavě téměř každé chalupy. Muzikanti, nastrojení do „krkonošského" kroje, byli většinou samouci. Chytlavá melodie nástroje a hlasité halekačky, doplněné žertovnými průpovídkami, si však v zástupech turistů své posluchače vždycky našly. Že to nemuselo být tak nuzné živobytí, jak se všeobecně traduje, dosvědčuje nejen několikanásobný počet žadatelů o každou licenci, ale i výstavné domky některých zpěváčků v podhůří. Živý kolorit turistického ruchu zmizel z krkonošských hřebenů s druhou světovou válkou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/9

Fialová reklamní krasavice z Alp, která mate hlavy dnešním dětem nalepeným na televizní obrazovku, netušícím, jak vypadá opravdová živá kráva, není ani první, ani jediná. Z dob, kdy minimálně jedna kravka živitelka stála ve chlévě téměř každé horské chalupy a stáda červenobílých stračen spásala květnaté louky na svazích krkonošských kopců, se zachovala i tahle půvabná porcelánová konvička na mléko, prodávaná kdysi jako suvenýr ze Sněžky. Z uměleckého hlediska kýč, jako ostatně většina upomínkových předmětů v každé době, má však v sobě nostalgii po zašlých časech a zvláštní dojemně nechtěné kouzlo. Podle obrázku vrcholových budov na nejvyšší hoře Čech a zároveň i tehdejšího Pruska, lze neznačený výrobek neznámé porcelánky datovat s určitostí do období po roce 1900, kdy byla postavena meteorologická stanice. Motiv se ale v nezměněné podobě užíval až do 2. světové války. Sběratel, který chtěl tuto nepraktickou, zhruba 15 cm vysokou figurku - nádobku, nabízenou na internetovém trhu se starožitnostmi, získat do své sbírky, musel sáhnout docela hluboko do měšce s europenězi.

Nepublikováno

Jméno Jiří Guth budilo respekt nejen u rozjívených princátek Schaumburg - Lippe na náchodském zámku, kde doktor filosofie , absolvent pražské a ženevské univerzity, píšící se později Jiří Stanislav Guth - Jarkovský, působil jako vychovatel v letech 1883 - 1887. Dodnes zůstalo pojmem pro generace klackovitých holobrádků z tanečních a všeobecně pro všechny společenské nemotory. Přesto, že tento pedagog, publicista a spisovatel zasvětil svůj život především olympijskému hnutí. Jako osobní přítel a spolupracovník Pierra de Coubertina stál u zrodu Mezinárodního olympijského výboru v roce 1894, jehož byl členem až do své smrti v roce 1943. Od roku 1900 do 1929 stál v čele Českého, později Československého olympijského výboru, který rovněž zakládal. Zároveň působil v MOV v letech 1919 - 1923 jako generální tajemník. S výjimkou Los Angeles v roce 1932 se zúčastnil všech dalších deseti olympiád, konaných za jeho života. Méně již se ví, že od vzniku samostatného Československa pracoval 6 let v Kanceláři prezidenta republiky a je znám jako vůbec první ceremoniář T. G. Masaryka a sekretář Řádu bílého lva, dodnes udělovaného nejvyššího státního vyznamenání, jehož statut navrhl. Téměř zapomenuta je jeho neúnavná propagátorská a organizační činnost v mnoha dalších sportovních odvětvích. Pro Krkonoše, žijící z turistického ruchu, připomínám alespoň předsednictví Českého a Čs. klubu turistů /1915 - 1926/ a post šéfredaktora časopisu Turista. /Základní životopisná data: *23. 1. 1861 Heřmanův Městec - + 8. 1. 1943 Náchod/.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8

Při pohledu na idylické letovisko, které je od roku 1959, kdy jej ČSR získala výměnou s Polskem za hraniční území v okolí Kacířské skály, součástí Harrachova, se mi vždycky vybaví žertovná vyprávěnka stařičkého rodáka z Podkarpatské Rusi. Státní útvary, jejichž byl v životě příslušníkem, aniž vytáhl nos z rodné chalupy, nedokázal někdy ani spočítat. V Krkonoších mají podobnou kuriózní zkušenost někteří starousedlíci z Mýtin. V roce 1690 při uzavření dohody o ukončení hraničních sporů získal území od hraběte Harracha slezský magnát Schaffgotsch. Jako součást někdejší Szklarske Poręby byla osada se jménem Strickerhäuser dlouho součástí Pruského státu. V jednom státním zřízení s Harrachovem se ocitla nakrátko již při násilném připojení českých pohraničních oblastí Sudet k Velkému Německu. Po druhé světové válce se dalším administrativním úkonem vítězných mocností ocitla v Polsku s dnes již pomalu zapomenutým jménem Tkacze. Ani posledním přesunem zmíněným v úvodu šaráda nekončí, vezmeme - li  v úvahu i změnu lidově demokratické republiky na socialistickou a následně federativní či nakonec osiřelou na současné Česko. Harrachovu přinesly Mýtiny spojení se světem po železnici; jejich příběh je docela aktuálním příspěvkem do diskuse o středoevropské národní identitě.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8