Freiheit

O době, kdy ještě nebyly granty, vypovídá i jedna z mnohých úředních pohlednic, kterými si slezský dvojník rakouského Krkonošského spolku opatřoval zdroje na budování značených turistických cest a stezek na nynější polské straně Krkonoš. Společné ideály obou Krkonošských spolků, založených téměř současně roku 1880 na obou stranách pohoří, jsou jen dalším, historií posvěceným důkazem o nedělitelnosti Krkonoš v jejichž reliéfu jsou jakékoliv hranice, ať již státní nebo „jen" krajské, naštěstí pouze pomyslnými čarami. Trvalou stopou naopak zůstává hustá síť turistických chodníků, budovaných mimo jiné i aktivisty obou horských spolků s jistě dobrým úmyslem, přiblížit nedostupné hřebeny co největšímu počtu návštěvníků. Ti se zpětně finančně spolupodíleli na jejich výstavbě zakoupením pohlednice. Džina té myšlenky ponechejme v láhvi a vychutnejme si spíš výtvarný efekt letitého sběratelského artefaktu. Krakonošovo umělecké nakladatelství Paula Höckendorfa z Jelení Hory nám přes propast času nabízí méně známý emblém slezského „Riesengebirgsvereinu" a solidní grafické panorama Krkonoš z jeleniogorské kotliny.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/5

Konec dohadům o stáří Rýchorské boudy snad učiní její nejstarší fotografie z podzimu roku 1926. Fotograf Gleissner z Velké Úpy zachytil na oficiální pohlednici právě dokončenou hrubou stavbu celodřevěné budovy s ustupujícím druhým podlažím a dosud neukončenými úpravami terénu. Na neobydleném temeni Rýchor tak k populární, avšak osamělé Maxovce z roku 1892, přibyla moderní konkurence. Tehdejší poslední číslo popisné - 53 - roztroušené obce Rýchory dali postavit Josef Grossmann a slečna Bertholda Hamplová, která vládla zdejšímu šenku až do roku 1945. Stylové budově stavitele Wagenknechta z Trutnova pozdější obložení stěn světlými eternitovými šablonami výrazově spíš prospělo. Ani módní přístavba a stavební úpravy z poslední čtvrtiny minulého století, kdy boudu koupil KRNAP, aby zde zřídil Krkonošské středisko ekologické výchovy, dominantní horizontální linky podlaží nezastínily. V ekologických kruzích má KSEV zvuk ryzího kovu. Podmanivá krása Rýchor láká návštěvníky k nostalgickým návratům. A přívětivá náruč Rýchorské boudy, byť v současnosti smrsklá do miniaturního kiosku, je naštěstí stále otevřená. Všechno nejlepší k 75. narozeninám!

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/3

Reprezentativní souborná výstava malířského díla Fritze Hartmanna ve vrchlabském muzeu znovu naléhavě připomněla nedostatek informací o osobním životě tohoto plodného „malíře Krkonoš", především absenci písemných památek a fotografií, která je vzhledem k jeho předčasné smrti a poválečným událostem pochopitelná. Svérázný a všestranně nadaný umělec (jako vyučený truhlář byl také zručným řezbářem) bujarý kumpán intelektuálských společností (jen předpokládanou příslušnost ke Schlaraffii se zatím nepodařilo doložit) byl i aktivním členem vrchlabského spolku divadelních ochotníků s dlouholetou tradicí (založen 1836). Krátce po svém příchodu do Dolního Dvora, již v srpnu 1918, byl obsazen do jedné z hlavních rolí ve veselohře vídeňských bratří Schönthanů Únos Sabinek. Vedle činnosti herecké se výrazně podílel na jevištní výpravě a vůbec nepovažoval za degradující ani vlastnoruční malování kulis. Na jedné z mála dochovaných fotografií je Fritz Hartmann v Schillerově dramatu Valdštejnova smrt, premiérově uvedeném 20. října 1921 a reprizovaném ještě čtyřikrát do konce měsíce a třikrát v listopadu. Vlevo je Franz Ritter, pozdější spolkový předseda a režisér.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1

Kaplička v Dlouhém dole z roku 1807 stále ještě stojí, i když dnes velmi necitlivě obklopena kůlnami a garáží svatopeterského pensionu Zdař Bůh. Na přelomu dvacátých let minulého století „stála modelem" dnes téměř zapomenutému umělci Fritzi /Friedrichu/ Hartmannovi. Jeho díla z plodného krkonošského období vlastní Krkonošské muzeum ve Vrchlabí i Podkrkonošské muzeum v Trutnově a série zimních akvarelů s charakteristickými pohledy z Černé a Liščí hory, od Černé boudy, z údolí Bílého Labe, Vysokého svahu v Peci pod Sněžkou či uvedeného Svatého Petra, je dobře známa všem sběratelům krkonošských pohlednic.

Rodáka z Orlických hor /narodil se v Sedloňově poblíž Nového Města nad Metují 22. 7. 1873/ okouzlily Krkonoše již při první návštěvě v roce 1916; do Dolního Dvora u Vrchlabí se přestěhoval hned po první světové válce. Svůj neškolený přírodní talent uplatnil tento vyučený truhlář nejprve jako malíř divadelních dekorací. I přes krátký pobyt v krajinářském kurzu švábského profesora Schönlebera, či školení u profesora Luntze v Karlsruhe, byl jeho osobitý výtvarný projev prakticky nezatížen žádnou soudobou manýrou. Jedině praxí a početnými studijními cestami po Evropě, především Německu, Švédsku, Norsku, Anglii,severní Francii nebo Alpách, vycizeloval svůj krajinářský rukopis s neobvyklou barevnou škálou k nezaměnitelnosti. Pohled na přístav v Rotterdamu, Stralsundské pláže, romantické ruiny zámků na Neckaru, alpský Dachstein, Salcburk nebo akvarely z Vysokých Taur, přesahují význam pouhého regionálního umělce. Většina Hartmannových obrazů, zdobících dodnes interiéry veřejných institucí i horských domácností na Vrchlabsku, je nápadná charakteristickou úsporností až chudostí jeho palety. O to víc vyniknou syté tóny barev. Jeho oleje využívají často intimní světelné nálady krajiny při svítání nebo soumraku; akvarely a kvaše, zejména zimní, zas odvážného kontrastu modrofialových tónů sněhu a svěží zeleně lesů, oživené ještě červenorezatými skvrnami neopadaných listnáčů. Neobyčejně aktivní a tvůrčí člověk, známý svým bohatýrským způsobem života, zanechal po sobě početné malířské dílo, mající dodnes nespornou cenu uměleckou, především však dokumentární.

Srdce jej zradilo na vrcholu tvůrčích sil 1. 7. 1929.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/6

Melancholický výřez podhorské krajiny někde v okolí Studence, bez jediného živáčka, symbolizuje klopotný úděl někdejších horáků, hrdost nad košíky „bandor" vydobytých z kamenitých políček, i ostych před objektivem fotoaparátu. Autor určitě nemínil stvořit „umělecké zátiší". Jako jeden z nich v hledáčku viděl jistě i ty potemnělé zimní večery, haverlanty obklopený stůl s mísou kouřících zemáků a pronikavou vůní kysela. Byl jím František Hák, majitel fotoateliéru v Nové Pace, otec mnohem známějšího a slavnějšího Miroslava. A možná ani netušil, že i po osmdesáti letech dokáže jeho snímek potěšit všechny, kdož ještě pamatují „bandorovej zákon" /krásný termín Marie Kubátové pro návraty do rodné chalupy při sázení a vybírání brambor/ a kterým dým bramborové natě voní domovem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Ještě teď se mi zježí všechny chlupy na těle při pouhé vzpomínce na „osvěžující" koupel v bazénu přírodního koupaliště v Peci pod Sněžkou, proti které je vyhlášená mořská voda Baltu učiněné kafíčko. Chlouba peckých vodomilů o rozměrech 40 x 14,5 m s největší hloubkou 2 m, byla slavnostně otevřena Benátskou nocí s rachejtlemi v červenci 1935, na místě někdejšího, z části vyhořelého mlýna, který obec vykoupila rok před tím. Za zmínku stojí, že stavba byla veřejně vypsána 3. května 1935, předání staveniště vítězům konkurzu následovalo o týden později. Betonáže bazénu se firma Ing. Richtera zhostila v neuvěřitelné době dvou měsíců s celkovými náklady 127 500 Kč. Za dalších 18 000 Kč postavila firma Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou kabinky a pokladny. Prvním plavčíkem byl ze tří zájemců vybrán Franz Dix. A věřte nebo nevěřte, několik generací stálých obyvatel Pece a okolí i odvážlivců z řad návštěvníků se tam i koupalo. Koupaliště vzalo za své při velikášské stavbě velkoprodejny Sněžka v 70. letech. Méně už se ví o existenci druhého venkovního „koupališťátka" na uvedené fotografii. Proti všem zákonům logiky stávalo ještě o poznání výš, v jedné z nejchladnějších lokalit Pece už podle názvu - ve Vlhkém dole. Z centra je to na luční enklávu, vyklučenou kdysi uhlíři a obklopenou lesy, romantickým údolím Zeleného potoka, téměř hodina chůze. Majitelé boudy Jelení louky /z nichž jistý Karel Zee měl prý výčepní oprávnění již v roce 1731; na celoročně otevřený hotel ji však přestavěl Johann Kohl v roce 1908/ tak měli o atrakci postaráno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Alespoň to tvrdil majitel jedné nejmenované zahrady ve Svobodě n./Ú. všem užaslým obdivovatelům. Přes dvě stovky /to není překlep! bylo jich přesně 223/ zdravých kozáků březových /Boletus scaber/, klouzky obecné /Boletus luteus/ nepočítaje, vyrostlé najednou začátkem druhého zářijového týdne letošní podivné sezóny, kdy i Mistr Smotlacha musel přiznat, že „nerostou", jsou svědecky doloženy. V následujících týdnech se neuvěřitelnými úlovky plnily nejen košíky houbařů, ale i stránky denního tisku. Málokdo však sklízel na několika metrech čtverečních, pár kroků z obýváku. Požehnej Krakonoš!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/11

.... a ještě pár snímků očitého svědka Karla Kapuciána