Freiheit

Quo vadis, románová freska z počátků křesťanství od světoznámého polského spisovatele Henryka Sienkiewicze (1846 - 1916), vycházející poprvé časopisecky už v letech 1894 - 1896, zaujala nejen slovutný stockholmský výbor, který autorovi udělil v roce 1905 Nobelovu cenu za literaturu. Nová a nová vydání v mnoha jazycích si získávala nové a nové čtenáře. Ne všichni však byli četbou tak nadšeni, aby po jedné z románových postav pojmenovali svou prvorozenou dceru a vzápětí i nově postavený dům.

Okřídlené podnikatelské krédo otce amerického automobilového průmyslu Henryho Forda: „Mám - li poslední tři dolary, dám dva na reklamu," se nám v současnosti snaží dokonale zošklivit málokdy vtipné, vlezlé a nevkusné televizní šoty i domovní schránky na poštu, přetékající tiskovinami financovanými mnohokrát zcela nepokrytě na účet zákazníka. Že však správně pochopenou reklamní filozofii nelze od obchodního úspěchu oddělit, je bez pochyb.Jak na to šli naši úspěšní předchůdci, dokládá docela obyčejný užitkový a plně funkční předmět na obrázku. Majitelé porcelánky v Žacléři, založené roku 1878 Heinrichem Pohlem, rozšířili v roce 1925 - 1927 výrobu zavedených upomínkových figurek a drobných porcelánových doplňků k nábytku, o lisované izolátory a pojistky pro vysoké napětí. Nepatrným zásahem vtipně upravená forma části vysokonapěťového izolátoru, produkovala při každém pálení i tento výrobně nenáročný praktický popelník pro kuřáky. Denně na očích, propagoval i na těch nejobyčejnějších místech firemní značku svého výrobce určitě účinněji, než dnešní les velkoplošných panelů podél dálnic, které už většinou nikdo ani nevnímá.

Foto Vladimír Dyntar

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/5

Minulost se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude.

/Jára da Cimrman/

Znovuobjevená fakta pozměňují i některá data a události z historie podnikání několika generací dynastie Pohlů a jejich továren na výrobu porcelánu v Krkonoších.

K oblastem s rozvinutou manufakturní výrobou porcelánu na počátku 19. století lze vedle Karlovarska či okolí slezského Waldenburgu směle počítat i území Jizerských a Lužických hor. Především zvýšená poptávka po tehdy oblíbených výrobně nenáročných porcelánových dýmkových hlavičkách, zvedla z verpánku podnikavého desenského ševce Josefa Pohla /*1820/, známého mezi sousedy jako „Bauer Jachims - Seff". Již počátkem padesátých let 19. století začal od zaběhnutější konkurence vykupovat t. zv. režné zboží, které v primitivních domáckých podmínkách dokončoval malbou a pasířskými doplňky. Ještě před tím se stihl oženit s Barbarou Schnabelovou, příslušnicí dalšího jizerskohorského podnikatelského rodu. Své pověsti činorodého člověka nezůstal nic dlužen ani v rodinném životě. Z celkem dvanácti jeho dětí sedm synů dožilo dospělosti a všichni otcovy podnikatelské geny úspěšně zúročili. Statečnosti manželky dílovedoucího Hübnera, která svého kmotřence, Pohlova druhorozeného syna Heinricha /*1849/ vynesla z výrobny zachvácené požárem, vděčíme za věrohodné informace, které pozdější vážený majitel porcelánky v Kowarech sepsal.

Vinou rudých totalitních kulturtrégrů dnes téměř zapomenutý spisovatel s úctyhodným počtem bezmála čtyř desítek vydaných knižních titulů, včetně posmrtně vyšlých rozsáhlých memoárů Život nebyl sen, původním jménem Josef Kaván, se narodil 19. září 1903 ve slezských Kylešovicích u Opavy. Pomník nebo alespoň pamětní desku, jako to udělali v Hlavnici na Opavsku kde prožil mládí, by mu ale právem mohli odhalit i v Albeřicích u Horního Maršova. Právě A. C. Nor, jako čelný představitel předúnorového Syndikátu českých spisovatelů, dokázal přesvědčit více než 30 rodin z řad tvůrčích umělců z českého vnitrozemí k zakoupení uvolněných usedlostí násilně vystěhovaných původních německy mluvících obyvatel v polovině čtyřicátých let minulého století. Obec tak, spolu s ostatními osídlenci zvučných jmen, Adolfem Branaldem, Ladislavem Stehlíkem, Janem Pilařem, Achile Gregorem, Jaromírem Hořcem, A. M. Úlehlovou - Tilschovou, Jiřím Markem, Oldřichem Kryštofkem a mnoha dalšími, bez ohledu na jejich pozdější politickou orientaci, doslova zachránili před hrozící zkázou; ta bohužel neminula stejně romantické a půvabné vesnice Sklenářovice a Vernéřovice, ležící jen o pár rýchorských zvlnění jižněji. Režimem dvakrát zakázaný autor (po roce 1948 i po roce 1968) zemřel 29. 7. 1986 v Praze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/9

Když ještě nebyla televize, ani pan Zákopčaník se sluncem v duši, ani sněhánky rozjuchaných „rosniček", byla pro většinu obyvatel Žacléře a okolí osvědčeným indikátorem jara bílá skvrna v temné zeleni Rýchorského hřebene. Rčení „dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila", si předávaly generace. Právě tato skutečnost ovlivnila Okresní názvoslovný sbor v Trutnově v čele s Jaroslavem Procházkou, když v roce 1953 zavedl pro zmiňovanou luční enklávu umělý český název Sněžné Domky.

Žacléřský zámek je již delší dobu veřejnosti nepřístupný a tím i poněkud stranou všeobecného zájmu. Přesto docela překvapí, že zatím, co jeho zdobený kamenný portál uvádí téměř každý tištěný turistický průvodce i s datací do let 1730 - 1740, kdy panství spravovali jezuité, o šlechtickém erbu, který je vkomponován do nadokenního oblouku nad ním, nenajdete zmínku ani v dostupné odborné literatuře. Dokonce i v samotném Žacléři je uvedený erb nerozlousknutým oříškem.

Foto Daniel Mach

Vzhledem ke stáří největší hřebenové krkonošské boudy je motiv Luční boudy v mnoha historických podobách se Sněžkou za zády jedním z nejokoukanějších z přepestré škály výtvarných děl renomovaných umělců i naprostých amatérů. Z množství obrazů, grafik a fotografií uvedený schematický linoryt neznámého autora nijak nevyniká. Zajímavé je snad pouze jeho (zne)užití pro politickou propagandu v dobách rozdělení Evropy železnou oponou. Volební uskupení Celoněmecký blok jím vyzdobilo svůj volební lístek s textem plným plamenných výzev světu, křesťanské víry, tradice otců, práva na domov a jednotné budoucnosti Německa - hesel, na která jistě slyšela i většina vyhnaných sudetských Němců, tvořících v tehdejší Německé spolkové republice početnou voličskou základnu. Výsledky voleb do zemského sněmu z toho 28. 11. 1954 dávno převálcovaly dějiny. Z jednorázové agitky je dnes cenný archivní dokument.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9