Freiheit

Ještě stále lze objevit mezi množstvím laciných figurek a dětských hraček ze zachovalé produkce žacléřské porcelánky i dílka vysoké kvality, především z ateliéru trutnovského sochaře Emila Schwantnera (1890 - 1956). Dosud nepublikovaný reklamní popelník továrny z bílého glazovaného porcelánu, propagující ryze uměleckým způsobem výrobu celkem banálních obřích izolátorů pro vysoké napětí, není sice autorem modelu signován, nese však všechny znaky Schwantnerova svébytného výtvarného projevu. Antikizující nahé mužské postavy pracujícího člověka, extrémní držení těla a výrazná modelace svalových partií, charakteristické pro většinu známých Schwantnerových skulptur, řadí i tento neznačený artefakt s téměř stoprocentní jistotou k početnému seznamu děl významného meziválečného umělce našeho regionu. Na lichoběžníkové základně o největších rozměrech 30 x 14 cm je po obvodu hrany plastický český nápis „Továrna na porculán Theodor Pohl Žacléř Čechy" a tradiční značka výrobce ze zkřížených iniciál T a P. Zhruba na dvou třetinách plochy se odehrává expresivní pracovní drama mužů valících s vypětím všech sil těžký izolátor. Ani celková výška 12 cm autora nijak neomezila v mistrném ztvárnění detailů, únosných pro porcelánovou hmotu, s hrou svalů, vyjadřujících maximální fyzické vzepětí ze všech úhlů pohledu. Ne všechny práce pro svého mecenáše Theodora Pohla skromný člověk Schwantner podepsal, což je další plus pro určení jeho autorství.

Foto Ctibor Košťál

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/7

Pět let po první světové válce, to je doba stavění okázalých pomníků padlým spoluobčanům. V místech osídlených německým etnikem poněkud opožděně, kvůli napjatým poválečným poměrům, vzhledem k nesouhlasu obyvatelstva s politickým a národnostním uspořádáním nového státu. Také v podhůří Krkonoš, na Trutnovsku, vyrostla z potlačovaného vzdoru mnohá monumentální zhmotnění holdu mrtvým hrdinům. Scénář většiny akcí byl téměř totožný. Mohla - li si to obec finančně dovolit, zadala zhotovení památníku sochařské jedničce regionu Emilu Schwantnerovi. Stejně tak patřilo k dobrému tónu, aby zahajovací řeč při jeho odhalení pronesl oblíbený trutnovský starosta, umělecky založený Hieronymus Siegel, Schwantnerův osobní přítel a obdivovatel.

Život a dílo básníka a spisovatele Hermanna Lönse, který se bez vlastního přičinění stal mnoho let po své smrti uctívanou ikonou nacistického režimu, dostatečně popsal autor Marek Sekyra v jizerskohorské části únorového čísla v souvislosti s obnoveným libereckým pomníkem.

Naleštění „ptáci" na čákách rakouské pěchoty i grenadýrských přilbách Prušáků, vlající stuhy vojenských standard, zářivé barvy uniforem, cinkot šavlí, ržání jezdeckých koní a rytmus bubnů C. k. kutálky. To není obraz dávné bitvy, ale trutnovský víkend 10. a 11. září 2005. V rámci Dnů evropského kulturního dědictví uspořádalo město Trutnov a tamní Klub vojenské historie vzpomínkovou akci nazvanou „Poslední cesta" ke 100. výročí převezení ostatků generála jízdy Ludwiga von Gablenze ze švýcarského Curychu do Trutnova.

Josefinský kult, vzedmutý vlnou sílícího německého nacionalizmu v poslední čtvrtině 19. století, inicioval stavbu pomníků významného reformátora na habsburském trůnu také v řadě míst Krkonoš a Podkrkonoší, která Josef II. v mnoha případech osobně navštívil. Malou obec Markoušovice v Jestřebích horách poctil návštěvou na podzim roku 1771, kdy byla země postižena strašlivou neúrodou a hladomorem a je mu přičítána hlavní zásluha na výstavbě zdejšího kostela a školy. Jeden z řady unifikovaných litinových figurálních pomníků ze Salmovských železáren v Blansku mu místní občané slavnostně odhalili 2. 9. 1883. Jako nenáviděný symbol Rakousko-Uherska byl po vzniku samostatného Československa z prostranství před školou „uklizen" do přítmí hasičské zbrojnice. O více než půl století později se ho při jedné „železné neděli" markoušovičtí hasiči rozhodli odvézt za mrzký peníz do šrotu. Na štěstí jej vykoupil jeden z rozumnějších sousedů a s tichým souhlasem tehdejšího vedení obce umístil na soukromém pozemku před svou chalupou. Jen poněkud divadelní nátěr, podložený jistě těmi nejlepšími úmysly, má vedle početných obdivovatelů, kteří do zastrčeného koutu obce zamíří, i své radikální odpůrce. Jak jinak?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Dobrovolní hasiči v Žacléři slaví v letošním roce 135. výročí od založení prvního organizovaného, tehdy německého spolku. Památek z jeho ranné historie se zachovalo poskrovnu. Výrazný portrét hasiče s hejtmanskými výložkami a jubilejní pamětní medailí císaře Františka Josefa I. na hrudi, signovaný Rudolfem Patzeltem z v té době významného trutnovského fotoateliéru v Nádražní ulici, patří k těm vzácnějším. Velká písmena FS na nablýskané přilbě, dešifrovaná jako Feuerwehr Schatzlar, se nakonec ukázala jako jediný falešný detail na jinak velice věrném portrétu zhotoveném na kartonu o rozměrech 40 x 50 cm dnes již zapomenutou fotografickou technikou, spojující reprodukci zvětšeného negativu s ručním nanášením pastózní barvy. Podle společné fotografie z roku 1913, měli totiž žacléřští hasiči na přilbách dvě stylizované jedle se vztyčeným medvědem z městského znaku. Na uváděné fotografii lze navíc bezpečně identifikovat fešáka, který se pravděpodobně v tomtéž čase nechal portrétovat. Jeho totožnost potvrzuje i další soudobý snímek, rovněž v majetku městského muzea v Žacléři, kde je tehdejší hasičský velitel Carl Steiner obklopen roztomilými hasičátky z mládežnického oddílu. Podle adresáře z roku 1911 provozoval tenkrát ve výstavném domě Hugo Tauchmanna na žacléřském náměstí čp. 7 jistý Carl Steiner taxislužbu a autodopravu. Další pátrání po jednom z dávných velitelů nabízím současným hasičům jako zajímavý domácí úkol v pauzách mezi ostrými výjezdy a zároveň jim přeji, aby byly ( ty pauzy, pochopitelně ), co nejdelší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Charakteristickým pohledem z podhůří východních Krkonoš na ladnou křivku hřebenového panorama bych čtenářům rád připomněl ve výčtu regionálních tvůrců poněkud pozapomínaného malíře Jaroslava Otmara (nar. 15. 3. 1901 v Lomnici nad Popelkou, zemř. 23. 4. 1974 v Trutnově). Nesporné výtvarné vlohy kultivoval soukromými konzultacemi u svého vrstevníka, všestranného umělce Karla Otáhala (1901 - 1972). Už před rokem 1949, kdy ještě pracoval jako úředník na ředitelství Státních drah v Hradci králové, byl v čilém kontaktu s tamními amatérskými výtvarníky. Poté se přestěhoval do Trutnova a jako částečný invalidní důchodce byl 1. 10. 1954 jmenován okresním archivářem. V úzké spolupráci s trutnovským starousedlíkem, kronikářem a vlastivědným badatelem Oskarem Nimschem (1887 - 1976) působil v archivu do 30. 7. 1957. Společně s trutnovskými výtvarníky příležitostně vystavoval zejména krajinné scenérie z důvěrně známého okolí a městská zákoutí, z nichž mnohá, jako například pověstnou Dračí uličku, dávno odvál čas. Otmarovo dílo, rozptýlené mezi soukromými držiteli je zastoupeno v Galerii města Trutnova i v Muzeu Pokrkonoší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12