Freiheit

Při listování unikátním albem fotografií jednotlivých čísel popisných obce Rýchory, které se v letech předválečných z moci úřední pořizovaly jako příloha k obecním kronikám i v ostatních vsích a městečkách Krkonoš, ovane člověka zvláštní nostalgie. Před pečlivě udržovanými chalupami s bělostným spárováním roubení stojí dojemná stafáž jejich obyvatel v božíhodovém oblečení v němž se viditelně necítí, mnohdy i s kravkou - živitelkou nebo s koníkem v mosazí vyšperkovaném postroji. Vůkol, kam oko dohlédne, kultivovaná krajina až neskutečně prostá a krásná.

Pamětníci těch dob již nežijí nebo zapomněli. Za poslední půlstoletí jsme si nějak zvykli na kopřivy u plotu, na hromady harampádí za kůlnou, nepotřebné pneumatiky uprostřed lesa, igelitové cáry vlající z větví nad hladinami potoků a řek, na smetiště podél cest, potažmo i na smetiště v nás.

Je léto, čas dovolených a díky otevření hraničních zátarasů i poznávání světa. Letité lichotivé srovnávání s Bulharskem nebo Rumunskem asi značně utrpí po návštěvě Skandinávie nebo Skotska. Dívejte se proto pozorně! Ani z Rakouska nebo Švýcarska, abych zůstal u oblastí žijících z horského turismu, nemusíte jezdit s komplexy. Právě ty žloutnoucí obrázky z Rýchor mi dávají víru, že to jde i u nás. Jen pochopit základní: Atraktivitou pro návštěvníky je vždy to původní, charakteristické. Světovost nejsou fasády počmárané od sprejerů, ani horské boudy zaplácané kýčovitými reklamami na camelky a coca-colu, natož mexické jídelny a pravé americké rodeo.

Krkonošáci, vzpamatujte se!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/8                    

K záplavě článků o největší krkonošské povodni v roce 1897 s její, až na nepatrnou několikadenní odchylku, přesně stoletou ozvěnou z loňského léta ještě pár slov. Nesmírné materiální škody včetně ztráty mnoha lidských životů, vyburcovaly zemské úřady ke zcela mimořádnému úsilí vedoucímu k jejich odstranění a co je poučné, také k prevenci. Řeka Úpa klikatící se Trutnovem, vylévající se z břehů s neúprosnou pravidelností při každé povodni / v druhé polovině minulého století zvlášť často / byla spoutána navigací z kamenných kvádrů do stálého koryta. Ze stejného materiálu, který sloužil  ke zpevnění břehů, navršili budovatelé r. 1898 na pravém břehu řeky, poblíž povodní rovněž poškozené t. zv. Pánské lávky z roku 1891, kamennou mohylu. Nápis na kovové desce zněl: „Toto pobřežní zdivo v délce 1 730m nechalo vybudovat zastupitelstvo města Trutnova, pod vedením starosty Hermanna Raucha po katastrofální povodni ve dnech 29. a 30. července 1897 na ochranu životů a majetku spoluobčanů během jednoho roku. Na paměť jednotného smýšlení občanstva." Necelé čtyři roky od zasednutí za předsednický stolec vstoupil pan starosta Rauch i do historie. Několik generací trutnovanů spojovalo pomník především s jeho jménem. Zatím, co 20m dlouhá kovová lávka spojující Malé náměstí s Českou čtvrtí je stále na svém místě a kamenné zdivo úpských břehů statečně odolává vzedmutým vodám již sto let, Rauchův pomník byste hledali marně. Již v třicátých letech jej zastínila budka trafiky. Za všeobecného nezájmu v letech poválečných  postupně zarůstal křovím. Jeho zbytky zmizely s výstavbou jedné z větví dálkového topení. Z racinálního hlediska neužitečný, výtvarně však docela zajímavý objekt nahradily mohutné roury parovodu. Sice užitečné, ale „vošklivé".

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/7

Korunou většiny výstupů na vyvýšená místa v krajině bývá čarovná vyhlídka do dalekého okolí. Krkonoše mají takových přirozených vyhlídkových bodů nepočítaně. A není náhodou, že právě na nich vyrostly kdysi první horské boudy. V „dřevních" dobách krkonošské turistiky, dokázali podnikaví majitelé bud umocnit atraktivitu místa ještě zbudováním určitého stanoviště, mnohde s malou rozhlednou. Zastav se, poutníče, a zde se dívej! A třeba i omámen tou podívanou zanecháš nepřehlédnutelný obnos v našem pohostinství. Jednoduchá a účinná filozofie...

Hotel Stará celnice v Horních Albeřicích, evokující svým vybavením atmosféru c.k. monarchie, připomíná současným návštěvníkům Krkonoš, ale i místním obyvatelům tu lepší tvář minulosti, kdy hranice mezi sousedními státy byla jen pomyslnou čárou na mapě. Poctivý kamenný dům dal rakouský erár postavit v roce 1844 pro celní a finanční stráž nejspíš proto, že celní cesta z Horního Maršova do tehdejšího Slezska byla hojně frekventovaná. Svědčí o tom zachovaný kamenný milník těsně na hranici, jaké se u polních cest určitě nestavěly i souvislá alej věkovitých jeřábů, vymezující úctyhodnou šíři silnice v terénu stále patrné. Lahůdkou pro turisty jsou dva kamenné skvosty, každý z jedné strany hranice. Na české straně jsou to netradičně pojatá boží muka s českobratrským kalichem. V kraji osídleném německými katolíky velmi ojedinělá. Také tudy opouštěli svou vlast pobělohorští exulanti a v myslích nejstarších pamětníků jsou zasuté vzpomínky na pravidelná procesí českých bratří k tomuto kříži. Druhý zajímavý objekt, jen kousek za hraniční čarou, je křížek na v tomto kraji atypickém a neužívaném šestibokém, k vrchu se zužujícím kamenném sloupku, jehož původ je rovněž tajemný. Cesta od Trutnova přes bývalé Sklenářovice po úbočí Rýchor do Slezska, přetíná zemskou hranici v těchto místech i na tzv. Hűttelově mapě Krkonoš z druhé poloviny 17. století. To, co platilo po staletí jako samozřejmost, zpřetrhalo polodospělé století dvacáté. Cesta na hranici končí. Na konci druhého tisíciletí v době sjednocování se Evropy, je to konstatování více než smutné.

Malebný špindlerovský kostelík sv. Petra je vděčným námětem umělců - malířů a později fotografů - téměř od svého vzniku před dvěma sty lety. (Viz Krkonoše  - Jizerské hory 2003/6.) Jen sběratelé historických pohlednic by z jejich reprodukcí jistě dokázali sestavit docela početnou kolekci. Uvedený, více než stoletý „obrázek od listonoše", který je vhodným doplňkem seriálu „Malíři Krkonoš", vydalo nakladatelství Messner a Buch z Lipska v číslované sérii uměleckých „Pohledů z Krkonoš" tamnímu rodákovi, plodnému, dnes však pozapomenutému malíři Heribertu Bahndorfovi. V rodném Lipsku navštěvoval Bahndorf (nar. 3. 7. 1877) Akademii v letech 1894 - 1895. Svá studia si prohloubil v roce 1897 - 1898 na Akademii v Berlíně v ateliéru Hanse Gudeho. V širokém tematickém záběru se věnoval především zobrazování krajin a architektury a v neposlední řadě i nekonečně proměnlivých mořských scenérií. Ve 30. letech minulého století žil v thüringenské Friedrichsrodě. Datum jeho úmrtí není znám. (Monumentální olej plachetnice „Horst Wessel" - zachycený mimochodem rovněž na jedné z válečných propagačních pohlednic - je signován 1940.)

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/11

Docela nedávné vysvěcení nového kolumbária a z veřejné sbírky opraveného kostelíka, mají špindlerovští účastníci mše svaté, celebrované biskupem Dominikem Dukou, ještě v živé paměti. Svatostánek zasvěcený svatému Petru dal vlastně horskému středisku jméno, když císařská kancelář po dlouhých průtazích konečně vyslyšela volání osadníků po důstojné náhradě nedostačující hornické kapličky. Na ponížené žádosti k Josefu II. z let 1784 a 1787 reagoval po další urgenci až František II. patentem z 13. července 1793 o zřízení lokalie, adresovaným do Špindlerova mlýna, podle jména jeho majitele a tehdejšího rychtáře Špindlera, u něhož se pisatelé petic scházeli. /Kuriózně byl oficiální název „Špindlerův Mlýn" potvrzen až výnosem ministerstva vnitra ČSR č. 43354 ze dne 23. 6. 1923/.  Klasicistní zděná jednolodní stavba s plochým stropem a přistavěnou presbytoří, oddělenou vítězným obloukem, s jednoduchou sedlovou střechou, dřevěnou zvonicí a sanktusníkem, je společným dílem zednického mistra Weisse a tesaře Erbena z Vrchlabí. Od položení základního kamene 26. června 1802 se výstavba vlekla ještě dlouhých pět let. Kostel byl vysvěcen při první bohoslužbě na svátek všech Svatých 1. listopadu 1807. Ústřední obraz nebeského klíčníka, prvního apoštola Petra, nad oltářní mensou i celkový venkovní vzhled kostela se ani po letech příliš nemění, jak dosvědčuje téměř stoletý obrázek H. Scheiberta z jeho kolekce starých slezských /!/ kostelíků, vydané na dobových pohlednicích.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/6

Na fotografii, kterou starý pán v roce 1932 dokonce vlastnoručně podepsal, je Gustav Alfons hrabě Swéerts-Sporck /1854-1933/, patron Sporckovy nadace a protektor mnoha spolků. Nositel jména, které do krkonošské historie zapsal jeho slavnější předek František Karel Rudolf hrabě Swéert-Sporck /1688-1757/. Tento zeť barokního kavalíra, mecenáše umění a zakladatele Kuksu, Františka Antonína hraběte Sporcka, získal sňatkem s jeho dcerou Annou Kateřinou 17. dubna 1712 a následnou adopcí nejen pohádkový majetek, ale především jméno, jehož zvuk otevíral dveře do té nejvyšší společnosti. Po tchánově smrti pravděpodobně druhý velmistr Řádu svatého Huberta byl vynikajícím agrárním odborníkem své doby. Na svém panství v Lysé nad Labem jako první v Čechách zavedl pěstování jetele a provozoval první soukromou hospodářskou školu. Byl též spoluzakladatelem pozdější Akademie zemědělských věd v Praze. V roce 1746 se stal odborným poradcem hraběte Bedřicha Harracha a dohližitelem nad jeho jilemnickými statky. Stál tak u kolébky systematického budního hospodářství v západních Krkonoších. Jeho experimenty /dlužno podotknout, že ne vždy úspěšné - viz pěstování obilí na Labské louce/ jako pastva dobytka nad horní hranicí lesa, zákaz pasení v lese, hnojení luk a především rozkvět mnoha bud, které existují dodnes, poznamenaly tvářnost Krkonoš na staletí. Gustava Alfonse nám loni znovu připomněl vzácný nález listiny Okrašlovacího spolku v Choustníkově Hradišti z roku 1901, v podstavci tamního pomníku F. A. Sporcka. Jeho posledním žijícím potomkem je letos osmdesátiletý Dr. Petr hrabě Swéerts-Sporck z Langenu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9