Freiheit

Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.

Páteřní komunikace Svobody nad Úpou, nesoucí od poloviny minulého století název „Ulice 5. května", je oboustranně lemována historickou zástavbou založenou cíleně po velkém požáru městečka v roce 1571, jemuž padlo za oběť 16 domů. Původní dřevěné domky s vysokou lomenicí a podloubím směrem do ulice, charakteristické i pro ostatní hornická sídliště v regionu, např. Žacléř nebo Vrchlabí, byly během let postupně nahrazeny zděnými měšťanskými domy se změněnou orientací střešního hřebene. Z nich nejmladší je bytový dům s nynějším číslem 510.

Unikátní hasičská dvoutónová povelka, bohatě zdobená rytými rozvilinami a hasičskou symbolikou „umí" samozřejmě i základní signál „Hoří", ale k vyhlašování požárního poplachu sloužívala dávným hasičům zvučnější trubka harcovnice. Pomocí drobné povelky vydával velitel prostřednictvím jednoduchých zvukových signálů příkazy mužstvu. Běžné povelky byly jen z hladkého mosazného plechu a snadno zaměnitelné. Vzácnost té na snímku není jen v celoplošném efektním zdobení. Její hodnotu umocňuje ještě vyryté věnování v kartuši na druhé straně. Přeloženo z němčiny je tam úhledným psacím písmem vepsáno: „Svému zástupci velitele k významnému dni 30. 9. 1897 spojený sbor dobrovolných hasičů firmy Prosper Piette a obce Maršov I." Prozíravý podnikatel Piette spojil svůj tovární hasičský sbor s dobrovolníky ve svém působišti z praktických důvodů, které byly jistě výhodné pro obě strany, už v roce 1870. Sám se činnosti sboru osobně účastnil a hlavně jej štědře podporoval finančně. Není divu, že mu početní příslušníci krátce po základním zlikvidování následků ničivé povodně z posledních dnů července 1897 tento odznak velitelské funkce jako symbolický dárek s vděčností věnovali. Jako jedna z mála památek na osobnost významného krkonošského podnikatele se naštěstí zachovala do dnešních dnů. A přestože před lety skončila v jedné prodejně starožitností, šťastnou souhrou náhod zůstala v místě svého původu.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2/2014

Častý povzdech pamětníků, nostalgicky vzpomínajících na sněhovou nadílku ze svých dětských let, pro kterou se vžil název „Ladovská zima", nemá v dlouhodobém sledování počasí žádnou oporu. Během lidského života se v našem zeměpisném pásmu střídají zimy studené i teplé, s bohatou sněhovou pokrývkou i téměř bez sněhu, relativně krátké i trvající několik měsíců, mrazivé, větrné, blátivé, vynikající i nanicovaté - bez jakéhokoliv řádu a zcela náhodně, vrtkavě a proměnlivě, jak to dokáže jen počasí. Přestože naše městečko leží v horách, dokonce v těch nejvyšších v Česku, je v množství dobových pohlednic věnován zimním námětům jen nepatrný zlomek. Většinu z nich zachytil svým fotoaparátem svobodský fotograf Josef Jeschke, jehož negativy vyšly ještě několikrát po roce 1945 přičiněním národního správce jeho fotoatelieru v Kostelní ulici Jindřicha (Mojdy) Černého a dokonce i po roce 1950 s logem vydavatele národního podniku Orbis. Několik zachovalých barevných diapozitivů nedoceněného místního fotografa, zapůjčených laskavě někdejším občanem Svobody nad Úpou, kamarádem Petrem Kvačkem, navozuje atmosféru zasněženého maloměsta ve válečných letech s přívaly sněhu. Bohužel se nepodařilo je datovat úplně přesně, ale nadprůměrně bohatá na sníh byla zima 1941/1942 a další hned1943/1944. Obě byly navíc i studené a dlouhé (od října do května). Z druhé poloviny minulého století už je fotografií habaděj, tak využijme jedinečnou příležitost k zimní procházce starou idylickou Svobodou, kterou z osobního prožitku většina z nás nepamatuje.

Bez „berana" neboli štemplu - otisku oficiálního úředního razítka - se dodnes neobejde téměř žádná důležitá listina. Razítko se vyvinulo z původní nákladné, pracné a méně trvanlivé pečeti, přes kovový štoček, nahrazený později gumou na dřevěné podložce, až po současné samobarvící strojky, které nepotřebují zvláštní podušku s tiskařskou barvou a nejnověji razítka elektronická. Záměrně nezmiňuji ta reliéfní (slepotisková), která svou trojrozměrností nejlépe nahrazují pečeť. Také se jim někdy říká „suchá pečeť", ale pro účely tisku jsou špatně reprodukovatelná. Termín „úřední razítko" je sice podle zákona č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky vyhrazen pouze pro kulaté razítko s malým státním znakem užívané na veřejných listinách, ale do takových podrobností zabíhat nebudeme.

Nejen cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Zajímavé může být i putování zdánlivě obyčejné rodinné fotografie, která za necelé století své existence několikrát změnila majitele, aby opsala zajímavý oblouk z Freiheitu do „Freiheitu". Podle vývěsního štítu na fasádě i vtlačeného firemního razítka je nad slunce jasnější, že je dílem renomovaného fotoatelieru Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou z meziválečného období minulého století. První přípisek na rubu psaný kupodivu česky obyčejnou tužkou pochází s pravděpodobností hraničící s jistotou od původního majitele. Kdo jiný by si ostatně napsal poznámku: „etrichovi u kterých jsem byl v krkonoších 6 neděl." (doslova). Etrichových bývalo ve Svobodě spousta. Prvně je jméno uváděno v knize hraničních protokolů už v roce 1668. V polovině 19. století obývali Etrichové v městečku celkem devět domů. A většinou patřili k těm zámožnějším rodinám, z nichž vzešli kromě známých průmyslníků v čele s průkopníkem letectví, konstruktérem Igo Etrichem i někteří starostové místní samosprávy. Ti, kteří ve Svobodě zůstali až do osudného roku 1945, byli nuceně vystěhováni. Zjistit, kdo jsou svatebčané na snímku, bude nejspíš zapeklitý oříšek. Kdo ví, co se dělo dál s fotografií? Pozdější perem psané sdělení: „Etrichova rodina před fotoateliérem" jen papouškuje, co je zřejmé a napovídá na známý nešvar začínajících sběratelů pohlednic. Stejně jako označení RRR v pravém dolním rohu, jímž chtěl autor zřejmě navodit zdání vzácnosti a tím i maximální ceny na sběratelském trhu.