Freiheit

Časopis Krkonoše vychází už třiatřicátý rok; zprvu jako čtvrtletník, pak šestkrát do roka a od svých desátých narozenin měsíčně. Za ta léta je to pořádný štos pestrého čtení, nejen o krkonošském regionu, ke kterému se stále častěji vracejí badatelé i prostí milovníci krás našich nejvyšších hor. Myšlenka, uspořádat přehledný rejstřík, který by usnadnil vyhledávání jednotlivých hesel z bohatého fondu pramenných materiálů, zrála v přemýšlivých hlavách několik let. A s dostupností výpočetní techniky stále intenzivněji. Vidina té hory údajů však dosud dokázala odradit i ty nejpracovitější potencionální autory. Jak říká přítel Vladimír Komárek: „Van Goghem by chtěl bejt každej. Jen to ucho aby si za něj uříz' někdo jinej." Představa početného vědeckého týmu odborníků na krkonošskou problematiku a počítačových expertů, včetně eventuelního převedení textu do digitální podoby, je v české kotlině ještě stále vzdálené sci-fi. Tady tu kládu na sebe vzali dva důchodci, z nichž jeden /jako v tom vousatém vtipu o policajtech/ umí číst a druhý psát. Usoudili jsme, já a moje žena, že po letech soužití, kdy jsme spolu dokázali i tapetovat, jsme pro takový úkol přímo předurčeni. Domnívali jsme se dokonce, že máme dostatek volného času, který tak využijeme na něco, snad, užitečného. Žena na rozdíl ode mne a většiny svých vrstevnic, co by se počítače ostentativně nedotkly ani klacíkem, zvládla nejen „cvrkání kuliček" v jednoduchých hrách, ale jakž takž i psaní. No a já jsem za znalce přes krkonošskou tematiku. Ta pověst, kterou si osobně už léta buduju, jak je vidět, zapouští kořínky. Leč veškerá skromnost stranou! Rozeznat Rudník, někdejší Heřmanovy Sejfy od Rudníku v Rudné rokli na úbočí Sněžky nebo v hesle „pan řídící Jan Buchar" oddělit nadšeného propagátora turistiky a lyžování od poutavého vypravěče kerkonošských poudaček, ještě svedu. Jen rozdíl mezi nižšími a vyššími rostlinami se mi vyjádřit v centimetrech občas nepovede.

Foto Jiří Dvořák

Zvýšený zájem o žacléřské černé uhlí, vyvolaný nástupem průmyslové revoluce v polovině 19. století, přinesl městu na úpatí Rýchor nebývalý rozvoj. Těžba uhlí, započatá údajně už v druhé polovině 16. století, výrazně stoupla a zvýšený nábor horníků v celých Čechách po roce 1896 přivedl do Žacléře spoustu rodin, kterým chybělo ubytování. Po vzoru první dělnické kolonky v tzv. Pětidomí z let 1868 - 1870, na jejímž místě v Revoluční ulici dnes stojí řadové rodinné domy, zahájilo „Kamenouhelné těžařstvo bratří Möllerů" v roce 1876 výstavbu prvních hornických domů v Lamperticích. Tyto „dělnické kasárny" byly kvůli poškození v důsledku poddolování zbořeny v roce 1982. Majitelé jednotlivých dolů, těžařské společnosti a majoritní akcionáři, utvořili v letech 1896 - 1898 silnou akciovou společnost - Západočeský horní akciový spolek Žacléř /WBAV - Westböhmischen Bergbau Actien Verein/ se sídlem ve Vídni, která doly vlastnila až do roku 1945; jen po vzniku samostatného Československa přesídlila do Plzně. Začátkem třicátých let minulého století vlastnila uvedená společnost v Žacléři, Lamperticích, Černé Vodě a Královci celkem 53 obytných domů s 570 byty. Na její náklady byly postaveny obě největší hornické obytné kolonie, které významně posunuly hranice zastavěné části města na sever a svým architektonickým výrazem se vedle těžních věží staly charakteristickým identifikačním prvkem Žacléře.

Letošní, již 59. sraz sudetských Němců se konal ve víkendových dnech 10. - 11. května ve sluncem prozářeném Norimberku v duchu ústředního hesla „Za domov a lidská práva". Prestižní Evropskou Karlovu cenu, pojmenovanou po římskoněmeckém císaři a českém králi Karlu IV., udělovanou od roku 1958 jako nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, obdržel teprve třetí Čech, levicový politik, publicista a obhájce lidských práv, signatář Charty 77 a bývalý disident Petr Uhl. Za svou děkovnou řeč sklidil od většiny přítomných potlesk vstoje. Na nezainteresovaného diváka, pohybujícího se mimo hlavní tribuny, působilo setkání téměř 50 000 lidí z různých krajanských spolků někdejších Sudet sousedsky smířlivě s viditelnou snahou o spolupráci. Početné ukázky tradičních krojů z pohraničních oblastí Čech i Moravy, prezentace zanikajících řemesel a bohatá nabídka regionální literatury i krajových jídel jen umocnily srdečně přátelský osobní kontakt s příslušníky poslední generace rodilých Krkonošáků, před jejichž znalostmi o současném dění v bývalé domovině nezbývá než smeknout.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Umělecký odkaz trutnovského sochaře Emila Schwantnera by nebyl celistvý bez připomenutí řady jeho funerálních plastik, především pomníků padlých v první světové válce. Osud medializovaného bronzového sousoší v parku v Trutnově zničeného nacisty je všeobecně známý. Méně již se ví o těch venkovských, převážně zaniklých, poškozených nebo přestavěných, jako je např. monument vztyčený zásluhou učitele Johanna Erbena v Dolním Dvoře u Vrchlabí. Málokdo z kolemjdoucích asi uvěří, že tato honosná stavba, obehnaná kamennou zídkou a kovaným zábradlím, byla zbudována jen k připomenutí lipky svobody, vysazené v roce 1965 k 20. výročí osvobození od fašismu, jak hlásá pamětní deska, instalovaná o pár let později na zbytky pomníku, které přečkaly bouřlivé dny jara 1945. Ve vítězné euforii zničil nezjištěný pachatel či pachatelé nejen Schwantnerův reliéf s protiválečně laděným motivem tří vyčerpaných vojáků, pod nimiž na předsazeném soklu byly dva prosté vymezující letopočty 1914 - 1918 oddělené ověnčeným tlapatým křížem, ale vše, co neslo jakýkoliv německý nápis: Desky se jmény 86 mužů z Dolního Dvora a okolí i segmentové římsy, spojující dvojice hladkých postranních sloupů se středovým blokem, na kterých bylo věnování: „Hrdinům - truchlící vlast." Ne náhodou pronesl 24. srpna 1924 slavnostní řeč při jeho odhalení v té době úřadující trutnovský starosta Hieronymus Siegel, umělcův intelektuálský souputník. Jeho bustu Schwantner pracně tesal do mramoru o dva roky později. Také osudy mnoha dalších Schwantnerových pomníků jsou si podobné jako vejce vejci. Torzo sošného rytíře u kostela ve Svobodě nad Úpou skončilo pod lípou svobody celé, (později byla ostatně podťata i lípa). Fragmenty symbolického posledního trubače se našly náhodně docela nedávno při zemních pracích v Teplicích nad Metují. Ty zachovalé, včetně pamětních desek se jmény padlých jako třeba v Mladých Bukách nebo Královci, jsou opravdu v menšině.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/5

Ledabylost, s jakou většina novinářů všech médií, včetně těch krkonošských, nakládá s názvy horských bud (ale nejen jich), mě často dokáže zvednout ze židle. Nešvar v poslední době zvlášť rozšířený, je mluvit či psát o Slezském domě (Śląski Dom nebo též schronisko Pod Śnieżką - viz obrázek) jako o Slezské boudě. V povědomí krkonošských horáků patří obě Slezské boudy, Stará i Nová do západní části Krkonoš. Obě leží na polském území a na mapě je najdete jako schronisko Pod Łabskim Sczytem (to je ta starší) a schronisko Na Hali Szrenickiej. Pro úplnost - i první bouda na Sněžce se jmenovala původně Slezská. Později Pruská a dnes na jejím místě stojí „létající talíře" polského schroniska z roku 1976. Oproti relativně mladému Slezskému domu, který vyrostl za hraniční čarou naproti někdejší starobylé Obří boudě jako „Schlesierhaus" v roce 1922, jsou všechny zmiňované Slezské boudy podstatně starší. Stará má v rodném listě rok 1632, Nová 1786 a nejvýše položený hostinec v Krkonoších, první Sommerova bouda na Sněžce, vznikl roku 1850. Několik století trvající tradice zavazuje - názvy se měnily až se změnou etnika po druhé světové válce. Ne každý zná krkonošské reálie a podobné slovní žonglování je značně zavádějící. A že to není ojedinělý příklad, mohu uvést další, rovněž z východních Krkonoš. Familiérní zdrobnělina Sokolka pro Sokolskou boudu na Černé hoře okrádá o existenci opravdovou boudu Sokolku na Rýchorách, která zas naopak nese na některých mapách neoprávněně jméno své několikanásobně větší černohorské skorojmenovkyně. K stejným záměnám svádí Dvoračky a Dvorská bouda, Jelenka a Jelení Boudy a mnoho dalších. Jenže „pořádek muší bejt", holenkové.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/2

Ani integrovaný záchranný systém, slučující v sobě zdravotníky, hasiče, horskou službu, letecké záchranáře, případně i potápěče a jeskyňáře, není myšlenka převratně nová. Ještě před ustavením Horské služby suplovaly na horách většinu záchranářských činností místní jednotky dobrovolných hasičů, jak dokládá skupinový snímek členů sanitního oddílu z Horního Maršova, pořízený 3. července 1927. Tehdy bylo pro většinu mužských členství v hasičském sboru ctí a prakticky i nutností. V přední řadě doprava sedí pánové Steiner, zástupce velitele Demuth, setník Brunecker, Pollatschek a na nosítkách „zraněný" Franz Hoffmann. Za nimi stojí Albert Just, dále muž, který na rubu fotografie pečlivě vypsal jména ostatních, titulující sám sebe jen jako „moje maličkost", Rudolf Renner, Richard Renner a Augustin Just. S primitivním vybavením dokázali v případě potřeby chránit majetek i životy svých bližních a jejich hrdost na příslušnost k spolku s tak ušlechtilým posláním dýchá i ze starého obrázku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8

Stále ještě ne zcela doceněný dokumentární význam historických pohlednic dokládá dvojnásob zajímavý exemplář z roku 1925. Jednak tím, že svým početným nákladem uvádí do obecného povědomí sličnou grafiku krkonošského autora Friedricha Iwana (1889 - 1967) a zároveň připomenutím významného jubilea majitelů obou vrcholových bud na Sněžce. Friedrich Pohl koupil oba objekty od Friedricha Sommera, zakladatele Slezské (později Pruské) boudy z roku 1850, na jejímž místě dnes stojí „létající talíře" z vratislavské architektonické dílny Witolda Lipińského, v roce 1875. Konkurenční podnik budaře Blaschka z Pomezních Bud, postavený roku 1868 na české straně hranice, známý doposud jako Česká bouda, odkoupil prozíravý Sommer již po dvou letech jeho existence. Od konce května 1990 je Česká bouda z hygienických důvodů uzavřena a chátrá. Její osud se naplní pravděpodobně v průběhu roku 2004, kdy má být snesena bez rovnocenné náhrady. Během prvních padesáti let hospodaření tří generací Pohlů na nejvyšším místě Čech i Slezska se v držení věhlasných pohostinských zařízení vystřídali otec Friedrich, syn Emil a od roku 1923, po dvouleté epizodě nájemce Richarda Greulicha, až do května 1945 vnuk Heinrich Pohl, který uvedenou jubilejní pohlednici vydal. Že si vybral renomovaného a pracovitého umělce, původem z nedaleké Kamenné Hory, nebyla jistě náhoda. Až donedávna, než se malíř v roce 1924 přestěhoval do Jelení Hory, to byli téměř sousedé z Karpacze. Navíc signatura „Friedrich Iwan" měla vynikající zvuk již tenkrát.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2